Hlavní obsah
Tereza Šimůnková (1979) je spisovatelka, překladatelka a novinářka, která momentálně žije ve Francii. Foto: Lenka Grabicová

Povídky do karantény. Tereza Šimůnková: Puk

Koronavirus nás čím dále víc zavírá do našich domovů, což s sebou paradoxně nese spíš nepohodlí než pohodlí. Ale když už hledat i nějaká pozitiva, je to taky příležitost číst. Proto jsme se rozhodli vytáhnout z našeho salonního archivu starší povídky a publikovat je online – pokusíme se vám nabídnout každý všední den jednu. Ta dnešní se jmenuje Puk, je z roku 2012 a napsala ji Tereza Šimůnková.

Tereza Šimůnková (1979) je spisovatelka, překladatelka a novinářka, která momentálně žije ve Francii. Foto: Lenka Grabicová
Povídky do karantény. Tereza Šimůnková: Puk

1

Poté, co jsem po zmatlané oční operaci oslepla na první oko, mě na parkovišti před vchodem do budovy naší kanceláře, kam jsem si šla přebrat výpověď, poněvadž s jedním okem jsem podávala jenom poloviční výkon a práce na poloviční úvazek nepřicházela pro mé zaměstnavatele v úvahu, trefil do druhého oka puk.

V nemocnici jsem pak nad tím dlouho přemýšlela.

Protože byl červenec. A v okolí mého bývalého, výpověď nabyla právní moci, pracoviště nebylo žádné dětské hřiště. Bylo to rozumné developerské rozhodnutí. Naše outsourcingová agentura sídlila ve třetím patře komerčního a kancelářského komplexu „Prague Tropical Center“ osm kilometrů za Průhonicemi, exit 6b. Píseček by zabral nejmíň pět parkovacích míst. A prolejzačky měl stejně uvnitř McDonald’s. Že by si zrovna tady vyřizovaly účty partičky s bejsbolkami, nepřicházelo v úvahu. Moc náročné na logistiku. Natož s hokejkami.

Natož v takovém vedru. Na okně poúrazového oddělení by se dala smažit vajíčka. Třeba volská voka. Ale stejně jsem na něj ty dlaně a roztažené prsty jak žába pořád dokola plnou plochou přitiskávala. Jaké to bude, asi, když od teď bude hmat můj hlavní smysl.

Veronika Holcová: ilustrace k povídce Puk

Foto: Veronika Holcová

Na střední škole jsme jako přípravu na maturitu jednou měli napsat volný slohový útvar na téma cesta červa přes práh domu. Jak vnímá tu svou námahu. Jak si tam leze, plazí se, zdolává neznámou tvrdou věc, o které si nemůže udělat vůbec žádný obrázek, protože nemá oči, uši, nos, nemá kromě břicha vůbec žádná čidla, dokonce ani neví, jestli to vůbec někdy skončí, jestli se třeba neoctnul na doslova vyšším stupni existence, a proč se mu říká vyšší, když se mu daleko líp žilo při zemi, jestli to jsou všechno jenom slovní hrátky, asi jako když hnusný rozšlápnutý obchoďák v poli nad dálnicí někdo pojmenuje „Prague Tropical Center“, když na něm jediné tropické je v jednom kuse přehřátá klimatizace, a jestli to jsou všechno doopravdy jenom slovní hrátky, co se tedy bere vážně.

Takže červenec a puk.

Nebyla to první katastrofa v mém okolí. Moje dobrá kamarádka přestala jednou v noci cítit kus nohy. Zrovna usínala, a tak to považovala za vplutí do snu. Nebylo to vplutí do snu, ale začátek roztroušené sklerózy. Naopak mé kolegyni přejela nohy dodávka. A teď si vyber, říkala jsem si, zatímco jsem omatlávala okno. I okolí mě povzbuzovalo, hlavně žádnou sebelítost, výzva, nový začátek. Taky co jiného, účast už použili na ty dvě invalidky. Ruce mě začaly opravdu hrozně pálit, a tak jsem si strčila prsty do pusy, abych si je ochladila, až po zápěstí.

Zbytek léta jsem prostála u okna. Jednak jsem se nahřívala, miluju teplo. Ale hlavně jsem se trénovala v nepředstavování.

Návštěvy, když občas chodily, měly snahu mi popisovat, co se děje venku. Tamhle pajdá paní se síťovkou, ze které kouká květák, a dokonce má i květák na hlavě, to je legrační, to by ses pobavila, tamhle jede ambulance, tamhle vozíčkář. Obrázky za moc nestály, nemocnice. Ale to nebyl ten důvod, proč jsem je vždycky zastavila po první větě. Chtěla jsem vymazat vizuální vjemy ze svého slovníku. Světa. Čím dřív nahradím zrak hmatem, tím líp. Není důležité, co je za oknem, ale že okno je placaté a vyhřáté. Tssss. Tomu se říká poctivě začít od nuly. Kam to dotáh Žižka.

A pak jsem jednoho dne stála u toho nemocničního okna naposled. Nazítří jsem se měla stěhovat domů. Budu si muset pořídit protiskluzovou rohožku před vanu. Gumová udělátka na rohy, jako mají děti, když se učí chodit, aby si nerozbily hlavu. Přestavět kuchyň, na to teď nemám, ale brzo mi doběhne stavební spoření. Kdo by to byl před pěti lety řekl, jak se vyplatí investice do pohodlnějšího bydlení.

Vtom jsem si uvědomila, že dneska se stalo ještě něco. Poprvé jsem necítila žádné teplo. Sklem neprocházela ani molekula tepla. Šok. Ruce znova na sklo a šmátry šmát. Akorát mrazivá placka. Panika. Ve svém slepeckém autotréninku jsem si vjem tepla nějak spojila s tím, že budu nebo můžu žít dál. Vytvořila podmíněné spojení, že dokud cítím slunce, dokud mě hřeje, bude mi posílat sílu. Vesmírná zlatá pavučina, která by vydržela i dejme tomu kopačák. Tohle jsem si dokonce i dovolila vizualizovat. Představit si něco, co ve skutečnosti vidět nelze, bylo povoleno. Paprsky, jako pružná zlatá brčka zapíchnutá na jedné straně do slunce jako do nějakého koktejlu a já z nich na druhé straně piju. A můj sluneční koktejl teď někdo vyzunkl, rozlil, nedonesl, je pryč.

V návalu čiré hrůzy jsem tlačila dlaně do okna. Ale jediné, co jsem ucítila, bylo, jak do něj z druhé strany ťukl padající list. A takhle dalších osm měsíců do jara. Přežívání. Zoufalé vychládání. Tma. Strčila jsem si namražené ruce do pusy.

Ráno jsem se místo domů nechala zavést do banky. U přepážky jsem vybrala stavební spoření. S vybraným vkladem jsem došátrala k taxíku a nechala si pomoct na zadní sedadlo. Prosím, na letiště. Vždycky jsem chtěla vidět slunce v nadhlavníku. Tak to neuvidím. Ale jestli mám strávit zbytek života v temnotě, ať mi je aspoň teplo.

Terezo, jak trávíte v době pandemie čas ve svém francouzském domově?

Karanténa pro mě možná není takový zlom jako pro ostatní, protože jsem v říjnu porodila dceru, takže jsem většinou stejně doma a do parku s kočárkem ještě pořád můžeme. Je ale hodně zvláštní pozorovat kontaktní Francouze, jak se místo obvyklého náznaku polibku (napříč pohlavími) nedotýkají ani pohledem…

2

Poslední měsíc pobytu v nemocnici byl věnován nácviku běžných denních situací. Pohyb v indonéském penziónu mezi ně nepatřil. Tři velice opatrné kroky k posteli a čtyři do koupelny, který idiot sem postavil větrák, podělaný, au, modřina na koleně, hmatám na ni, velká, natéká, vedro a prach, smrad, motory, motorky, jak tady budu přecházet přes ulici, koleno bolí, asi už zfialovělo. Klika, dveře na balkón. Hezké, že mi ho dali. Ale výhled asi tolik nevyužiju. Taky by mě zajímalo, v jakém pomatení smyslů jsem si do batohu zabalila foťák. Vrazila jsem si ruku do pusy a skousla, až mi vytryskly slzy. Indonéské město Pontianak leží na východním cípu Kalimantanu. Jsem tu taky kvůli jisté siločáře. Pontianakem prochází rovník. Poslepu, ale ke zdroji.

Doručkovala jsem podél stěny k recepci.

„Dobrý den. Ráda bych na equator. Potřebuju asistenci. Můžete mi pomoct?“

Jako bych mluvila do zdi. Což možná dělám. Opravdu dlouhé ticho. Zároveň zřetelná přítomnost více lidí, spousty lidí, tady někde. Skřípla podlaha. Cinkla sklenice. Dotáhl se ke mně kouř z cigarety. Dotáhly se ke mně nechápavé pohledy. Bílá hůl je snad univerzální symbol, nebo není? Jestli bych ji nad sebou neměla zlomit. A udělat čelem vzad a jít si pokorně nakoupit ta gumová protinárazová udělátka. Pak mi někdo zaječel „Yes, M´am!“ do ucha tak hlasitě, že jsem nadskočila. Ticho se protrhlo, odevšad vzrušení, cizí jednolitá řeč, samé a samohlásky, klopot a aktivita a ruce, a než jsem se vzpamatovala, už mě štelovali do něčí náruče. Ven z penziónu, rachot, hlavní třída? Někdo mi drží ramena a někdo mi dává na hlavu něco pevného a kulatého a řemínek utahuje pod bradou. Helma. Motorka.

Původně jsem chtěla vyrazit později odpoledne, až bude chládek, anebo brzo ráno, ale co. Vyrazit o trochu dřív nebo o trochu později jsem měla tenkrát. Výhoda slepoty je, že budu moct pohledět na rovníku v pravé poledne přímo do slunce bez nebezpečí poškození zraku.

Sedím na motorce a objímám hubené neznámé tělo. Motory, neuvěřitelný smrad, exhalace a vlhkost, kanalizace, tútání a troubení, slunce nás praží jako arašídy, bavlněná řidičova košile je lehce cítit, pot anebo hodně neobvyklá aviváž, tady se přece pere v ruce, v řece, tak ráda bych to viděla, barevné pruhy látek, snědé pradleny, chtěla jsem si strčit prsty do pusy, ale zrovna jsme udělali myšku a skoro jsem letěla. Teď nás někdo málem nabral zezadu. Ani bych nevěděla, kam uhnout. Stejně už je musím mít okousané do krve. V tropech se prý rány špatně hojí. Měla bych si najít jiný způsob, jak se zbavit napětí. Třeba si psát deníček. Chytla jsem se člověka před sebou ještě pevněji a položila mu hlavu na záda.

Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).

Foto: archív, Právo

Pak jsme zabrzdili a řidič mi pomohl bezpečně na zem a odvedl mě pár desítek metrů a v jednom místě řekl: „Tady.“

„Tady? Aha. Děkuju.“

K tomu slohu s červem patří pointa. Když červ s vypětím všech sil překoná překážku, skončí držkopádem na chodníku, protože jak měl asi vidět na konci tu hranu. Původně jsem ho navíc nechala rozšlápnout nějakou neposlušnou teniskou. Roz-plesk!!! Nesmějte se. Bylo mi osmnáct a byla jsem přesvědčená, že příběhy by měly končit pointou. Že by měly mít tečku, která dělá vykřičník, anebo v horším případě, v horší povídce anebo v horším životě, aspoň konec věty. Že pointa je ten smysl. Ale jak si to můžete myslet, po puku. Nechala jsem si srovnat obě chodidla na místo, o kterém mi řekli, že to je rovník. Zula jsem se. Vydupaný plácek. Opatrně kolem něčeho slizkého, banánové slupky. Stála jsem tam notnou chvíli a vyhřívala se. Čučela do sluníčka, to jsem si samozřejmě nenechala ujít. Nebylo to špatné. Pak jsem se začala strašně potit, a tak jsem zavolala na svého řidiče, že můžeme jet zpátky.

---------------------------

Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Puk, si můžete objednat zde.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků