Hlavní obsah
Jiří Dědeček (1953) je písničkář, spisovatel a předseda českého PEN klubu. Foto: ČTK

Povídky do karantény. Jiří Dědeček: Opatrná jízda

Koronavirus nás stále drží v našich domovech, což s sebou paradoxně nese spíš nepohodlí než pohodlí. Ale když už hledat i nějaká pozitiva, je to taky příležitost číst. Proto jsme se rozhodli vytáhnout z našeho salonního archivu starší povídky a publikovat je online – pokusíme se vám nabídnout každý všední den jednu. Ta dnešní se jmenuje Opatrná jízda, je z roku 2012 a napsal ji Jiří Dědeček.

Jiří Dědeček (1953) je písničkář, spisovatel a předseda českého PEN klubu. Foto: ČTK
Povídky do karantény. Jiří Dědeček: Opatrná jízda

Z kopce sjíždí na bicyklu chlapec asi patnáctiletý, rozvážně brzdí. Je nádherný letní den, rozbalený pás silnice se vlní k obzoru, ve vůni asfaltu se tetelí vzduch – a on brzdí! A vidí, že až sjede z vršku na úroveň jezírka a pak na mostek přes potok, který je napájí, znovu ho čeká stoupání. Proč tedy nevyužije setrvačnosti, aby se v protějším svahu vyšplhal co nejvýš? Zeširoka mačká obě brzdy v pravidelných intervalech, aby se kolo nestačilo pořádně rozjet, trhanými pohyby hlavy se tu a tam podívá vpravo vlevo, ale okamžitě obrací soustředěnou pozornost zpět k vozovce, jako by mu i takto pomalou jízdou mohlo hrozit nebezpečí. Avšak černý povrch je hladký jako zrcadlo, široko daleko žádný automobil a zatáčky, dá-li se o nich vůbec mluvit, jsou jenom povlovnými ohyby, v nichž obvykle i nezkušený jezdec lehounce naklopí stroj a užívá si odstředivé síly, aniž by riskoval, že vybočí do protisměru.

Proč chlapec nechce cítit vítr kolem uší, jak náleží věku? Není nemocný, lze-li na pohled soudit. Není ani neduživý, je to zdravý černovlasý kluk v tričku s nějakým nápisem a v krátkých kalhotách, na hlavě má stříbrnou přilbu a na očích drahé cyklistické brýle, kluk, který v tento skvostný srpnový den nechce slyšet přilnavý zpěv pneumatik svého úžasného kola řítícího se po horkém asfaltu a chladivé hvízdání vichru v krásných vlasech – bože můj, co se mu strašlivého stalo?!

Mlčky brzdí, sjíždí kopec krokem a rozhlíží se; bylo by na místě, aby dušenou bolestí řval. Kdo mu to ublížil, jaká hrůza nutí poraněnou duši k tak zakřiknuté jízdě? … A náhle je pryč i se svým smutkem a tajemným příběhem, jen rozpálená silnice ještě chvíli dýše jeho trýzní.

Veronika Holcová: ilustrace k povídce Opatrná jízda

Foto: Veronika Holcová

Jeli jsme do lesů někam ke Šternberku, abysme měli na předposlední trip trochu klidu. Ne jako u Míši doma. V nejlepším totiž vešla dolů do prádelny Michalova matka a viděla nás, jak žereme mejdlo, měla tam připravený pěkný hnědý kousky s jelenem na velký prádlo. Ale nic jí netrklo, jenom zavrtěla hlavou a zase zabouchla, Míša jí pak nakecal, že to byla taková sázka.

Martin chtěl ještě předtím chlastat, než jsem ho stačil zadržet, běžel napřed a nalil do sebe dvě piva hned na nádraží. Měl jsem taky šílenou chuť, ale poněvadž jsem byl před měsícem pasován na horskýho vůdce, když Alan už s náma jezdit nebude, cítil jsem skutečnou zodpovědnost. Přišlo mi to dost srandovní – najednou jsem zodpovědnej, když jde o to, aby si partička kreténů dala LSD. Ale taky v tom hrál roli ten fakt, že zásoby docházejí a další v dohledný době nepřijde, tak abysme si to chlastem nepokazili.

Pití pak dalo ráz celý akci, furt se o něm mluvilo. Martin ho komentoval: Vědecky zdůvodněný dvě decky zdůvodnění… A řezali jsme se jako koně ještě na předměstí, kde se jde k lesu přes takovej mostek. Ale jak jsem ten mostek uviděl, už jsem věděl, že se přes něj nedostaneme, že se před ním nebo na něm zavěsíme stejně jako na tý větě.

Zeptal jsem se ho, proč si potřebuje vědecky zdůvodňovat pití, a on řek, že už je takovej, že bez důvodů by byl jeho život prázdnej. Bez důvodů by byl tvůj život prázdnej bez důvodů, zavěsil jsem se a zase jsme se smáli.

Pak řekla Magdi: Aby tvé dny nebyly prázdné, naplň je pískem a postupně je odhazuj, abys vzletěl. Potom šla k takovýmu stromku, co tam vedle mostku trčel z břehu, objala kmen a začala strašně brečet. Nemoh jsem se na ni koukat, chtěl jsem ji utěšit, i když už spolu nechodíme, ale nešlo to, stříkaly jí slzy jako cirkusovýmu klaunovi a furt jenom: Nech mě, nech mě, já jsem tak šťastná. To jako ti mám věřit, že tady brečíš štěstím? zeptal jsem se. A ona přikývla, ale opatrně, aby ten proud slzí dál stříkal rovnou ke kořenům. A pak ještě řekla: Pochop, musím přece vrátit přírodě, co do mě investovala. Tak jsem ji nechal a šel jsem hlídat ostatní pošuky. Sám na sobě jsem ale cítil, že dneska to bude mimořádný.

Jiří, jak trávíte čas v karanténě?

Odjel jsem na venkov ještě předtím, než to krizový štáb začal lidem nedoporučovat. Kdekdo tu šije roušky, a tak virus nemá šanci. Snažím se hodně pracovat a málo utrácet.

Míša šel po silnici proti náklaďáku a mával rukama, avie zastavila a já jsem viděl, jak ten vůl vážně mluví se závozníkem. Náklaďák se pak obtížně otočil a vracel se, odkud vyjel. Cos mu nakecal? běžel jsem za Míšou, a on celej šťastnej řek, že jim vysvětlil, že statika mostku je narušená a my to zrovna proměřujeme. Že to bude zavřený až do večera. A to ti věřili, ty debile? povídám. Pokrčil rameny, je mu to jedno, už na to zapomněl a fascinovaně rozpažuje a připažuje, takhle vydrží celý hodiny. Takže o něj strach nemám, spíš mě ještě posledním zábleskem rozumu napadne, jestli náhodou moc dobře nevěděli, co se to tu děje, a nejeli pro policajty. Já to mám pokaždý trošku paranoidní, zdá se mi, že to na nás musí každej poznat.

Markéta přišla velmi nablízko, cítil jsem na hrudi její prsa, ale vůbec mě to nevzrušovalo jako jindy. Opřela si čelo o moje čelo a koukala se mi tak chvíli do očí. Bylo to úchvatný, najednou jsem viděl celej vesmír, ale bez milostný nadsázky, prostě vesmír, kosmos; kam do jejích očí nepadal můj stín, tam se odrážela odpolední obloha, viděl jsem i čáru po tryskáči a ta fakticky naprosto přesně kopírovala jednu žilku v jejím bělmu. Co děláte, vy debilové? řekl Martin a rozesmál se.

A Markétka mu řekla: Oči jsou jako soustavy zrcadel, lidi se v nich vzájemně ztrácejí, když se zamilujou. Ale pak se v nich přestanou ztrácet, protože si do nich přestanou koukat, a přestanou se koukat, protože se přestanou ztrácet. A tak vzniká vlastně zrcadlo i ve slovech.

Chtěli se zasmát, ale zadrhlo jim.

Já jsem na ni hleděl s obdivem, a ani mi nevadilo, když najednou celkem adresně dodala: Už tě nemiluju. Já tebe taky ne, řekl jsem. Ani jsem tě nikdy nemiloval. Já tebe taky ne, řekla ona. Nemilovala a nemiluju, to je minulost a přítomnost. Ale co budoucnost? Co to vlastně znamená? To znamená, že máme ještě všecko před sebou! vykřik jsem nadšeně a smáli jsme se, až nás bolely žebra. Lidi si uměj představit nekonečno spíš odsud do budoucnosti než odsud do minulosti. (Na to jsem ale nepřišel tam, to dodávám až teďka, ale myslím, že jsem to už někde slyšel.)

Míša nakreslil křídou na hladkej ostrůvek asfaltky takovej divnej obrázek – podvozek z kolíbky, vršek z rakve. Houpací rakev. Aby bylo jasno, řekl. Dyk je jasno, řekla Markétka. Zdálo se mi, že jí hořej uši. Normální plameny, jak to může vydržet? Lidi choděj strašnejma oklikama, vysvětloval Míša dál ten svůj obrázek. Z Podolí do Strašnic, přes celou Prahu z porodnice do krematoria. Chtělo by to urychlit. Je mi z tebe zima, řekla Markétka, naštěstí mám čím topit. A čím? ptám se s ohledem na ty hořící uši. Ale překvapila mě. Myšlenkama, řekla, protože zima je mi vevnitř.

Magdi pořád plakala jako ňákej nezadržitelnej hydrant. Nebojme se hydrantů, bude-li třeba, všechny je pokoušeme, řekl jsem jí, aby věděla, že v tom není tak sama. Zvedla hlavu: Myslíš, že už to stačí? Mně se neptej, zeptej se toho dubu. To není dub, to je bříza, opravila mě. A pak řekla, že si jde k řece natrhat ryby. To bylo blbý, s pudem sebezáchovy nejsou žerty. Ještě mě napadlo, že jestli tohle přežijem ve zdraví, už nikdy nechci s takovejma pakama, ale pak jsem s ní šel k Sázavě a dívali jsme se, jak blbě a beznadějně ta voda teče zprava doleva a Magdi se strašně, ale strašně rozesmála. A já jsem řek: Čím víc se směješ, tím víc se hladina prohejbá.

Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).

Foto: archív, Právo

Pevný bod tripu, začátek, to je moment, kdy jsme to vzali, odsud se všechno počítá nanovo. Anebo pevný bod je taky jakákoliv myšlenka, třeba ta, že pevný bod je jakákoliv myšlenka. Cítil jsem, jak se mý myšlení akceleruje, jak se mnou ženou miliardy geniálních nápadů, ale já nikdy žádnej z nich nedokončím a uváznu vždycky tak ve třetině.

V pantografu cestou do Klánovic jsem urval kus lina od rohu v kupé a fascinovaně jsem pozoroval strukturu zaschlýho lepidla na plastový podlaze. Bylo tam všechno – vznik a zánik civilizace, smysl lidskýho života, něco jako bůh. Jak je možný, že si toho až do dneška nikdo nevšim? Ani já vlastně? A přitom je to tak jednoduchý…! Viděl jsem to, rozuměl jsem tomu, ale taky jsem s dosavadní zkušeností horskýho vůdce někde hluboko věděl, že si to už za chvíli nebudu pamatovat, abych to sdělil dál.

Prej jsem nebyl tři dni doma, řekla máma vyčítavě. A na kolo ať tenhle tejden zapomenu.

---------------------------

Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Opatrná jízda, si můžete objednat zde.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků