Článek
Letos v lednu Nejvyšší správní soud definitivně rozhodl, že všechny dříve chráněné stavby, které se nestihly zapsat do Ústředního seznamu kulturních památek do konce roku 1987, kdy došlo k převodu památek z měst na ministerstvo kultury, ztrácejí status ochrany. Co se tím změnilo pro Brno?
Nárok na ochranu ztratilo více než dva a půl tisíce objektů napříč republikou. A nejvíc jich je právě v Brně. Jde o zhruba 1400 staveb, které nestojí přímo v památkové rezervaci. Ta zasahuje pouze nejužší městské jádro, a tak je teď řada výjimečných budov odkázána na vůli majitelů, kteří už jejich přestavbu nebo rovnou stržení nemusejí konzultovat s příslušnými úřady.
Daná situace si již samozřejmě vybírá svou daň. V únoru přišlo Brno o cenný modernistický rodinný dům Františka Nedvědického v ulici Tichého a funkcionalistický bytový dům Aloise a Viléma Kubových v Lužické ulici, v březnu o novorenesanční vilu z konce 19. století na Hlinkách.
Velké naděje vkládala odborná veřejnost do zřízení památkových zón v Brně, které by pomohly chránit charakter města. Při pohledu na součinnost orgánů památkové ochrany ale nejsem nijak optimistický. O problému „pozdě zapsaných“ památek se ví už pět let a nic se neděje.
Gabriel Kurtis zahajuje vernisáž v Galerii Architektury Brno, 2018
Smutný osud čeká podle brněnských památkářů další asi stovku staveb včetně komplexu obsahujícího několik historicky mimořádně hodnotných budov – areálu někdejší Mosilany. Tu ovšem primárně neovlivnila kauza pozdních zápisů: přestože je areál v odborných kruzích vnímán jako unikátní, nebyl chráněn. Řízení ve věci prohlášení kulturní památkou bylo zahájeno až letos.
Proč nebyl areál Mosilany památkově chráněn?
To je u nás klíčový problém všech industriálních staveb nebo areálů. Česko je známé dobrou péčí o historické památky, ale ochrana průmyslových objektů, stejně jako ochrana poválečné architektury a zpamátňování novodobých budov, je u nás na bodě mrazu. Nejsou vnímány jako dostatečně hodnotné, na jejich posouzení se odborníci bohužel neshodnou. V posledních dvaceti letech tak můžeme sledovat zánik kvalitních staveb a areálů napříč republikou.
Industriální éra je pryč, říká historik architektury Benjamin Fragner
A čím je tedy tak specifická Mosilana?
Budovy v areálu bývalé Mosilany patří do zlatého fondu brněnského industriálního dědictví a mají zásadní postavení v historii jihomoravského vlnařského průmyslu. Hranice lokality, která těsně přiléhá k centru města, ved ou ulicemi Vlhká, Křenová a Špitálka, z jedné strany jsou vymezeny železničním viaduktem. Rozsáhlý komplex původně samostatných továren bratří Strakoschů, Davida Hechta a Maxe Kohna byl po znárodnění v roce 1946 sdružen pod jednotnou značku Mosilana. Ta se poté orientovala na výrobu zboží z mykané a česané příze, výrazně ještě zabodovala na konci padesátých let sérií látek art protis na EXPO v Bruselu. Dravé období po sametové revoluci a příliv levných textilií z Asie ale místní výrobu látek smetly a areál byl zprivatizován. Dodnes je parciálně pronajímán a je v obdivuhodně zachovalém stavu.
Součástí areálu je mimo jiné továrna Maxe Kohna, vlastněná od dvacátých let 20. století Tugendhatovými. V případě jejich fabriky máme poslední šanci zachovat příběh této významné brněnské rodiny kompletní. Funkcionalistickou vilou Tugendhat se jako památkou UNESCO chlubíme světu – a továrnu, která generovala rodinné prostředky, jsme se rozhodli strhnout.
Areálu brněnské Mosilany akutně hrozí demolice.
Mezi někdejšími fabrikami rodin Tugendhatových, Strakoschových nebo Hechtových kráčely dějiny fenoménu, který byl kdysi hrdě nazýván „moravským Manchesterem“ a proslavil Brno po celém světě. Takový odkaz by byl na západ od našich hranic ošetřován jako rodinný klenot, my s ním však neumíme, nebo nemáme vůli důstojně naložit.
Z mapy Brna zmizely kromě Mosilany už všechny výjimečné tovární celky. Čím si vysvětlujete nezájem vlastníků, příslušných úředníků i veřejnosti?
Myslím, že je to způsobeno především násilným přerušením historického vývoje. Osobně to nazývám ztrátou vztahu k našemu dědictví. Od 19. století došlo v několika vlnách k odchodu brněnských elit. Následně jsme se dvakrát pokusili vybudovat novou společnost, která by hleděla vpřed a důsledně zapomněla na to, co jí předcházelo. Naprostá většina cenných staveb a areálů byla znárodněná a noví správci k minulým vlastníkům a jejich světovým úspěchům neměli žádný vztah. Došlo tak ke ztrátě historické kontinuity. Skutečnost, že jednotlivé továrny patřily německým nebo židovským majitelům, kteří fenomén moravského Manchesteru vybudovali, jsme vytěsňovali více než půl století.
Sloupek Kateřiny Tučkové: Galerie v ulicích brněnského Bronxu
Na komplikovanou a bolestnou problematiku arizace, vyvlastňování a posléze znárodnění, což se týkalo i majetku Židů přeživších holocaust, bylo jednodušší zapomenout. To umožnila i změna názvů továren. Když zastaraly a přestaly sloužit svému účelu, zbývala už jen hrstka pamětníků dvěstěpadesátileté historie brněnského textilnictví.
Teprve dnes, pět minut po dvanácté, prožívá téma moravského Manchesteru svou renesanci, kterou odstartovala výstava v Moravské galerii v roce 2014.
Co se týče konverzí starých industriálních budov, často se objevuje argument, že jejich zachování a adaptace pro nové účely je finančně mnohem náročnější než demolice a výstavba nového objektu.
To je mýtus – naneštěstí velmi rozšířený. Je za ním neznalost hodnot daného majetku a malá představivost. Kvality těchto budov se dají jen těžko překlopit do excelovských tabulek, na jejichž konci je maximalizace zisku. Vždy je mentálně jednodušší něco zbořit a vystavět novou věc.
Jeden z účastníků konference, odborník na konverze průmyslových staveb Tomáš Šenberger, během svého vystoupení připomněl, že pokud stavebník nejde proti podstatě stavby a respektuje její konstrukční princip, adaptace pro něj může být dokonce ekonomicky výhodná. A co víc, pokud chápe historický význam objektu, konverze se může stát i mimořádně výhodně obchodovatelným artiklem. Vždyť mnoho z nás sní o loftovém bydlení, které je u nás paradoxně nedostatkovým zbožím, navíc s uchovaným geniem loci, jenž je ze své podstaty jedinečný.
Jak k tomu podotkla architektka Janica Šipulová, industriální design je dnes trendy, stavebníci si ho masově žádají. Počítá s tím i destinační management mnoha evropských měst, která do bývalých industriálních areálů lákají turisty na bohatou kulturu nebo gastroscénu. Takové lokality se stávají vedle původních historických center dalšími živoucími, doslova vibrujícími centry. Uvědomilo si to už i brněnské Turistické a informační centrum, které loni vydalo publikaci Život a doba moravského Manchesteru a láká turisty na Brno Industrial. Škoda, že z něj dnes zbývá už tak málo.
Jaké jsou podle vás inspirativní evropské příklady nakládání s industriálním dědictvím?
Jedním z mých oblíbených měst je polská Lodž. V každé ulici tam najdete skvělé příklady adaptací průmyslových staveb s různou funkční náplní – v bývalých textilkách jsou muzea, restaurace, nákupní střediska.
Brněnská Mosilana
Ale i v samotném Brně máme několik dobrých příkladů konverzí továrních budov: třeba bývalou přádelnu Otty Kuhna na ulici Hybešově, která je adaptovaná pro potřeby nemocnice u svaté Anny, nebo přestavbu textilky Moravan na bydlení, jejímž autorem je zmíněný profesor Šenberger.
Poslední zdařilou konverzí fabriky na bydlení je takzvaný DADA Distrikt, který mladým nadšencům pomohli realizovat architekti z ateliéru KOGAA. Ti se dlouhodobě věnují nejen architektonické tvorbě, ale právě také oživování industriálních staveb. Jejich pilotním projektem bylo oživení lihovaru na Pekařské, což do Brna přineslo koncept dočasného využití nemovitosti s minimálními náklady na provoz. V tomto případě pro účely kreativního průmyslu: lihovar se stal na několik let centrem místního společenského života.
Jakým způsobem lze podle vás skloubit stanoviska na jedné straně odborné veřejnosti a obyvatel města hrdých na svou historii a na straně druhé vlastníků, kteří do areálu plného rozpadajících se staveb musí investovat nemalé prostředky?
Základním nástrojem spolupráce je dialog. V průběhu posledního půlroku jsme se přesvědčili, že si veřejnost ani majitelé neuvědomují potenciál areálu Mosilany. Právě proto jsme se s kolegy ze spolku Za Brno rozhodli uspořádat odbornou konferenci o hodnotách a potenciálu průmyslového dědictví. Jsem rád, že se jí navzdory doznívající pandemii zúčastnili také zástupci majitele areálu a vedení města. Doufám, že to je opravdový začátek rozhovorů o budoucnosti tohoto místa.
Že to nebude jednoduché, je jasné – každá ze zúčastněných skupin má na dané věci jiný zájem. Ale že kompromis, který bude vyvážený jak po stránce veřejného zájmu a ochrany kulturní hodnoty, tak po stránce naplněného očekávání stavebníka, je možný, nám ukazují úspěšné zahraniční realizace. Ani tam nebyla cesta ke kompromisu lehká, a přesto ho bylo dosaženo.
