Článek
O vnějších důvodech: Smrt kinematografie nastala v den, kdy byl vynalezen dálkový ovladač. Do té doby byl film pasivní – s plátnem nejde interagovat, vést dialog, Casablanca je nudná, protože je pořád stejná. S dálkovým ovladačem můžete sedět v křesle a přepínat kanály, hrát si s barvami nebo s kontrastem. Film se stává aktivním, nabízí množství voleb. Dneska může každý natočit na mobil svůj vlastní snímek. Kamery jsou všude, na ulicích, v supermarketech, na nádražích; možná že nová definice lidství by mohla znít – kdo není před kamerou, neexistuje. Zažíváme druhou Gutenbergovu revoluci. Jen kinematografie si toho ještě nevšimla.
O vnitřních důvodech: Existují čtyři tyranie, které způsobují smrt kinematografie zevnitř.
Tou první je plátno. Když se na sebe navzájem díváme, nejsme orámovaní žádným obdélníkem, ten v přírodě neexistuje, jde o umělou věc. Rám pochází z malby, z poloviny 14. století, kdy se výtvarné umění emancipovalo od architektury. I když v divadle sledujeme drama nebo operu, vidíme je v obdélníkovém rámu. Rám najdete v knize nebo v novinách. Je to částečně naše lenost a částečně nutnost vyhovět výrobcům těchto produktů. Rámu se musíme zbavit. Není to součást našeho přirozeného vnímání. A jestliže ho vytvořil člověk, tak ho člověk může i zrušit.
Zadruhé: musíme přestřihnout pupeční šňůru, která kinematografii spojuje s literaturou. Jestli chcete vyprávět příběh, napište knihu a neztrácejte svůj ani můj čas vměšováním se do obrazového média. Film není určen pro výměnu slov, ale pro výměnu myšlenek pomocí obrazů. Dnes však všichni jen ilustrují text. Podívejte na Pána prstenů nebo Harryho Pottera, to můžete jít místo do kina rovnou do knihkupectví. Pro mě je ilustrace tak trochu špinavé slovo, já nechci ilustrovat, já chci tvořit. Kinematografie se musí zbavit příběhu.
Třetí tyranií jsou herci. Musíme změnit náš postoj k nim. Nejlepší definice herce podle mě je, že je to člověk naučený předstírat, že není viděn. Kinematografie nebyla vynalezena jako hřiště pro Johnnyho Deppa. Ale to není vina Johnnyho Deppa, jde o to, jak herce využíváme. Myslím, že bychom se od nich měli úplně oprostit.
Čtvrtou tyranií je kamera – té se musíme zbavit taky. Picasso řekl: „Nemaluju to, co vidím, ale to, co si myslím.“ Když se Ejzenštejn, největší režisér všech dob, dostal do Hollywoodu, prohlásil, že největším režisérem všech dob je Walt Disney. Animátor totiž tvoří vlastní realitu, nic nezachycuje, nic nekopíruje.
Výtvarné umění se dokázalo zbavit figurální malby, klasická hudba harmonie. Nevím, proč bychom se my nemohli zbavit čtyř tyranií ve filmu – plátna, příběhu, herců a kamery. Jak to prakticky udělat? To zatím nevím.
O televizních filmech: Co pamatuju, tak již v sedmdesátých letech se jimi trochu pohrdalo. Ale šlo jen o svého druhu snobismus. Hollywood postupně přišel na to, že se na televizních projektech dá vydělat podstatně víc peněz než na filmových. Dokázali byste si ještě před deseti lety představit Kevina Spaceyho, jak vezme roli v televizním seriálu? To by se nemohlo stát. Dnes je vše jinak. Navíc statistiky hovoří jasně: jenom pět procent lidí v USA chodí na filmy do kina, zbylých 95 procent je sleduje doma na obrazovkách všeho typu. Další důkaz, že je kinematografie mrtvá. Došlo to tak daleko, že mě společnost Nokia oslovila, jestli bych nenatočil celovečerní film určený jen pro displeje mobilních telefonů. Víte, jak rád mám velkolepost, barokní scény s množstvím detailů – z toho byste na tom malém displeji moc neviděli. Takže se musím něčeho vzdát, abych mohl získat něco jiného.
O opeře a Donu Giovannim: Právě mi nabídli, abych v Praze režíroval Dona Giovanniho. Láká mě, že bych mohl zkoušet ve stejném divadle, v jakém měl kdysi premiéru. Budu to dělat se svou ženou, která je operní režisérka. Nazkoušet takovou věc ale trvá dlouho, zpěváky si musíte zamluvit tři roky dopředu, takže premiéru čekejte až někdy v září 2017.
Nicméně opera je samozřejmě směšná a od první světové války už jen zmírá. Operní sály bývaly něco jako politická kolbiště, parlament, vznikaly tu velké plány a projekty. Prostory byly navržené tak, aby na sebe lidé navzájem viděli, a nezhasínalo se. Diváci přišli, aby viděli jiné diváky, a stávali se zároveň účinkujícími. Vystavovali své oblečení, své ženy, milenky, své nebezpečné známosti. A jenom občas si všimli i zpěváků na jevišti. Dnes už se ovšem po vzoru kin zhasíná. Je pravda, že i ve dvacátém století výjimečné osobnosti jako Bob Wilson nebo Peter Sellers režírovali operu, ale nemyslím si, že by ten žánr ještě dneska dokázal vyslovit něco důležitého. Nabídku na Dona Giovanniho jsem přijal taky proto, že na to téma pak plánuju natočit film, což mě láká mnohem víc. Ale neříkejte to těm lidem, co mě najali.