Hlavní obsah
Jiří Kratochvil Foto: Druhé město/Jiří Kratochvil

O liškách a pekelných čtenářích. Rozhovor se spisovatelem Jiřím Kratochvilem

„Setkání s disentem je nejdůležitější částí mého života. Totiž jen za takových mimořádných okolností dostane člověk šanci zjistit, jaký je smysl literatury,“ říká Jiří Kratochvil (1940), nominovaný na Magnesii Literu za magickorealistický román Liška v dámu (Druhé město 2019), příběh liščí krasavice vyšlechtěné v Moskvě a pověřené tajným úkolem, která se v době studené války zamiluje do brněnského dělníka zpracovaného Státní bezpečností.

Jiří Kratochvil Foto: Druhé město/Jiří Kratochvil
O liškách a pekelných čtenářích. Rozhovor se spisovatelem Jiřím Kratochvilem

Máte nějaký zvláštní vztah k liškám?

Inu, mám. Můj román Liška v dámu má věnování Všem liškám v mém životě. Uvedu jen dva příklady. Otec se staral o zraněná zvířata a pak je zas vracel do přírody. A tak jsme měli doma nejen výra a srnku, ale i lišku. Má nejvzácnější fotka z dětství je právě s tou kamarádkou liškou. O pětapadesát roků později jsem potkal lišku na cestě lesem. V honbě za zajícem se prosmekla kolem mě tak těsně, že se nejen dotkla mé nohy, ale taky zvedla hlavičku a bleskově mě pozdravila. Tak jsem to aspoň vnímal. Od té doby říkám té lesní cestě „liščí stezka“ a chodím si tam pro nápady na povídky i romány. Když se na liščí stezku vypravím, nevím ještě vůbec nic, a když se z ní vrátím, mám už celou povídku anebo kapitolu z románu k dispozici. Stačí se jen posadit a psát.

Vznikl takto i zmíněný román Liška v dámu, nominovaný na Magnesii Literu za prózu? Litery se budou udělovat už dnes.

Uprostřed povídky se mi jednou pozdě večer vynořil nápad na román. Povídku jsem zahodil a příští den vyrazil na liščí stezku a vrátil se už s celým příběhem. Potom ovšem následovala ta obtížnější část: měsíce a měsíce jsem se mořil a dřel a týral s převedením nápadu do románové podoby. Zavřel jsem se doma a nevytáhl paty, dokud jsem Lišku v dámu nedopsal. Tedy s jedinou výjimkou: zašel jsem si do knihovny pro český překlad románu Davida Garnetta Dáma v lišku, na nějž mě upozornil Vercorsův román Sylva.

Garnett vypráví o proměně dámy v lišku a Vercors o proměně lišky v dámu. Já obě proměny spojil, moje liška se mění v dámu a potom zvolna zpátky v lišku, a celý příběh jsem zasadil do časů studené války, což je kontext Garnettovu i Vercorsovu románu naprosto vzdálený. Taky jsem si vyřizoval účty se Státní bezpečností, která mi v dětství, po otcově emigraci, vpadla do života. V mém románu se Státní bezpečnost sama surově masakruje. A kromě toho je to román o velké, ba té největší lásce ve zlých časech. I tím je vzdálen Garnettovi a Vercorsovi, ale přesto s jejich romány tvoří jakousi trilogii.

Českou literární obec teď v létě rozdělila kniha Jana Nováka Kundera. Český život a doba. Jak ji vnímáte vy?

Kdyby to byl nový literární rozbor Kunderových románů, hned bych si pro něj zajel do Brna, ale životopisná kniha mě nezajímá. Gustave Flaubert míní, že autor má zmizet za svým dílem, tedy že má zůstat pouze jeho dílo, jen to je hodnota, na níž záleží, a spisovatelův život se má propadnout do bezvýznamnosti. Což se Milanu Kunderovi zatím nepodařilo, a tak se na jeho život vrhají ti vlci, o nichž se zmiňuje Věra Kunderová v jeho románu Pomalost.

Milan Kundera

Foto: Gallimard, ČTK

Četl jsem rozhovor s Janem Novákem v týdeníku Echo, a když tam říká „Píšu o Kunderově sexuálním životě docela podrobně“, tak to je, promiňte, bulvár. Jako marketingový tah se to nicméně osvědčilo, kniha se prodává víc než dobře.

Samozřejmě se Jan Novák nevyhnul ani údajnému Kunderovu udání agenta chodce. Já mám k tomu zvláštní vztah z osobních důvodů. Taky jsem totiž zažil podobnou štvanici, a to v nejhorších časech, v osmdesátých letech, kdy jsem se nemohl bránit. Do disentu tehdy doputovalo z exilu oznámení, že jsem spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Po roce devadesát to vzalo za své, mám lustrační osvědčení a ten, kdo to u nás šířil, se omluvil. Ale toho zážitku štvanice se nedokážu zbavit, pořád mě týrá, a tak jsem na tohle téma zvlášť citlivý.

Zmiňuju to tady v souvislosti s Novákovou knihou ještě z jednoho důvodu: za tím útokem na mě byl totiž exilový spisovatel, jehož literární tvorba stála za starou belu, kdežto mě Jiří Gruša právě v tom čase navrhoval na Seifertovu cenu a můj román nabídl k vydání u Škvoreckého v Torontu, čemuž onen exilový spisovatel tenkrát ještě stačil zabránit. Takže literární závist. Koho to zajímá blíže, píšu o tom v knížce Avion. A taky se o tom zmiňuje Milan Uhde ve svých Rozpomínkách.

Chci jen říct, že literární závist je jedním z nejhorších spisovatelských hříchů – a závistivci by se pak měli v literárním pekle otáčet na rožni. Jenže literární peklo neexistuje, a tak holt zůstanou nepotrestáni.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste mohl být spisovatelem?

V šesté třídě mi učitelka češtiny předpověděla spisovatelskou budoucnost. Zastala se mě totiž, když jsem měl nepříjemnosti, protože jsem ve třídě šířil kovbojky vlastní výroby, a já se jí odvděčil tím, že jsem pro ni napsal povídku o atentátu na prezidenta Lincolna. Povídka se jí páčila a četla ji ve vedlejších třídách jako ukázku literárního talentu.

Jiří Kratochvil a Milan Uhde

Foto: Igor Zehl, ČTK

Povídku mi sice nikde neotiskli a už jsem dávno zapomněl její název, ale nikdy nezapomenu na honorář za ni. Spolužák s básnickým jménem Jan Březina napsal totiž hned poté taky povídku pro paní učitelku. Ale neuspěl s ní tak, jak si představoval. A tak mě příští den pozval na regulérní indiánský souboj u jednoho dubu na Špilberku. Byla to pro něj záminka, aby mě, chabého a neduživého, zmlátil jak psa. A teprve když jsem četl povídku Isaaka Babela Můj první honorář, došlo mi, že ta nakládačka, to byl zas můj první honorář. S nostalgií na to vzpomínám, protože tím výpraskem, tím mým prvním honorářem, jsem se vlastně stal spisovatelem. Ach, ta věčná literární závist, že pane Nováku.

Jaký jste spisovatel? Do jakého literárního šuplíku byste se zařadil?

Nejraději do žádného. Ale když už to musí být, tak do magického realismu. Mezi mé největší literární lásky náleží Jorge Luis Borges, Julio Cortázar, Gabriel García Márquez a Mario Vargas Llosa, jejich vliv nedokážu popřít. Jenže co je mi to platné, když už mě literární kritici, ti vlci z Kunderovy Pomalosti, zamkli na dva západy do šuplíku postmoderny. Za což si však můžu i tím, že jsem kdysi jen tak z rozmaru jednu svou povídkovou knížku pojmenoval Má lásko, Postmoderno. Dobře mi tak, za hloupost se platí.

Vím o vás, že jste jedno poměrně dlouhé období vždy spálil vše, co jste napsal. Proč?

Koncem šedesátých let jsem publikoval v literárních časopisech, především v Hostu do domu, a v nakladatelství Blok mi měla vyjít knižní prvotina, ale příkaz shora ji vyřadil z edičního plánu. A nastala sedmdesátá léta, kdy jsem se pohyboval po různých profesích fakticky co pomocný dělník, ovšem vyprávění příběhů jsem se nedokázal zbavit. Byl jsem zakázaný spisovatel a tenkrát ještě bez kontaktu s literárním disentem, žil jsem tedy v jakémsi literárním autismu. Ale psal jsem jak mourovatej, mořil se s texty povídek, předělával je a cizeloval. A když jsem je dotáhl do podoby, kdy se už s nimi nedalo hnout, tak jsem je rituálně spálil. Dnes tomu říkám „tři stodoly spálených povídek“, nezůstal z toho ni řádek.

A jaký to mělo smysl? Hektické psaní povídek určených pouze pro mé „pekelné čtenáře“ mi pomáhalo přežít ty zlé časy, byl jsem jednou nohou pořád ve fiktivním světě. Nikdy jsem se potom už s žádnou povídkou, s žádným románem nemořil, nelopotil, nedřel a netýral tak, jak tenkrát v sedmdesátých letech, přestože ty texty byly určeny jen do plamenů.

Nejšťastnější jste se prý cítil v literárním disidentském prostředí.

To už byla osmdesátá léta. Můj esej Literatura teď, který Jan Trefulka odvezl do Prahy do redakce samizdatového Obsahu, rozhodl o mém přijetí do literárního disentu. Esej převzaly exilové Listy a přečetli ho na Svobodné Evropě. Ocitl jsem se tak ve společenství s Ludvíkem Vaculíkem, Lenkou Procházkovou, Václavem Havlem, Milanem Uhdem, Edou Kriseovou, Petrem Kabešem, Karlem Peckou či Zdeňkem Kotrlým. Každého čtvrt roku jsem s Trefulkou jezdil na takzvané kvartály, kde se dávalo do kupy číslo Obsahu. Přispěl jsem tam povídkami i ukázkou z románu a dalšími eseji. Redakce Obsahu se scházela v bytech pražských spisovatelů a vždycky v září na Hrádečku.

Jan Trefulka

Foto: Zdenko Pavelka, Právo

A tak jsem já přísný introvert najednou žil na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech čilým společenským životem. Setkání s disentem je nejdůležitější částí mého života. Totiž jen za takových mimořádných okolností dostane člověk šanci zjistit, jaký je smysl literatury.

A co píšete teď, po své osmdesátce?

Už se nepouštím do románu, na ten nemám odvahu, a z „liščích stezek“ si nosím pouze nápady na povídky. Zrovna píšu jednu, na níž mi moc záleží. Asi před deseti lety jsem napsal povídku s ruským názvem Já lošaď o osvobozování Brna, jmenovitě vily Tugendhat. Vyšla pak v americké antologii nejlepších evropských povídek. A teď se znova vracím k tématu složitých vztahů mezi námi a Ruskem, k tomu, jak vypadají v současnosti. Výsledek má být jakýmsi protějškem povídky Já lošaď.

V knize Brněnské povídky z roku 2007 píšete: „S jistotou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme.“ Doplnil byste k tomu dnes něco?

Pořád to platí, taky já jsem jenom kurýrem tajemných zpráv a nic víc.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků