Hlavní obsah
Petra Ezzeddine Foto: Kristína Rigová

Nezapomínejme na pečovatelky, říká antropoložka Petra Ezzeddine

Petra Ezzeddine (1976), antropoložka působící na Fakultě humanitních studií UK, se dlouhodobě věnuje tématům péče a migrace. Během současné koronakrize upozorňuje mimo jiné na to, že kromě situace zdravotníků bychom neměli zapomínat ani na pečovatelky starající se o seniory v jejich domácím prostředí.

Petra Ezzeddine Foto: Kristína Rigová
Nezapomínejme na pečovatelky, říká antropoložka Petra Ezzeddine

V březnu se znenadání uzavřely hranice. Co to znamenalo pro české pečovatelky, které se starají o klienty, nezřídka seniory, v Německu nebo Rakousku?

V první řadě se zviditelnilo, že tady nějaké pečovatelky vůbec jsou. Tenhle typ neformální péče je totiž obvykle přehlížen – vykonává se v domácnostech a není na něj a jeho problémy tolik vidět. Společnost ho vnímá spíš jako „pomoc“ než jako skutečnou práci. Přitom když pečujete o seniora, musíte být řádně proškolená osoba, která je mu schopna podat léky, píchnout injekci a podobně. Zároveň je práce v domácím prostředí špatně kontrolovatelná, takže se v ní setkáváme například s neproplácenými přesčasy či nedůstojným zacházením.

Jakmile se uzavřely hranice, vznikl v Rakousku i Německu problém, kdo se o starší klienty postará. Ti totiž často závisejí právě na pomoci žen nejen z Česka, ale i ze Slovenska, Polska a dalších států východní Evropy. Hodně pečovatelek, které byly v zahraničí, se rozhodly v tamních rodinách zůstat a počkat, jak se věci vyvinou. Ale část klientů se ocitla bez člověka, na kterého jsou zvyklí. Jen v Rakousku takhle migrantky pečují o 30 tisíc seniorů! Situace tam došla dokonce tak daleko, že se zvažovalo, že budou do sektoru péče povolány zálohy nebo že se sportoviště přebudují na provizorní pečovatelská centra. Rakousko i Německo najednou zjistily, že se bez pečovatelek z Východu prostě neobejdou.

Hranice nakonec byly pro tyto koridory péče zase otevřeny, ale už onen několikadenní výpadek ukázal, jak významný je tento přeshraniční prvek a jak moc jsou naše sousední země v oblasti péče na migrantkách závislé.

S jakými problémy se pečovatelky během pandemie setkávají, ať už pracují ve své zemi, nebo za jejími hranicemi?

Zatímco formální péči v nemocnicích a dalších zdravotnických zařízeních má stát nějakým způsobem pod kontrolou a měl by pro ně zajišťovat ochranné prostředky, dohlížet na úroveň hygieny, bezpečnostní normy nebo dodržování zákoníku práce, v neformálním sektoru nic takového není a pečovatelky, které často žijí přímo na svém pracovišti a s klientem jsou nonstop, se musejí se spoustou věcí popasovat samy. Ať už jde o to sehnat pro klienta roušku, nebo se v něčem vzepřít rodině, kde pracují.

Obecně se dá říct, že každá krize odhalí slabé stránky systému – a koronavirus nasvítil ty v oblasti péče o seniory. Populace stárne a dnes už není zcela běžné, aby dospělé děti bydlely se svými rodiči, často nejsou ani ve stejném městě, a hlavně kvůli nutnosti zabezpečit vlastní obživu nemají možnost se o starší příbuzné starat. V situaci, kdy mnoho zemí nemá dostatečné kapacity pečujících zařízení typu domovů důchodců nebo léčeben dlouhodobě nemocných, jsme zpět u poptávky po domácích pečovatelkách.

Ilustrační foto

Foto: ABACA/Sebadelha Julie, ČTK

Je zkrátka čas jejich problémy konečně začít řešit a nenechávat je schované za „zavřenými dveřmi“ domácností. Ostatně už před pandemií se o krizi péče mluvilo, probíralo se to aktivně i na úrovni Evropské komise. Je jasné, že stávající systém je neudržitelný.

Co se s tím dá dělat?

Existují dva dominantní modely. První navrhuje, aby péče zůstala v rodině. To je ideál prosazovaný v Česku, ale i na Slovensku a v Rakousku. Jak jsem již vysvětlila, ne vždy je ale rodina schopna zabezpečit adekvátní péči. Řešením se tedy stala pečovatelka z ciziny, takže se zejména v sousedících státech praktikuje typ cirkulární mobility péče, kdy je pečovatelka dva týdny u klienta a dva týdny u sebe doma a střídá se s kolegyní.

Agentury, které tento typ práce zprostředkovávají, to prezentují jako výhodu: podle nich se tím skvěle slaďuje práce a rodina. Ale takto báječné to samozřejmě není, ženám to stěžuje starání se o vlastní příbuzné. Což teď bylo o to komplikovanější, že pečovatelky, které pravidelně pendlují mezi Českem a Rakouskem nebo Německem, musely kvůli koronaviru po návratu domů podstoupit povinnou čtrnáctidenní karanténu.

Z pohledu nás ze střední Evropy hrají v tomto modelu důležitou roli také nerovnosti mezi regiony, kdy péče o zahraničního klienta představuje pro ženy z chudších zemí výdělek, na který doma nemají šanci dosáhnout.

Druhý model tvrdí, že bychom měli promyslet a rozšířit alternativní způsoby péče: žádné velké instituce typu LDN, ale menší zařízení, kde by byly pečovatelky zaměstnány a klientů bylo méně. To je však finančně náročnější.

Pak je zde ještě třetí, zde zatím ne tak častá forma, a to je vysílání seniorů do pečovatelských domovů v levnějších zemích. Pejorativně se tomu říká „geriatrický kolonialismus“ nebo taky „export babiček“. Často se jedná o příhraniční oblasti, u nás nejvíc u hranic s Německem.

Tento typ mobility se ani v Česku neobešel bez zájmu ze strany populistů – například Tomio Okamura už se nechal slyšet, že se možná nemusíme obávat uprchlíků, ale migrujících německých důchodců rozhodně ano. Podobné přesidlování nicméně najdeme v mnoha zemích světa. Japonsko a Tchaj-wan ho dokonce mají ošetřené mezinárodní smlouvou.

Výhody této strategie pro seniora jsou asi zřejmé: vyhlídka klidného stáří za méně peněz než v domovské zemi. Argumentuje se rovněž tím, že senioři přinášejí z bohatší do chudší země finance a jejich potřeby vytvářejí nové pracovní pozice. Některé polské zprostředkovatelské agentury své aktivity legitimizují právě diskurzem zvyšování zaměstnanosti a rozvojem příhraničních regionů. Můžeme se na to ale dívat i z druhé strany: vlastně to znamená, že si starý člověk nemůže dovolit prožít závěr života ve své domovině.

Celé je to dost komplexní záležitost – a nakonec jsou tu zranitelní všichni zúčastnění aktéři: migrující pečovatelky, senioři i jejich rodiny.

Vy jste před časem analyzovala spolu s Andreou Kuchyňkovou situaci českých pečovatelek v důchodovém věku, které svou špatnou ekonomickou situaci řeší právě tím, že pečují o klienty v Rakousku. Co jste zjistily?

Opakoval se tam příběh žen, které propustili z dosavadního zaměstnání a ony si kvůli věku nebo nedostačující kvalifikaci nedokázaly najít nové. Coby migrantky z Česka dostávají nižší mzdu než rakouské pečovatelky a někdy mohou zažívat i dost problematické zacházení ze strany zaměstnavatelů. Na druhou stranu jim ale vydělané peníze usnadňují prožít důstojné stáří, což bohužel není nic garantovaného, protože, jak víme, právě ženy jsou v Česku ve stáří ohrožené chudobou více než muži.

Petra Ezzeddine

Foto: Kristína Rigová

Zároveň se některé z těchto žen časem dostaly do pozice, kdy mají samy nemohoucí rodiče nebo příbuzné, o něž se musejí starat, a dochází u nich k řetězení péče: dotyčná pečovatelka pracuje čtrnáct dní v měsíci v domácnosti v Rakousku, zatímco o její rodiče doma v tu dobu pečuje jiná najatá Češka.

To může vypadat nelogicky.

Ano, ale ukazují se na tom právě ony regionální nerovnosti. Bez hlubší znalosti toho, že je to pro ty ženy tíživá situace, se zdá, že si prostě jezdí vydělávat bez ohledu na potřeby svých blízkých. Na Slovensku to svého času velice nevybíravě pojmenovával bývalý premiér Robert Fico. Potom se ale v roce 2015 stala tragédie, kdy na západě země havarovala dodávka, v níž se z Rakouska vracelo najednou sedm pečovatelek. Všechny i s řidičem zemřely. Tehdy se na Slovensku začalo řešit, v jakých podmínkách pečovatelky pracují, že se na ně nevztahuje ochrana jako na běžné zaměstnankyně – a také jak přesně fungují agentury, které jim zprostředkovávají práci. Pečovatelky se tehdy samy ozvaly a začaly o svých zkušenostech nahlas mluvit.

Jakou roli tedy v celém procesu hrají agentury?

Zásadní. Jen mezi Polskem a Německem jich funguje na tři sta. Je to obrovský byznys. Jenže v souvislosti s koronavirem se ukázalo, že není zcela jasné, jak velkou odpovědnost agentury za „své“ pracovní síly pociťují a nakolik chápou svou úlohu jen coby prostředníka, který dává v případě problémů od pečovatelek rychle ruce pryč. V současné době na nelehkou situaci migrantek-pečovatelek hlasitě upozorňují i jejich profesní sdružení.

Jak může koronakrize ovlivnit migrantky, které pečující práci vykonávají v Česku?

V Česku najdeme zejména ženy z Ukrajiny pracující v sektoru formální péče o seniory. V těchto zařízeních je dnes poptávka po pečovatelkách velká. Víme, že některé zdravotnické kolektivy teď se svými klienty zůstávají, nechodí domů ani na noc – a migrantky by mohly být k něčemu podobnému spíš ochotné, už proto, že mají obvykle naplánováno, jak dlouho chtějí v Česku zůstat, a potřebují si za tu dobu vydělat co nejvíce peněz. Byla by ale chyba brát tuhle ochotu jako něco samozřejmého a vidět je jen jako ideální pracovnice, které jsou schopné se pro klienty obětovat za cenu ztráty vlastního soukromí. Je to právě ona zranitelná sociální situace, co je do prekérní práce tlačí. Uzavření hranic jim také komplikuje pravidelné cesty za rodinou, což může být zejména pro matky obtížná emociální situace.

Mluvily jsme o pečovatelkách, ale co samotní senioři? Jsou skupinou, jež je nemocí covid-19 nejvíc ohrožená, společnost se i kvůli nim omezila. Přitom už se ale objevily názory, zda by nebylo lepší stávající opatření uvolnit a seniory od zbytku společnosti úplně izolovat.

Na jednu stranu seniory nálepkujeme jako zranitelnou skupinu, zároveň však narůstají obavy, co s námi udělá výrazné utlumení ekonomiky, k němuž jsme přistoupili v rámci ochranných opatření. Ta „zranitelnost“ je přitom hodně zrádná – z historie víme, že politicky lze s takovým rámováním nakládat i dost agresivně. Jakmile se vydělí určitá skupina, jež ke zbytku jakoby nepatří, nastává problém. Obávala bych se určitě marginalizace a disciplinace na základě věku, to je velké riziko, na které bychom si měli dávat pozor.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků