Hlavní obsah
Eleni Dimelisová Foto: archív Eleni Dimelisové

Kolaps není konec světa. Rozhovor s Eleni Dimelisovou o mayské civilizaci

„Otázky, jaké si v souvislosti s takzvaným klasickým kolapsem pokládáme, nám zároveň hodně prozradí o naší vlastní kultuře a společnosti,“ říká o měnícím se pohledu na krizi předkolumbovské mayské civilizace Eleni Dimelisová (1990), doktorandka ze Střediska ibero-amerických studií FF UK. V rozhovoru jsme se zaměřili i na mayskou literaturu či postavení žen.

Eleni Dimelisová Foto: archív Eleni Dimelisové
Kolaps není konec světa. Rozhovor s Eleni Dimelisovou o mayské civilizaci

Většinu mayské literatury, věnované matematice, astronomii či poezii, spálili španělští dobyvatelé. Zachovalo se nám jenom několik knih. Dá se aspoň přibližně zrekonstruovat, o co všechno jsme přišli?

Nešťastný osud v plamenech skutečně potkal celou řadu předkolumbovských mayských knih, kterým říkáme kodexy. Jejich obsah je pro nás nenávratně ztracen. Co mohlo být jejich náplní, můžeme pouze odhadovat na základě tří nebo čtyř kodexů, které se dochovaly.

Pod pojmem literatura si většinou představíme hlavně beletrii, která je dostupná široké čtenářské základně, ovšem z dochovaných kodexů je patrné, že se jejich obsah týkal především kalendářních záznamů, astronomie či rituálů a byl určen primárně očím mayských kněží.

Zároveň platí, že kodexy, které byly vyráběny z kůry fíkovníku a skládaly se jako leporelo, nepředstavují jediné mayské předkolumbovské písemné prameny. Mayové byli neobyčejně vynalézaví a své hieroglyfické písmo vyrývali do kamene, malovali na keramické nádoby nebo psali na malé předměty v podobě kostí, mušlí či jadeitových korálků.

Zatímco na nápisech tesaných do kamene se nejčastěji dočteme o významných událostech v životech mayských panovníků a obecně vládnoucí elity, jako byly nástupy na trůn, vyhrané bitvy nebo vykonané ceremonie, keramické nádoby skrývají paletu písemných záznamů od jednoduchých jmenovek po složité texty, kde dokonce můžeme narazit i na mytologickou anekdotu.

Jak ve vztahu k Mayům vnímáte postavu františkánského kněze Diega de Landy?

Velmi rozporuplně. Na jedné straně to byl právě on, kdo nechal roku 1562 veřejně spálit celou řadu mayských kodexů, a zničil tak pokladnici mayských vědomostí. Na straně druhé pro nás jeho Zpráva o věcech na Yucatánu představuje nesmírně cenný zdroj informací o tehdejší mayské kultuře.

Diego de Landa na dobovém portrétu

Foto: Wikimedia Commons

Obě věci spolu úzce souvisí. Když se Landa během svého působení ve funkci nejvyššího představitele františkánského řádu na Yucatánském poloostrově dozvěděl, že zde Mayové navzdory svému obrácení na křesťanskou víru stále praktikují původní náboženské rituály, rozhodl se je tvrdě potrestat. Následkem byly drastické výslechy a mučení – a právě i spálení desítek kodexů a soch původních božstev. Krutost jeho zásahu vyvolala pobouření nejen mezi Mayi, ale měla odezvu také na královském dvoře ve Španělsku, kam se Landa musel vydat své činy obhájit. Zpráva o věcech na Yucatánu pak byla součástí této obhajoby.

Jedná se o jakousi „encyklopedii“ tehdejšího mayského světa, jež popisuje nejen původní mayské náboženství, ale i místní geografii, faunu a flóru, architekturu či každodenní život obyvatelstva.

Je nesmírně zajímavé sledovat jistý rozpor i v rámci samotného spisu – Landa se nezdráhá Maye popisovat jako vykonavatele „špinavých a trapných rituálů“ a v řadě případů se o nich vyjadřuje s despektem, ale zároveň je v díle patrný obdiv k určitým aspektům jejich kultury, jako byl mayský kalendář, jehož propracovanost Landu nepochybně zaujala. Vlastní kapitolu věnoval i mayskému písmu – a právě ta sehrála v polovině 20. století klíčovou roli v procesu luštění mayských hieroglyfů.

Další legendární postavou je Gonzalo Guerrero, který se vzdal své původní kultury a začal žít s Mayi…

Především je otázka, zda se jedná o skutečnou historickou postavu. První písemné zmínky o něm pocházejí z pera španělských dobyvatelů a popisují ho coby španělského námořníka, jehož loď roku 1511 ztroskotala. Guerrero se měl následně dostat do mayského zajetí, ale zatímco většinu dalších přeživších členů posádky Mayové obětovali svým bohům, jemu se povedlo přímo fantasticky zvrátit situaci. Stal se respektovaným válečníkem, začlenil se do mayské společnosti a vzal si za ženu mayskou šlechtičnu.

Později měl dokonce odmítnout návrat ke Španělům a po boku Mayů bojovat proti svým dřívějším krajanům.

Landova Zpráva o věcech na Yucatánu

Foto: Wikimedia Commons

Ze současných výzkumů však vyplývá, že spíše než o historickou skutečnost se jedná o poutavý příběh, který byl v průběhu staletí náležitě vyšperkováván dle momentálních potřeb.

Badatelé se domnívají, že ještě v období zdlouhavého dobývání mayského území mohlo vyprávění o Guerrerovi Španělům sloužit jako vysvětlení, proč je tak složité si Maye podmanit – protože jim pomáhají zběhlí hrdinní Španělé.

V současnosti se zase můžeme setkat s vylíčením Guerrery coby statečného muže, který se nebál změnit svou identitu. Dá se říct, že to, jakým způsobem – nejen tento – příběh interpretujeme, je poplatné době a společnosti, ve které žijeme.

Jak do kontextu mayské kultury zapadá Popol Vuh, kniha psaná latinskou abecedou po příchodu Španělů?

Popol Vuh představuje soubor textů z 16. století a badatelé se shodují, že mayskou předkolumbovskou kulturu zrcadlí poměrně věrně. Autory jsou zřejmě příslušníci jednoho z mocných mayských rodů, které španělští misionáři naučili psát latinkou a kteří vycházeli z orální tradice a kodexů. Popol Vuh je pro nás dnes mimo jiné jedinečným vhledem do mayské mytologie. Vedle mýtu o stvoření světa obsahuje také třeba mytologický cyklus o hrdinských dvojčatech a jejich dobrodružné cestě podsvětím.

Zabýváte se i postavením žen v mayské společnosti a jejich rolí v procesu vytváření mayské kultury.

Nejvíce informací máme o matkách a manželkách panovníků jednotlivých mayských království. Ženy hrály důležitou roli ve sňatkové politice, neboť díky nim byla uzavírána spojenectví mezi vládnoucími dynastiemi, vykonávaly u dvora prestižní funkce a účastnily se mnoha významných rituálů. V neposlední řadě existovalo několik nefalšovaných mayských královen, které držely moc přímo ve svých rukou.

U žen, které nepatřily k vládnoucím elitám, je to složitější. Písemné a ikonografické prameny, na které se zaměřuji, o prostých obyvatelích v drtivé většině případů zarytě mlčí. Nápisy a zobrazení nechávaly vyrobit vládnoucí rody, a informace, které jsou v nich obsažené, se tak logicky točí především kolem jejich osudů.

Popol Vuh, přepis ze začátku 18. století

Foto: Wikimedia Commons

V případě života prostých žen nám může alespoň trochu pomoci archeologický výzkum. Na základě analýzy kosterních pozůstatků a nálezů hmotných pramenů lze například zjistit, jakého věku se ženy dožívaly, jaké činnosti vykonávaly nebo jaká byla jejich strava.

Co dalšího na Mayích zůstává tajemné, jsou příčiny pádu jejich klasické civilizace. Často se mluví o přelidnění, odlesnění půdy a obecně pak o zničení životního prostředí, případně klimatických změnách. Zmiňují se ale i soustavné války a soupeření mezi mayskými městy.

Především je důležité zdůraznit, že Mayové nikam tajemně nezmizeli. Dějiny mayské civilizace se začaly psát přibližně ve 2. tisíciletí před naším letopočtem, přičemž v souvislosti s nimi mluvíme o dvou zásadních přeryvech, které označujeme jako kolapsy. První nastal v období 1. až 3. století našeho letopočtu a druhý, takzvaný klasický kolaps, řadíme přibližně do 7. až přelomu 9. a 10. století. Oba vedly k opuštění některých mayských měst. Pokaždé ale mayská civilizace pokračovala dál, byť v pozměněné podobě. Příchod evropských dobyvatelů v 16. století zasadil mayské kultuře další tvrdou ránu. Ani pod španělskou nadvládou ale nepřestali Mayové existovat a dnes jich žije v Mexiku, Guatemale a dalších středoamerických státech několik milionů.

Právě onen klasický kolaps bývá někdy nesprávně podáván coby zhroucení celé mayské civilizace. Ano, došlo sice k pádu několika velkých království, jiná však začala vzkvétat.

Mezi badateli stále panuje čilá diskuse, co klasický kolaps zapříčinilo. Osobně si myslím, že nejblíž pravdě je vnímat ho jako souhrn celé řady aspektů – od klimatických změn, sucha, neúrody a přelidnění přes věčné vysilující potyčky mezi jednotlivými královstvími po krizi legitimity mayské monarchie.

Otázky, jaké si v souvislosti s klasickým kolapsem pokládáme, nám zároveň hodně prozradí o naší vlastní kultuře a společnosti. Zatímco v první polovině 20. století bylo v módě hledat příčiny v nespokojenosti mayských rolníků a jejich vzpouře proti vlastním králům, v čemž můžeme najít paralelu s tehdy populárním hledáním dokladů o vykořisťování dělnické třídy, dnes převládají ekologicky laděná vysvětlení. A vzhledem k současné situaci mě napadá, jestli se do hledáčku badatelů nedostane brzy například výzkum existence možných epidemií.

Je něco, v čem se z klasického kolapsu lze poučit?

Podle mého názoru bychom měli přestat vést války, ohleduplně se chovat k životnímu prostředí a dbát na udržitelnost rozvoje. Ale můžeme se inspirovat také v tom, že ani nelehké období netrvá věčně, že ani kolaps neznamená konec světa.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků