Hlavní obsah
Anna Bolavá Foto: David Konečný, ČTK

Když neklid přeteče. Rozhovor se spisovatelkou Annou Bolavou

Úzkosti a psychická onemocnění vylézají ze studní, ekologické a morální katastrofy nejde řešit antidepresivy. Spisovatelka Anna Bolavá (39) po titulech Do tmy a Ke dnu završila svou volnou románovou trilogii knihou Před povodní (Odeon 2020), příběhem Hany Strnadové, napůl člověka a napůl vodníka, a řeky – vykonavatelky spravedlnosti.

Anna Bolavá Foto: David Konečný, ČTK
Když neklid přeteče. Rozhovor se spisovatelkou Annou Bolavou

Po příbězích outsiderů, které ničí společnost orientovaná na výkon a efektivitu, přicházíte s apokalypsou, která je má pomstít a svět očistit. Dá se román Před povodní jako závěr trilogie takto vykládat?

Před povodní je v podstatě chybějící zakončení, pro které nezbyl prostor v předchozím Ke dnu. Nemá to být přímo pomsta zlému světu, spíše jeden z možných příkladů jeho usměrnění. Samozřejmě je to vyvrcholení neklidu, vystupňování nesnesitelné atmosféry až do okamžiku, kdy to „přeteče“. Samotný stav před povodní je horší než stav po ní, kdy se může s lecčíms začít nanovo.

Takže jde o to povahu společnosti spíš usměrnit?

Ano, nejedná se o úplný konec světa, je to dočasné příměří. Chvilkové narovnání pokřivených charakterů, které se časem stejně zase ohnou.

Voda, respektive řeka je v románu Před povodní vykonavatelkou spravedlnosti. „Všichni tam dole pod hladinou jsou vězni svých vzduchových zásob. Spoléhají na to, co vymyslí nebo nevymyslí ti nahoře“ – tyhle věty připomínají mimo jiné to, že žijeme v zemi, kde se stále nedaří vyšetřit otravu čtyřiceti kilometrů řeky Bečvy…

Otrava Bečvy je ekologická i morální katastrofa, a ať se potrestání viníka táhne, nebo ne, tuny ryb zůstávají mrtvých. A podezřelí se hádají a lžou… To jsme přece celí my! Suchozemský svět, kterému bude němá ryba navždycky podřízená.

Trilogie Anny Bolavé

Foto: archiv Anny Bolavé

Zároveň je ale vodní prostředí živoucí ekosystém, pořád schopný lidský svět očarovat, a to je dobře. A ještě je snad i mezi námi více těch, kteří nádheru vody vnímají a chovají se tak, že se ona nemusí bránit.

Jaká úvaha stála za tím, že svou knihu „postavíte na vodě“?

Řeka byla přítomná ve všech třech knihách a její role se pomalu stupňovala. Už sběračka bylin Anna Bartáková byla skrytá vodní víla, ale málokdo si toho všiml – v Do tmy to nebylo v popředí zájmu. Ve druhé knize Ke dnu se už procházeli jedinci, kteří se nakláněli přes zábradlí mostů a toužili poznat původce tajemných pohybů pod hladinou. Tehdy byla řeka stále spíše kulisou, jistotou, jež má za úkol neměnně protékat. Voda už byla ale považována i za původce úzkostí a psychického onemocnění. Že to není v hlavě a nepůjde to vyřešit léky, nýbrž že to reálně vylézá ze studny, jsem nicméně rozvedla až v Před povodní.

Oč jsem přišel, když mi uniklo, že je sběračka bylin Anna Bartáková vodní víla?

Vůbec o nic, je to okrajové. Bartáková byla člověk z masa a kostí. A třeba to ani nebyla ona, koho viděli rybáři chodit po hladině. Kdo ví.

Ještě k té myšlence, že to, co nám vylézá ze studny, nelze řešit léky, protože to není věc našeho vnímání, ale nějaké objektivní reality. To zní jako postřeh ke hlubinné ekologii…

Nevím, tento výklad asi nechám na jiných. Každopádně vodnickou podstatu živého tvora, jako je hrdinka Hana, nelze potlačit antidepresivy. Psycholog bez dobré vůle odpoutat se od své profese, mám na mysli postavu doktorky Borské, se zákonitě se zlou potáže. Není to jako předělat leváka na praváka, vodník potřebuje plavat. Smrtelníci bez fantazie nejsou ochotní do pohádky vstoupit, tak ji raději poničí.

Existuje dělení vodníků, bytostí zpola lidských, na ekologické, ontologické a psychoanalytické, dozvěděl jsem se. Jakou rolí jste pověřila vodníka ve vaší knize?

Můj vodník, aniž by měl ambice být hlavní postavou, je nositelem důležité zápletky, jež započala hodně dávno. Jednalo se o milostný trojúhelník, záměnu dvojčat Strnadových a zplození polopohádkové dcery Hany, která pak má čtyřicet let potíže zapadnout do reálného světa. Až když se rozhodne skočit z mostu, pozná samu sebe. Zkoumá svět pod vodou, touží po průvodci a zároveň otci, jenž se ale neukazuje zbytečně. Vodník je skrytý element, který vydržel roky se sekyrou v zádech čekat na své dítě, a když po letech vycítil jeho blízkost, tajně ho v noci navštěvoval a ponoukal k nadechnutí se pod vodou. A jako každý vodní organismus je i můj vodník ohrožen na životě.

V knize jste poupravila jedno „ptačí“ pořekadlo. Jistá postava je tu „volná jako ryba, může plavat kamkoliv“. Svoboda ryby je podobně diskutabilní jako ta lidská…

Svoboda je relativní pojem a vždy má své hranice. Obvykle končí tam, kde se střetáváme s dalšími jedinci svého druhu. Jestliže chceme druhé tolerovat, musíme něco ztratit. Kdo se této rovnici rozhodne postavit, dokáže tolerovat, aniž by ztratil, je hoden naší pozornosti.

V souvislosti s románem Před povodní se kdovíproč mluví o hororu. Myslíte, že je to proto, že se tu objevují temné obrazy, například „zdrogovaného tlouštíka, pojídajícího slimáky“?

Tlusťoch je čistá realita. Hororové jsou spíše scény uvnitř studny a další nadpřirozené momenty, které nejdou rozumově vysvětlit. Také jim ale můžeme říkat pohádkové nebo mytické. Vzhledem k vývoji děje však Před povodní pohádkou není. Jenže jak tedy knihu charakterizovat? Je to zvláštní žánrový úkaz, který nepatří nikam – a je v něm všechno. Čtenáři mají právo si s tím nevědět rady. Vždyť je to dílo věnované řece a jejím bytostem, jak se píše v úvodu. A řeka přetéká nezaměnitelnou fantazií, která snad vodní příběh, ať už hororový, nebo panoptikální, po svém docení.

Je svět po potopě ve vaší knize čistší? Co s sebou vzala voda?

Svět po povodni je jiný. Velká voda je výstrahou pro všechny suchozemské tvory nahoře. Potopa je výbuch emocí napůl vodníka a napůl člověka Hany Strnadové. Dožene ji k tomu drzé chování lidí, kteří narušují hranice jejího soukromí. Vstupují na její pozemek, šmírují ji, chtějí ji zavřít do bedny, střílejí po ní. Mezitím se ona učí ovládat déšť a vůbec rozumět řece. Nemá zájem bojovat, je zamilovaná a také fascinovaná z nově objeveného světa. Město ji ale nenechá v klidu. Když jí pak ublíží, povodeň se v ní a následně v celém okolí rozpoutá zcela přirozeně.

Anna Bolavá přebírá cenu Magnesia Litera v kategorii próza za román Do tmy.

Foto: Vít Šimánek, ČTK

Co fascinuje vás? To, co se skrývá pod hladinou, třeba zdánlivě klidného maloměsta? Nebo jde opravdu o fascinaci světem ryb?

Na maloměstě, které znám, pijou lidi své převařené sliny, aby si posílili imunitu před koronavirem. Není tohle fascinující? Nebo tajně házejí sousedům na dvůr vlastní výkaly. Nebo oběsí na stromě labuť. Nikdy se vám tu nepodaří zasadit v přírodě nový strom, pokaždé ho někdo zlomí, uřízne nebo na něj vysype kamení či zaparkuje auto. Pořád se děje něco, nad čím zůstává rozum stát, není tu nikdy klid. O tom má podle mě smysl psát. Jak s tím nic nenaděláme.

No a fascinaci životem pod vodou mám v sobě od dětství. Přinejmenším od druhé třídy, kdy jsem po absolvování rybářského kroužku obdržela první povolenku. Řeka je lákavá hlavně tím, že je uzavřená, neprůhledná, tajemná. Nikdy nedohlédneme na dno. Sice ji drancujeme a pořizujeme si rybářské polarizační brýle, ale dokud nemáme za ušima žábry, je to všechno skryté. A hrozivé. V mých opakujících se nočních můrách jsou povodně vždycky. Dívám se na ně z výšky, mám závrať, pak musím skočit – a ještě se blíží vodopád.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků