Hlavní obsah
Pavel Baňka: Jindra, Pavel v zrcadle (1981), k vidění na autorově výstavě Blízkost v pražském Domu fotografi e do 7. ledna. Foto: archív GHMP

Kateřina Smejkalová: Technologický totalitarismus

Pro uspořádání společností bylo odjakživa klíčové, jaké technologie měly k dispozici pro organizování svého chodu. Technologie jsou civilizačním rámcem i průřezovou proměnnou všech oblastí lidského žití.

Pavel Baňka: Jindra, Pavel v zrcadle (1981), k vidění na autorově výstavě Blízkost v pražském Domu fotografi e do 7. ledna. Foto: archív GHMP
Kateřina Smejkalová: Technologický totalitarismus

Například vynález knihtisku postupně vedl k ustálení jednotlivých jazyků, díky čemuž došlo k upevnění politicky rozhodujících kolektivních identit. Proto byl knihtisk spolu s tím, že umožňuje přenášet informace, a slouží tak organizačním účelům, jednou z podmínek vzniku národních států, stěžejních správních jednotek novověku. K průmyslové revoluci zase došlo objevením způsobů získávání energie z páry a uhlí a i její společenské důsledky byly jak známo dalekosáhlé: feudální hospodaření vystřídal kapitalistický systém produkce, místo šlechty a poddaných se společnost začala dělit na vlastníky kapitálu a lidi prodávající jim svou práci, na jejichž ochranu v nastalé nerovné situaci vznikly instituce sociálního státu. Protože technologie strukturují a ovlivňují lidskou akci a interakci, je možnost rozhodovat o jejich podobě, či přímo jejich vlastnictví, zásadním mocenským faktorem.

Pro analýzu současného i odhad budoucího společenského vývoje je tedy perspektiva technologií stěžejní. A platí to o to více, že právě podle všeho žijeme v době, která je z hlediska rychlosti i kvalitativních pokroků v jejich vývoji zlomová. Rozhodující bude, zda změny poslouží všem místo jen několika vyvolených, zda se budou soustředit na opravdu důležité věci, jako je odstranění chudoby či nemocí, zda nám ponechají soukromí a autonomii, zvýší možnosti participace, přispějí k narovnávání nerovností a k odstraňování diskriminace – zkrátka jestli budeme místo živelného technologického vývoje poháněného především logikou zisku moci hovořit o opravdovém sociálním pokroku. Pohled na aktuální situaci dává spíše důvody ke skepsi.

Pavel Baňka: Komunita, Syracuse, USA (1988), k vidění na autorově výstavě Blízkost v pražském Domu fotografi e do 7. ledna.

Foto: archív GHMP

S rychlostí, která fatálně zaskočila naše kapacity určitý problém obsáhnout a adekvátně na něj politicky zareagovat, vznikl v posledních letech přelomový typ firem, tzv. digitální platformy. Jejich základním obchodním modelem je působit jako rozdělovníky v rozsáhlém digitálním prostoru a propojovat poptávku po zboží, službách a informacích s odpovídajícími nabídkami – řeč je o internetovém obchodě Amazon, sociální síti Facebook, vyhledávači Google, aplikaci Uber a dalších. Ty největší z digitálních platforem byly založeny ve Spojených státech a svou hodnotou násobně přesahují drtivou většinu tradičních firem (některé z nich ale také veřejné rozpočty řady států) a mají už nyní faktický monopol v jednotlivých oblastech své působnosti – do karet jim hrají vedle dosud neexistujícího regulačního rámce také tzv. síťové efekty, které je činí tím atraktivnější, čím více lidí už je používá.

Nad rámec již dosaženého monopolu však u těchto platforem pozorujeme další a další expanzi – aktivní jsou zejména na poli vývoje umělé inteligence, a tím v různých oblastech, kde tato převratná technologie nachází uplatnění, včetně rozvoje autonomních vozidel či automatizace a personalizace zdravotnictví nebo logistiky.

Vznikly tak rozvětvené koncerny, jejichž jednotlivé větve většinou čerpají z dat generovaných původními platformami (umělá inteligence v samojezdících autech vyvíjených mateřským koncernem Googlu Alphabet se kupříkladu učí na datech z Google Maps a Google Street View). Digitální data se v této nově vzniklé ekonomice platforem stala rozhodujícím zdrojem. Cílem expanze je tu pak, zdá se, pokrýt službami co největší množství oblastí lidského života, tedy vytvořit jakýsi supermonopol.

Pavel Baňka: Dívka s ptáčkem, Syracuse, USA (1987), k vidění na autorově výstavě Blízkost v pražském Domu fotografi e do 7. ledna.

Foto: archív GHMP

Zaváděním nových technologií, většinou s přímým či nepřímým přispěním těchto několika málo dominantních hráčů, dochází ke změně způsobu obživy lidí. Automatizace postupuje do celé řady lidských činností donedávna považovaných za nezautomatizovatelné – zárodky umělé inteligence a různé samořídící systémy dokážou člověka zastat už nejen u fyzicky náročných úkolů nebo přesně zadaných výpočetních operací, jak tomu bylo při minulých vlnách automatizace, ale čím dál tím častěji i u složitějších intelektuálních úkolů, jako je například jazykový překlad. Společnosti, jejichž fundamentem je dosud instituce výdělečné práce a kterým zatím chybí na pozadí široce vyznávané protestantské etiky práce a principu zásluhovosti představivost, jak se organizovat bez ní, tento rychlý trend zastihuje naprosto nepřipravené.

Vedle toho se významně rozšiřuje množství věcí, které lze zpeněžit. Vznik digitálních platforem umožňuje prodávat statky a služby, u nichž by dříve náklady na domluvu transakce významně překročily výnos z ní. To má mimo jiné za důsledek další erozi klasických zaměstnaneckých vztahů se všemi jejich výdobytky, jako je stálá odměna nebo zdravotní a sociální zabezpečení. Ty vznikly právě i jako reakce na vysoké transakční náklady, které s sebou dříve hledání stále nové pracovní síly na vykonání jednotlivých úkolů neslo. Rozrůstá se tak armáda digitálních nádeníků čekajících online na jednotlivé malé zakázky, u nichž nikdy nevědí, zda jich nakonec bude dost k uživení se. Stírá se u nich rozdíl mezi kvalifikací a amatérismem, živností a nepodnikatelským přivýdělkem – tedy mezi instituty, které mají své opodstatnění a na něž je vázána podstatná část našeho stávajícího právního rámce.

Vlivem platforem postupuje zpeněžování kromě prodeje klasických služeb a výrobků také do oblastí, které byly donedávna z velké části komercializace ušetřeny zcela, ať již jde o soukromé obytné prostory a v důsledku také pohostinnost samotnou u portálů typu Airbnb, nebo o osobní informace a emoce, za něž si kupujeme přístup na sociální sítě. Digitální platformy jsou většinou koncipovány tak, aby nás s pomocí psychologických triků, které využívají například i výherní automaty, přinutily využívat je co nejdéle, vstoupit do co největšího počtu interakcí, a generovat tím co nejvíce zpeněžitelných dat.

Sociální sítě proměnily fungování společnosti i jiným způsobem. Staly se místy, kde může každý pro své sdělení získat stejnou pozornost. To je na jednu stranu významná demokratizační tendence, na stranu druhou se nyní naplno ukazují také jejich stinné stránky – totiž ztráta kontroly nad veřejným komunikačním prostorem otevírající možnost pro šíření verbálního násilí a různě motivovanou manipulaci.

Jak si s negativními efekty sociálních sítí poradit, zatím nevíme. Vzhledem k rozsahu problému se dnes debata ubírá směrem k automatizovanému usměrňování dění, což by ovšem zase jen dalo větší moc koncernům vyvíjejícím odpovídající algoritmická řešení. V krajním případě by tyto koncerny mohly dostat i pravomoc připadající zatím v demokratických společnostech pouze soudům – například posuzovat, která vyjádření jsou ještě krytá svobodou slova a která jsou již trestným činem.

Zatímco u dosud popsaných fenoménů by se ještě dalo mluvit o změnách, s nimiž jsme měli v jiné podobě co dočinění již dříve, a nyní pouze nabírají podobu specifickou pro prostředí vytvářené digitálními technologiemi, existují technologické jevy, které jsou kvalitativně jednoznačně něčím novým. Jde o vznik vyspělé virtuální reality, umělé inteligence a pokroky ve výzkumu možností implantovat člověku technologie, které by mu propůjčily nadlidské schopnosti. Tyto fenomény fundamentálně proměňují dosavadní základy naší existence – totiž existenci lidí ve fyzickém světě. A zase to jsou ony velké americké technologické koncerny, které jejich vývoj pohánějí a řídí.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka, působí u zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze.

Foto: Jan Handrejch, Právo

V souvislosti s mocí, kterou několik málo amerických monopolů za výjimečně krátkou dobu získalo, se objevuje oprávněná obava, zda jsme se nepozorovaně neocitli v systému technologického totalitarismu. Pod dojmem dosavadních totalitních zřízení možná jen žijeme v mylné představě, že totalita musí jít vždy ruku v ruce s očividným převzetím moci nějakým politickým hnutím v tradičním slova smyslu a nastolením systému politické propagandy a fyzické represe. Přitom míra, do jaké zmíněné koncerny ovládají naše vnímání reality a řídí dění uvnitř digitálního prostoru i mimo něj, množství informací, které o nás mají, a to, jak v podstatě bez omezení rozhodují o tom, kam se ubírá technologický vývoj, a tím jeho vliv na jedince i směřování společností – to všechno jasné totalitní znaky již dávno vykazuje.

Ideologií této nové moci je technooptimistická verze libertariánství a základním principem jejího fungování je kapitalistická logika kumulace prostředků a vytváření monopolů prostřednictvím vytěžování jakýchkoli zdrojů, ke kterým se s pomocí technologií tato moc dokáže dostat. Drží přitom hegemonii v tom, jak se o technologických změnách vypráví, což je do jisté míry její propaganda. Představitelé technologických gigantů se tváří buď jako mesiáši pokroku na misi za povznesení lidstva a vyřešení jeho velkých problémů, anebo říkají, že vývoj je nevyhnutelný a zabývat se úvahami o přínosnosti jeho stávajícího směru se rovná zpátečnictví. Že je obojí především způsob, jak ospravedlnit jednání vedoucí k jejich hlavnímu cíli, totiž generování zisku, je očividné. A i kdyby nakrásně opravdu jednali v nejlepším přesvědčení o přínosech technologického pokroku, pak stejně i slepá víra v to, že pokrok sám o sobě bez ideového usměrňování přinese nejlepší možné společenské výstupy, nese jasné totalitní rysy.

Technologie jistě nejsou per se něco negativního, a stejně tak nejde ani o to, vývoj zastavit či zcela zvrátit, jak bývá kritikům současné situace často podsouváno. Je jen potřeba uhájit primát demokratické politiky nad ekonomikou, tedy vytyčit si jako společnost vizi budoucnosti, kterou se budeme snažit s pomocí technologií realizovat, místo aby vidinou byla čím dál bezohlednější expanze kapitalismu s totalitními rysy, brzy dokonce za hranice fyzické reality a lidství. Je nutné poctivě přemýšlet o tom, jak existující technologie využít skutečně demokratickým, solidárním, nediskriminačním a emancipujícím způsobem.

Demokratická politika obecně (či to, co z ní tváří v tvář internetovým koncernům ještě zbylo) a levice konkrétně popsanému vývoji zatím čelí s velkou bezradností. Po rozpoutání neregulované globalizace je digitalizace dalším dějstvím toho, jak se kapitalismus a s ním jeho dopady na vývoj společnosti čím dál víc vymykají demokratické kontrole a jak politika obecně a levice zejména ztrácí své tradiční nástroje, aniž by nacházela nové.

Globální digitalizovaný kapitalismus je přitom bezpochyby obtížným soupeřem – podařilo se mu opanovat regulatorní mezery, novým pokusům o regulaci uniká do globálních a digitálních útočišť, vytěžuje nové a nové zdroje, a to včetně těch, které jsme donedávna považovali za nezpeněžitelné fundamenty lidství, aby široké masy zanechával prekarizovanější než kdy dřív a současně je – minimálně hypoteticky – podroboval velmi rozsáhlé a zároveň subtilní kontrole a zbavoval je soukromí i autonomie v jejich jednání. Jeho aktéři přitom disponují finančními kapacitami i know-how, které daleko překračují možnosti veřejných institucí, a mohou díky své hierarchické struktuře v neregulovaném digitálním prostředí postupovat oproti zdlouhavým demokratickým procesům nesrovnatelně rychleji.

Nevyhneme se proto zodpovězení otázky, zda je onu obrannou politickou vizi vůbec možné realizovat v podmínkách právě tohoto systému či alespoň jeho stávající podoby. Všechny, byť i dílčí, návrhy možných politických opatření totiž aktuálně ztroskotávají na tom, že je prakticky vyloučené jich v mocné dynamice globalizovaného digitálního kapitalismu dosáhnout. Zkrocení všeobjímajících globálních digitálních monopolů je ještě o řád náročnější než kupříkladu boj s přeshraniční daňovou optimalizací tradičních koncernů, a ani s tou si dlouhodobě nedokážeme poradit. Logika konkurence mezi firmami i státy a dynamika maximalizace zisku bez ohledu na cokoli ostatního jsou příliš silné, jakékoli regulaci zabrání buď dopředu, nebo si rychle najdou způsob, jak ji obejít.

V sázce je přitom mnoho – již nyní se ukazuje, že to je mimo jiné právě nevypočitatelná, nedemokratická a nespravedlivá dynamika současných technologických změn, jež vede ke znejistění a v důsledku k politické radikalizaci, které jsme všude v západním světě svědky.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků