Jiří Přibáň: Vidět Neapol a...

Neapol obdivoval Boccaccio v Dekameronu i Percy Bysshe Shelley, v jehož verších město a okolní příroda útočí na smysly romanticky sklíčeného básníka.

Sloky Shelleyho poezie se mi připomínají i mezi zlátnoucími stromy cardiffského Bute Parku, letos nezvykle prozářeného podzimním sluncem. Stále totiž myslím na letní Neapol a její obrazy, vůně, zvuky i chutě si vybavuji tím silněji, čím víc se blíží mírná, ale o to smyslově nevýraznější ostrovní zima. Podobně jako mnozí jiní jsem zasažen a uvědomuji si, že o Neapoli nemá smysl psát, protože její krásu je třeba vidět a vstřebat všemi smysly.

Abych si znovu přiblížil neapolskou krajinu a celý záliv ohraničený ostrovy Ischia a Capri, utíkám tedy do Národní galerie a prohlížím si obraz Avernského jezera s Vesuvem v pozadí od velšského malíře a zakladatele moderní britské krajinomalby Richarda Wilsona, který úchvatnost neapolské přírody i města s jeho dějinami objevil dávno před německými i anglickými romantiky. Raduji se i z malých formátů olejových studií na papíře, které Wilsonův žák Thomas Jones maloval v neapolském plenéru téměř o sto let dřív, než tuto malířskou metodu přijali za svou impresionisté. A v duchu srovnávám tyto obrazy se slavnými díly Wilsonem taktéž inspirovaného „prvního impresionisty“ J. M. W. Turnera, v nichž brutálně vybuchující Vesuv nemilosrdně hubí ty, kdo žijí ve stínu jeho vznešenosti, nebo naopak jemný měsíční svit odhaluje více krásu Neapolského zálivu než dívek, které se do něho za noci přišly koupat.

Turnerův dvě stě let starý obraz sopečné erupce představuje vrchol romantického obdivu k nezkrotné přírodě a její síle strhávající zpět do svého nitra vše živé, co se do té chvíle volně pohybovalo po zemi. Monochromatické přechody ostrého světla tryskajícího z vulkánu do potemnělé okolní krajiny představují absolutní syntézu vize, ve které se divotvornost světa setkává se zásvětím a živly panují nad životem i smrtí. Umělecké dílo tady ruší rozdíl mezi dojmem a prožitkem, takže divák podléhá síle zobrazeného okamžiku, ve kterém se zrcadlí věčnost jako rozpálená mořská hladina.

Stěží bychom hledali tenčí dělicí čáru mezi světem a podsvětím než právě v této sopečné krajině plné nejroztodivnějších krás živé i neživé přírody, které ovšem nedávají zapomenout na dočasnost našeho pobytu na zemi i nahodilost smrti. Turnerův obraz připomíná, že světlo světa lze zastínit silami koncentrovanými v podsvětí, a ruiny Herculanea a Pompejí jsou právě takovými kronikami neohlášené smrti. Vznešenost a krása vytvořená lidskou civilizací zde nedokázala odolat neméně vznešené a děsivé přírodě. Přesto bychom našli málo míst na světě, do kterých by se přes všechna živelní nebezpečí lidská kultura obtiskla tak silně jako do krajiny v okolí Neapole. Bahnitým kráterem Solfatary na severozápadním okraji Neapolského zálivu v blízkosti Avernského jezera se inspiroval již Vergilius při popisu podsvětí v Aeneidě. Staří Římané si představovali, že právě tady má svou dílnu bůh ohně a kovářství Vulkán, ale současně na takto vybájeném místě, v němž z nitra země vyvěrá pára a vzduch je cítit ostrým pachem síry, dokázali zcela prakticky postavit lázně proslavené v širokém okolí léčbou všech možných neduhů od revmatismu přes dýchací potíže až po impotenci.

Ničivá síla přírodních živlů nemůže člověka odradit od jeho odvěké touhy spoutat je a zužitkovat pro své osobní i obecné dobro. V antických mýtech se tak mezi zdejším světem a podsvětím z nejrozmanitějších důvodů ocitají božské i lidské bytosti a okolí Neapole s jeho civilizačními vrstvami a katastrofami má v této imaginaci zcela mimořádné místo. Tady někde mohl snadno unést do podsvětí Pluto Proserpinu a zarýt se jí přitom hluboko do stehna právě tak, jak tento akt nezřízené mužské touhy zachycuje Berniniho sousoší v římské Villa Borghese. Zde mohl Orfeus vstoupit do podsvětí za Eurydikou a tóny jeho lyry mohly obměkčit Pluta – vládce podsvětí – natolik, že mu milovanou ženu vydal pod tak záludně snadnou podmínkou.

Platón popisuje v dialogu Symposion Orfea jako zbabělce, který Eurydiku nemiluje pravou láskou, protože v takovém případě by musel volit smrt, a ne lest, díky které chtěl Eurydiku vrátit zpět na zem. A zbabělce dvojnásobného, protože nedokázal splnit podmínku a ve strachu, že neslyší její kroky za sebou, se otočil, a tím Eurydiku ztratil navždy. Co když ale naopak v jeskyni nevědomí žijí ti, kdo se zbaběle strachují života ve všech jeho radostech a strastech a raději se klanějí čistým idejím? Vždyť i v bolavém srdci se ohlašuje smysluplnost života!

Nejen zrak nebo sluch, ale zrovna tak i další smysly napínají lidskou duši k prasknutí a způsobují lidské i božské tragédie a komedie. Smyslnější a na hraně světa a podsvětí je v Neapoli život i víra, jak dokládají také zcela jedinečné rituály spojené s uctíváním patrona města svatého Januária, který byl během Diokleciánova pronásledování křesťanů údajně sťat právě v kráteru Solfatary a jemuž jsou zasvěcené i nejrozsáhlejší neapolské katakomby na úpatí kopce Capodimonte. I v podsvětí katakomb místní obyvatelé často hovoří s mrtvými předky a v katedrále a v ostatních svatostáncích konají mše a obřady, nad kterými nezasvěcení žasnou a klerikové raději přivírají oči. Antické fresky a pohanské mozaiky v katakombách přitom křesťané nezničili, ale pouze převyprávěli jejich symboliku a přizpůsobili je vlastnímu vidění podsvětí, aby zachovali jejich původní krásu.

Snad je to dané výbušným charakterem a smyslností zdejší přírody, že ve svátek svatého Januária se neuctívají jen obvyklé relikvie, ale arcibiskup na katedrálním oltáři provádí jedinečný rituál, během něhož za soustředěného modlení celého shromáždění věřících dochází ke zkapalnění mučedníkovy krve. Uctívání patrona města se tak odehrává někde na pomezí chemického experimentu a zraky doložitelného zázraku, ale především s vědomím filosofického paradoxu, v němž se iluze stává nezpochybnitelnou součástí reality. Však také Friedrich Nietzsche, tento patron všech filosofických iluzionistů, uvádí čtvrtou část své Radostné vědy těmito verši oslavujícími obnovení životní síly právě v zázraku zkapalněné světcovy krve: Plamen tvého kopí hoří, / led mé duše prorazil, / že hned mocný příval k moři / naděje z ní vyrazil: / jasu víc má, víc má zdraví, / ve všem nutném volná je – / takto zázraky tvé slaví, / krásný Januárie!

Svatý František se odcházel z bohatstvím a mocí zkorumpovaných měst střední Itálie modlit do povznášející a harmonické samoty toskánských Apenin, aby se v tamním rozjímání nakonec prostřednictvím stigmat setkal s Bohem. Naproti tomu v Neapoli musí světci od nejranějších dějin křesťanství se svými zástupy neustále komunikovat a konat zázraky pro zraky včerejších, dnešních i příštích generací. Jestli má Bůh svůj lid rád, tak ať to zástupům ukáže prostřednictvím svých mučednických poslů právě tady a teď! Jestli na něj naopak zanevřel, ať to také sdělí, aby se lidé mohli včas připravit na zlé časy a pohromy. Neapolitánci mají ke svému patronovi i dalším svatým vztah, který se v mnohém dodnes podobá vztahu starých Římanů k jejich božstvům.

Krajina v okolí Neapolského zálivu je výbušná stejně jako temperament těch, kdo v ní žijí. Že se tu můžete setkat nejen s podsvětím antických mýtů nebo raně křesťanských katakomb, ale také s podsvětím organizovaného zločinu Camorry, je skoro tak notoricky známý stereotyp o Neapoli jako rčení, že po jejím spatření již můžete s klidem zemřít.

Z filmů a televizních seriálů si tak člověk utváří představu, že zdejší politici jsou zkorumpovaní, zločinci krutí a betonové pilíře dálničních přemostění jsou plné těch, kdo se jim kdy postavili do cesty. Nevím, do jaké míry je tato stereotypní představa pravdivá, ale rozhodně pravdivé jsou zkušenosti s řízením automobilu v okolí Neapole. Když se k městu blížíte, najednou zjistíte, že jízdní pruhy jsou i na dálnici jen pro přibližnou orientaci a předjíždět se dá ze všech stran.

V samotném městském provozu vše probíhá tak, že o tom, které silnice jsou hlavní a které vedlejší, rozhodují po vlastním uvážení řidiči, kteří se na těchto trasách potkají. Vjezd do jednosměrné ulice může řidič odjinud považovat téměř za porušení dopravního tabu, ale v Neapoli jsem to musel udělat hned dvakrát, abych se vůbec byl schopen přiblížit k našemu hotelu.

Co se jinde považuje za výjimečnou situaci, zde patří k obyčejnému běhu života a tvoří to, co sociolog a antropolog William Graham Sumner kdysi označil za folkways a čím myslel nejen zvyky a mravy, ale také lidovou moudrost různých národů a etnik. Však také neapolští taxikáři údajně tvrdí, že se nemusejí řídit podle pravidel, protože „řídí filosoficky“. Přesnější popis filosofie jako schopnosti člověka orientovat se ve světě a kráčet jím volně a bez berliček pravidel by nepodal ani výše zmiňovaný italofil Nietzsche.

I přes takový elán vám nicméně hrůzou ztuhne krev v žilách při pohledu na moped řízený otcem s nasazenou, ale nezapnutou přilbou, za nímž sedí žena bez helmy, ale zato s kojencem v náručí. Když však spatříte během čtvrt hodiny deset takových mopedů, vaše krev se opět rozproudí jako ta, kterou arcibiskup nechává zkapalnět v den svatého Januária. Spojenectví mezi světci a prostým lidem v Neapoli jednoduše musí fungovat, protože jinak by se vzhledem ke zdejším zvykům toto místo stalo životu příliš nebezpečné. I tak mě ale majitel parkoviště v jižněji položeném Salernu poté, co jsem mu řekl, že právě přijíždíme z Neapole, objal a protočil panenky se slovy: „Madonna mia!“ Že by spíš platilo Vidět Neapol a přežít?

K místnímu koloritu samozřejmě patří i neuvěřitelné historky o autech kradených z parkovišť pomocí lodního jeřábu nebo cizincích, kterým se drahé ryby zakoupené na místním trhu po omytí vodou doma „zázrakem“ promění v laciné čudly. Mě však nezajímaly malířské dovednosti neapolských rybářů, kteří i plevelné ryby dokážou nalíčit jako ty nejdražší kambaly, ale úplně jiný umělec, co měl problémy se zákonem a některá svá nejlepší díla vytvořil během pobytu v Neapoli – Caravaggio.

K málokterému malíři jsem hledal cestu tak obtížně. Jeho obrazy mi připadaly příliš dramatické, plné světelných disharmonií a vůbec celkově těžké ve srovnání se vzory, jakými pro něj byli Tizian nebo Giorgione. První názorový zlom mi způsobila Contarelliho kaple v římském kostele San Luigi dei Francesi, ve které jsou tři Caravaggiova plátna s výjevy ze života svatého Matouše. Zatímco obraz světcova utrpení jako kdyby spíš potvrzoval mé dosavadní výhrady, při pohledu na Povolání svatého Matouše jsem ustrnul v úžasu z toho, jak malíř dokázal zachytit tíhu rozhodujícího okamžiku ve světcově životě a dotek Boží vůle pronikající do prostého lidského příbytku. Světlo tu dramatický obraz nedotváří, ale přímo si ho formuje neodolatelnou silou, která láme nejen kompozici díla, ale v symbolické rovině i veškeré světské překážky stojící Matoušovi v jeho nové cestě.

Caravaggio se sice v Římě, kam uprchl po rvačce v Miláně, proslavil, ale i odtud musel utéct do neapolského exilu, když opět v šarvátce zabil člověka, a ocitl se tak mimo zákon. Díky tomu jsou ale dodnes v Neapoli k vidění hned dva obrazy, které patří k absolutním vrcholům jeho tvorby: Sedm skutků milosrdenství a Bičování Krista.

Nakonec to bylo právě Sedm skutků milosrdenství v kostele Pio Monte della Misericordia, jejichž obraz se mi vryl do paměti stejně silně jako antické mozaiky z Herculanea a Pompejí. Caravaggio v něm zobrazil sedm tzv. tělesných skutků milosrdenství, které má podle církevní nauky každý křesťan vykonávat, aby dospěl k Boží milosti – nasytit hladové, napojit žíznivé, obléknout nahé, poskytnout přístřeší bezdomovcům, navštěvovat nemocné, navštěvovat vězněné a pohřbít zesnulé.

Znovu se tu vrací téma tělesnosti a jejího naturalistického zobrazení, ale tentokrát ve výtvarné syntéze sedmi různých výjevů do jednoho zobrazení, která je zrovna tak absolutní jako Turnerova imaginace vybuchujícího Vesuvu. Na diváka okamžitě dolehne zdánlivý zmatek celkové kompozice, která spíš než zrak dráždí sluch, protože působí hlučným dojmem pouliční scény, do které kromě lidí zasahují i andělé. Jejich křídla jsou rozevřená tak divoce, že je každý může nejen vidět, ale i slyšet.

Milost přichází shůry, ale projevuje se v pozemské péči o lidská těla, která Caravaggio vyobrazil jako součást vulgární krásy ulice. Jako kdyby z Caravaggiova čtyři sta let starého plátna promlouvala i dnešní krásně vulgární Neapol s jejím křikem obyčejných lidí a divokými vůněmi i nepříjemnými pachy.

Nejen Turnerova nebo Caravaggiova díla připomínají, že Neapol je místo, v němž se neustále odehrává jedinečné drama mezi nebesy, zemí a podzemím. Nemá smysl o kráse tohoto města psát, ale v každém případě si lze do cestovního deníku poznamenat: Vidět Neapol a vrátit se!