Hlavní obsah

Jiří Pehe: Televizní revoluce v Americe

Právo, Jiří Pehe, SALON

Nástup televize jako masového média zásadně změnil fungování moderních demokracií. O tom, jak televize po svém masovém rozšíření – v USA k němu došlo v druhé polovině padesátých let – proměnila způsob vedení politických kampaní, zvýšila význam mimoverbální komunikace a dokázala vyrábět „pravdivé“ zprávy z obrazů vytržených z kontextu, bylo napsáno mnoho knih.

Foto: Profimedia.cz

Ze seriálu Perníkový táta (Breaking Bad, 2008–2013)

Článek

Stejně jako o podílu televize na výrobě masového vkusu, o trivializaci žurnalistiky skrze infotainment i o šíření falešné morální paniky a často cynickém využívání umělých dramat s pomocí přímého přenosu. Ve vztahu k demokracii bývá televize též obviňována z banalizace politiky, z vytváření umělé polarizace v politických debatách, nebo dokonce z úpadku občanské společnosti.

Když harvardský politolog Robert D. Putnam v roce 2000 vydal knihu Bowling Alone, v níž zdokumentoval úpadek klasické občanské společnosti v USA v předchozích desetiletích, přičemž stále menší ochotu lidí fyzicky se sdružovat za účelem veřejné angažovanosti připsal i fenoménu couch potatoes, peciválů, které z lidí „vyrábí“ televize, byl za svou varovnou analýzu oceněn i prezidentem Billem Clintonem.

Jenže pokud jde o údajně negativní vliv televize na demokracii, jsme ve světle dnešní krize konfrontováni se zajímavým paradoxem. Je totiž stále zřejmější, že navzdory všem výše zmíněným negativním dopadům byly ony zhruba čtyři desítky let největšího rozkvětu televize – od počátku let šedesátých až po start nového tisíciletí – zároveň dobou největšího rozkvětu liberální demokracie.

Zdá se, že masová kultura v širším slova smyslu, s níž masové rozšíření televize úzce souvisí, hrála zásadní roli v udržování jistého společenského konsenzu, který plnil spolu s nástupem středních tříd úlohu jakéhosi stabilizátoru demokracie skrze sdílené vidění světa.

Foto: Late Show with David Letterman" show in New York, September 21, 2009. REUTERS/, Reuters

David Letterman a Barack Obama

Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že toto sdílené vidění bylo omezené, protože masová kultura je a byla založena na hledání nejnižších společných jmenovatelů. Anebo spolu s (neo)marxisty odsoudit éru největšího rozkvětu masové kultury skrze televizi jako rafi novanou formu uskutečňování „panství“ vládnoucího kapitalismu, kterému se povedlo nahradit náboženství v roli „opia společnosti“ právě masovou kulturou, v níž převládal jistý, pro něj žádoucí pohled na svět.

Na rozšíření masové kultury a vkusu skrze televizi lze ale také nahlížet přes výkladové prizma nabídnuté Jürgenem Habermasem jako na jistý vrchol v postupném vytváření veřejnosti coby nejvyšší a nejabstraktnější formy občanské společnosti ve sdíleném veřejném prostoru. Je-li veřejnost, jak tvrdí Habermas nebo i Charles Taylor, jakýmsi komplikovaným propojením velkého množství „topických prostorů“, které existují v moderních společnostech, což umožňuje jistou formu sdíleného racionálního diskurzu o záležitostech společného (celospolečenského) zájmu, pak právě rozšíření televize coby vpravdě masového média přispělo po éře rozhlasového vysílání a klasických tištěných novin nejvíce ke vzniku onoho typu veřejnosti, který je schopen vyztužovat liberální demokracii.

Tedy veřejnosti, která ač vnitřně různorodá a komplikovaná, nalézá pořád ještě společné jmenovatele v podobě sdíleného vkusu i jistého typu „středostavovských“ hodnot. A která – a to především – není vnitřně polarizovaná nebo roztříštěná do té míry, že by už nedokázala generovat alespoň minimum společenského konsenzu, který je nutný pro přežití demokracie.

Americká měkká síla

„Zlatý věk“ televize, zejména ve Spojených státech, byl spojen nejen s jistým typem politického zpravodajství, ale i televizní kulturní produkce. Podstatné je, že televizní filmy, seriály a talk shows, které tvořily její páteř, byly nabízeny jen několika málo celoplošnými kanály, jako byly ABC, CBS či NBC. Nové díly populárních seriálů nebo diskusních a estrádních pořadů měly ve vysílacích schématech své pevné místo, oslovovaly velké části společnosti a během dnů po odvysílání byly velmi často předmětem debat v práci i jinde.

Společnost se tedy, pokud jde o „kulturní vkus“, vnitřně příliš nedělila podle toho, co kdo sledoval v televizi, ale spíše dle toho, jaké kdo viděl filmy v kině, jaké (pokud vůbec) navštěvoval koncerty či jaké četl knihy. Ale i tato „netelevizní“ kultura byla silně poznamenána masovým televizním vkusem, protože hvězdy z té či oné kulturní oblasti se rodily a udržovaly v obecném povědomí zase především pomocí televize. Bylo to často pozvání do pořadů Johnnyho Carsona nebo Davida Lettermana, co začínající herce, výtvarníky nebo zpěváky katapultovalo do nejvyšší ligy americké (pop)kultury.

Nejnovější díly slavných televizních seriálů jako Dallas, Taxi, Plný dům, Show Jerryho Seinfelda, Simpsonovi, Akta X nebo Přátelé byly široce sdílenými událostmi a představitelé hlavních postav celebritami. A jelikož byly vysílány i v mnoha dalších zemích, tvořily tyto seriály, společně s hollywoodskými filmy a americkou hudbou, podstatnou část americké měkké síly, která měla nejen nemalý dopad na kulturní a módní trendy v jiných částech světa, ale usnadňovala Spojeným státům i jejich globální politické působení.

Postupný konec této éry přišel s příchodem nových technologií, které umožnily nejprve nástup kabelových a satelitních televizí. Vynořily se jak celostátní stanice jako CNN, Fox News, Discovery Channel, National Geographic, Disney či MTV, které se specializovaly jen na určitý typ produkce, tak i obrovské množství lokálních stanic. Z hlediska rozšiřování mediálně konzumní nabídky šlo jistě o velký pokrok, který umožnil další pluralizaci západních společností. Jenže tento vývoj také předznamenal postupný rozpad veřejného prostoru i veřejnosti, které zformovala předešlá televizní éra, do různých vrstev, lišících se vkusem, zájmy a postupně – v důsledku vzniku nových zpravodajských stanic – i politickým přesvědčením.

Foto: Profimedia.cz

Ze seriálu Dallas (1978–1991)

Tato fragmentace dříve mnohem uniformovanějšího veřejného prostoru měla pozitivní i negativní dopady. Na jedné straně pomohla uspokojovat různé části společnosti v závislosti na jejich zájmech, vkusu či vzdělání, na straně druhé podstatně ztížila snahy nacházet ve společnosti konsenzus.

Důležité přitom je, že celoplošné televizní stanice v USA, ač byly a jsou soukromě vlastněny, vždy hrály do jisté míry „veřejnoprávní“ roli. Měly kvalitní – domácí i zahraniční – zpravodajství i politickou publicistiku a snažily se ideologicky stát v politickém středu. Bránily tak přílišné fragmentaci veřejného mínění, která se začala objevovat ve větší míře právě až s příchodem kabelových a satelitních kanálů.

Nástup internetu a posléze sociálních sítí s jejich podporou vytváření sociálních bublin pak tuto fragmentaci dokonal. Televize ve své klasické i kabelové a satelitní podobě jím byla poznamenána nejen proto, že přestala být atraktivní jako hlavní zdroj informací zejména pro mladou generaci, ale i proto, že nemohla být z podstaty věci tak interaktivní jako právě internet a sociální sítě, byť se televize o zavádění interaktivních prvků do svého vysílání pokoušely. Zdálo se navíc, že minulostí jsou i „velké“ televizní příběhy v podobě seriálů, které dokážou zasáhnout nemalé části společnosti. A že spolu s koncem této éry mizí v případě USA i část jejich měkké síly (či kulturní hegemonie, jak by řekli s Gramscim neomarxisté).

Nestačí ani Hollywood

Jenže podceňovat tvůrčí potenciál, který se skrývá v americké společnosti i v dobách, kdy politicky tápe, se nevyplácí. Okolo roku 2010 se začaly rodit první pokusy svázat televizní seriálovou a filmovou produkci s internetem.

Seriály produkované internetovými společnostmi jako Netflix nebo Hulu už dnes nejsou vázány na specifické vysílací časy, jejich jednotlivé díly lze za poplatek zhlédnout v podstatě kdykoliv, někdy internetové televize uveřejní i celou řadu seriálu najednou. Mnoho existujících kabelových nebo satelitních společností, jako je HBO či ShowTime, pak přešlo ke kombinaci obou modelů. Některé své pořady nejprve vysílají v regulérních vysílacích časech, posléze je ale nabízejí i prostřednictvím internetu.

Zejména seriálová produkce internetových streaming televizí se přitom důsledně zaměřuje na specifické segmenty veřejnosti, přičemž příjmy z abonentských poplatků i reklamy jim umožňují přejít na vyšší kvalitu, kterou stupňuje i nemalá konkurence, jež v prostředí internetových televizí rychle vznikla.

Nejlepší američtí (a stále více i neameričtí) režiséři, scenáristé a dramaturgové dostali najednou prostor k tvůrčím počinům, které by nemohly v době dominance seriálové tvorby celoplošných televizí, mířících na nižší společný jmenovatel, vůbec vzniknout. Kvalita této produkce je dnes tak vysoká, že s ní nedokáže soutěžit ani Hollywood, který reaguje jen stále větším chrlením superhrdinských velkofilmů s nižší intelektuální náročností, zaměřených na zábavu a vizuální zážitky.

Foto: Profimedia.cz

Ze seriálu Mladý papež (Il giovane papa, 2016)

Za několik prvních let od nástupu nového typu televizní produkce vznikly ikonické seriály, jako jsou Perníkový táta, Hra o trůny, Dům z karet, Volejte Saulovi, Narcos, Mladý papež, Sedmilhářky či Ostré předměty. Vedle nich vznikají seriály vysoké kvality s nebo pro teenagery, jako jsou Stranger Things či Riverdale. Přizpůsobit se musely i celoplošné televize, takže své nejlepší kusy, jako je The Good Place z dílny NBC, distribuují i prostřednictvím internetových televizí.

Ty stále více přebírají k distribuci rovněž seriály vytvořené původně televizními společnostmi mimo USA, jako je třeba Černé zrcadlo britského Channel 4.

Anebo spolupracují přímo s neamerickými tvůrci v produkci originální tvorby, viz německý Dark nebo polský seriál z produkce Netflixu 1983, na němž se podílí i Agnieszka Hollandová a který vypráví příběh z alternativní historie, v níž železná opona nikdy nepadla.

U seriálů se už nepotkáváme

Příchod této vysoce kvalitní tvorby v podání kabelových a internetových televizí je mediální revolucí srovnatelnou s nástupem televize na konci padesátých let a později s nástupem internetu. Je to ale dvojsečný vývoj. Kombinace obou médií totiž sice umožnila podstatné zvýšení kvality a rozmanitosti produkované tvorby, přičemž zásadně změnila způsob, jakým lidé televizi sledují, protože nejenže nejsou otroky předem daných vysílacích schémat, ale mohou si tvořit menu pořadů, které je zajímají, z obrovsky široké nabídky. Ve vztahu k demokracii a politice obecně je ale zatím celkový účet problematičtější. Je totiž zřejmé, že kreativní spojení televize a internetu dál rozbíjí onen typ relativně nefragmentované veřejnosti, která existovala ve věku nadvlády celoplošných televizí. Děje se to přitom hned několika způsoby.

Foto: Profimedia.cz

Ze seriálu Hra o trůny (Game of Thrones, 2011–2019)

Některé seriály z produkce internetových televizí svými tématy a intelektuální náročností cílí zcela záměrně na „kavárnu“ západních společností, jiné zase mají „lidovější“ záběr. Určité segmenty společnosti se tak při sledování televize už vůbec nepotkávají. Připočteme-li k tomu i ostrou politickou polarizaci, které jsme svědky v podání tradičních i kabelových a satelitních stanic, je stále těžší hledat v západních společnostech kulturní a politická témata, která je takříkajíc drží pohromadě.

Demokratická společnost se při své vnitřní pluralitě a důrazu na individualismus nemůže obejít bez obecného konsenzu. Pod vlivem nových komunikačních technologií se ale dál rozpadá do názorových ghett, jakož i ghett partikulárních kulturních a intelektuálních vkusů.

Dělicí čáry v demokratických společnostech samozřejmě existovaly vždy, přinejmenším v podobě kontrastu mezi „vysokou“ a „lidovou“ kulturou. Ale toto dělení bylo dáno zejména sociálním a majetkovým statusem, což se dařilo postupně překonávat jak s pomocí politiky artikulující v prvé řadě sociální zájmy těch či oněch skupin a hledající pak mezi nimi kompromisy, tak s pomocí institutu sociálního státu. A také díky masovým médiím a s nimi spojené masové kultuře.

Foto: Milan Malíček, Právo

Jiří Pehe (1955) je politolog a vysokoškolský pedagog.

To vše je dnes zpochybněno. Politika stále více funguje nikoliv podle sociálně-majetkových linií, ale identitárně. Spíše než souboj o rovné zacházení s různými společenskými skupinami bez ohledu na jejich ekonomický status zuří válka o kulturně podmíněné hodnoty. V nejobecnější rovině se pak společnost cítí být rozdělená na „elity“ a ty ostatní podle vztahu k různým výzvám globalizace, přičemž majetkový status hraje v definicích elit stále menší roli.

Nejnovější televizní revoluce se svou „fragmentací vkusu“ a vytvářením nových kulturních ghett přitom tyto příkopy nezasypává, ale prozatím spíše prohlubuje. Pokud má liberální demokracie přežít, bude muset roli domova a tmelu veřejnosti převzít nějaký jiný veřejný prostor a s ním spojený komunikační mechanismus než ten, který stvořila masová média, především pak masová televize. Zatím ale není nic takového na obzoru.

Reklama

Související články

Jiří Pehe: Jak zadusit demokracii

V britském televizním seriálu Černé zrcadlo je hlavní postavou jednoho z dílů herec Jamie Salter, který je hlasem a animátorem populární komiksové postavičky –...

Jiří Pehe: Globalizace teprve začíná

Jsme svědky intelektuální a politické ofenzívy, podle níž se přežila globalizace a s ní spojené jevy, jako je volný obchod, multikulturalismus, migrace či...

Výběr článků

Načítám