Hlavní obsah
Vítězslav Sommer a kol.: Řídit socialismus jako firmu Foto: archív, Právo

Jeřáby a dva granty. Zbyněk Vlasák nad knihou Řídit socialismus jako firmu

Nejprogresivnější perspektivou současné historiografie je ta kontinuitní, která klade důraz na to, co mají jednotlivé dějinné éry společného.

Vítězslav Sommer a kol.: Řídit socialismus jako firmu Foto: archív, Právo
Jeřáby a dva granty. Zbyněk Vlasák nad knihou Řídit socialismus jako firmu

Zrodila se v prostředí výzkumu každodennosti a je důležitá mimo jiné proto, že rozbíjí některé stereotypy, které si s sebou čeští historici vláčejí z devadesátých let. Jejich obor tehdy sloužil legitimizaci nového režimu tím, že z něj dělal opak toho předchozího, zločinného. Perspektiva kontinuity naopak pomáhá vidět socialismus diferencovaněji, lépe pojmenovat mimo jiné jeho nesamozřejmé negativní stránky a odhalovat jejich stopy i v dnešní realitě. A taky je intelektuálně nepoměrně zajímavější.

Kontinuita stojí i v centru knihy Vítězslava Sommera, Jaromíra Mrňky a Matěje Spurného Řídit socialismus jako firmu. Technokratické vládnutí v Československu, 1956–1989 (ÚSD AV ČR, NLN 2019). Autoři jednak vidí podobnost ve vývoji technokracie jako způsobu expertního vládnutí mezi šedesátými lety a normalizací. A při čtení pochopitelně nelze nemyslet ani na vývoj v letech devadesátých a na dnešek (k čemuž nás navíc ponouká „babišovský“ název publikace).

Jako vždy, také v případě roku 1968 detailnější ohledávání kontinuit přesněji pojmenovává i různé diskontinuity. V šedesátých letech se expertní rozum vrací na výsluní a elitní pozice pak neopustí ani za normalizace. Především v průběhu pražského jara je ovšem toto technokratické řízení shora doplněno pokusy o demokratizaci zdola (decentralizace, zaměstnanecké samosprávy) – autoři upozorňují, že zdravá společnost by tyto póly měla umět vyvážit; respektive že bez odborníků nelze naše komplexní společnosti spravovat, avšak bez demokratické kontroly by vše mohlo sklouznout k autoritářství. Něco podobného se potom stane po roce 1968, kdy ono produktivní napětí končí. Expertní rozum se dostává do nebezpečného souvládí s občany prakticky nekontrolovanou centralizovanou mocí a zároveň klesá v důsledku normalizačních čistek jeho personální kvalita.

Nový konsolidační režim pragmaticky touží po stabilitě, která si vyžaduje masové investice do bytové výstavby a vůbec uspokojování konzumních potřeb obyvatelstva. Právě kvůli této touze a později v nutnosti čelit sílícím hospodářským potížím se do čela expertního pole dostávají ekonomové – a zůstávají tam dodnes.

Ta diskontinuita je v knize Řídit socialismus jako firmu výstižně popsána v části Matěje Spurného o urbanismu, zřejmě nejlepších kapitolách celé publikace. Touha technokraticky naplánovat bydlení obyvatel k jejich prospěchu, typická pro technooptimistická šedesátá léta, se tu v následujících dekádách mění v takzvaný jeřábový urbanismus, kdy se staví ne podle plánů urbanistů, ale tak, aby se moc nemuselo hýbat s jeřáby, protože je to drahé.

Samotný technooptimismus se v sedmdesátých a osmdesátých letech zužuje na až utopickou víru v rychlý nástup výpočetní techniky, která všechno to centralizované plánování a tu obrovskou byrokracii kolem jednou dokáže nějak uřídit a snad i zefektivnit.

Někdo musí bydlet hůř

Kdybych měl ty peníze, vypsal bych pro historiky velký grant zaměřený ještě na jiný aspekt věci: překryv západního a východního vývoje.

Šedesátá léta jsou u nás i na Západě stále dobou důvěry ve státem organizovanou modernitu. Její podoba a podmínky jsou jiné, ale podstata stejná. Zároveň se pomalu rodí i její kritika. Štěstí obyvatel nejde naplánovat od rýsovacího prkna, množí se byrokracie, lidé se cítí státem omezováni v rozletu a v neposlední řadě s sebou modernita nese i značné ekologické škody.

Bratislavské sídliště Petržalka v roce 1984

Foto: Karel Vlček, ČTK

Na západ od našich hranic to postupně vyústí v nástup neoliberalismu, víry ve volný trh, který je postaven na logice vytěžování nerovností. U nás něco podobného normalizace zbrzdila, ale třeba historik Pavel Kolář mluví o neoliberálním slovníku už u přestavbových ekonomů (kteří pak stáli i za porevoluční transformací), a v nadsázce dokonce u Miloše Jakeše v jeho slavném projevu v Červeném Hrádku. A poptávku po překonání modernity nalézáme také u samotných československých občanů. Přičemž nemá jen podobu sympatických ekologických vzpour nebo odporu proti záměru udělat z pražského Žižkova sídliště.

Jak se píše v Řídit socialismus jako firmu: když vznikl nový, socialistickými experty proplánovaný Most, bydleli v něm všichni obyvatelé plus minus stejně. Vedlo to ale k tomu, že se jedna část bouřila, že chce bydlet lépe, když na to má. A druhá trvala na sociálním vyloučení Romů, protože někdo by měl bydlet hůře.

Takže jeden grant prosím na pokračování dějin technokratismu, jež se zaměří na devadesátá léta, na kontinuity, které jsme si museli coby čtenáři knihy Řídit socialismus jako firmu domýšlet. A druhý na bichli o tom, že železná opona nebyla zcela nepropustná a že jakýsi vnitřní vývoj společností nebyl na Západě a Východě zase tak nepodobný.

Autor se zúčastnil také kritické debaty o recenzované knize – zkrácený přepis vyjde v říjnovém čísle měsíčníku Host.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků