Jako mrtvola na vlastním pohřbu. Serebrennikův horečnatý pohled na soudobé Rusko

Asi ano. V domácím vězení jsem věděl o všem, co se kolem mé osoby děje. Věděl jsem o podpoře ze světa, od kolegů umělců z různých zemí. Ale nemohl jsem na nic z toho reagovat ani nikomu odpovídat. Přišlo mi, že podobný pocit musí mít mrtvoly na vlastním pohřbu. A nejspíš se tyto věci odrazily i v mém filmu.

U Petrovových řádí chřipka je ale hlavně pokusem sdělit, co pro nás Rusy znamená Rusko. Tím, že ukážu naše vzpomínky na dětství, naše strachy, radosti. Tím, že řeknu publiku, co milujeme a co nenávidíme, co zbožňujeme a co nás rozčiluje. Tím, že se podělím o naši osamělost a naše sny…

Nikdy jsem ten film vlastně neplánoval točit. Našel si ke mně cestu sám, zaujal mě a já se mu s radostí poddal. Nacházel jsem se tehdy právě v oné tísnivé situaci domácího vězení a práce na scénáři byla způsobem, jak ventilovat chmury a jak být na chvilku zase šťastný. Do jisté míry se dokonce stala mým záchranným lanem.

Požádali mě, abych podle toho románu napsal pro jiného režiséra scénář. Já se pak rozhodl z něj udělat i divadelní hru. Na obou textech jsem pracoval paralelně. Divadelní hru jsem ale nakonec dal jinému režisérovi a scénář si nechal pro sebe; i proto, že moje domácí věznění mezitím skončilo. Jevištní adaptace se od mého filmu zásadně odlišuje, což dokazuje, jak hluboká a štědrá Salnikovova próza je a jak rozmanité interpretace umožňuje.

Mimochodem tu hru jsem nejdřív nabídl režiséru a herci Semjonu Serzinovi. Pak mi ale došlo, že právě on by měl hrát v mém filmu Petrova. Není to totiž jednoduchá role. Petrov je pozorovatel, vlastně vypravěč, takže jeho představitel musí potlačit svou osobitost a zahrát navenek nenápadného, tichého, „obyčejného“ člověka. Petrov je ve filmu především zástupcem diváka. Supluje naše oči, pocity, naše dětské vzpomínky. Je osobnostně vyzrálý a je to i talentovaný komiksový autor. Potřebovali jsme herce, který dokáže působit hřejivě, sladce, a přitom není filmová hvězda.

Mám teorii, že každý film se ve výsledku natočí sám, že si sám vybere, co potřebuje a co ne, včetně herců. Ti nesprávní zrovna nemají čas, nebo nedorazí na casting, nebo je vyhodíme už ve fázi příprav. I náš film si sám vybral ty správné lidi.

Salnikov je úžasně talentovaný spisovatel. Podle mě je na úrovni Dostojevského, Čechova, Tolstého nebo Nabokova, jeho próza jde k podstatě. Takhle dokonale ale funguje na papíře, já ji musel překlopit do filmové reality.

Salnikovův text mě dojal, je plný různých spojení a odkazů, které mě donutily přemýšlet sám o sobě. Myslel jsem na svou vlastní minulost, vlastní delirium. Čelit pomocí toho románu sám sobě byl pro mě unikátní zážitek. Ale kniha vyjadřuje sen Alexeje Salnikova, já jsem při natáčení musel najít vlastní přístup, svou vizi. Spousta věcí ve filmu je převzatá z knihy, ale vytvořil jsem z nich svůj vlastní sen; nemůžete přece snít sen někoho jiného. Třeba černobílá část vypráví o mém dětství, ne o tom Salnikovově.

Mimochodem svět našeho sovětského dětství nebylo snadné vytvořit. Chtěl jsem ho ukázat jinak, než je dnes zvykem: nablýskaně a sentimentálně. Pořád si pamatuju dotek látky trička, které jsem nosil ve školce, všemožné vůně svého dětství nebo tehdejší matčin účes.

To je složitá otázka, my Rusové máme specifickou zkušenost s budováním své země i jedinečnou kulturu, na niž můžeme být právem hrdí. Myslím tím především kulturu 19. století, ať už jde o literaturu, hudbu, nebo velmi bohatou vizualitu. To všechno nám pak pomohlo přežít obtížné podmínky 20. století. Jako Rusové si často opakujeme, že co nás nezabije, to nás posílí. To asi něco o ruské duši říká. A že jde o typicky ruský film? Tak ano, je to film o Rusku a natočil ho Rus podle ruské knihy. Záleží ale, co přesně si kdo pod slovem ruský představuje.

Základním prvkem mého filmu je imaginace. Nejen moje, hlavní hrdina má specifickou představivost, která je utvářena jeho chřipkou a horečkou. Poskytuje mu to jedinečný pohled na všechno okolo. Hlavního hrdinu samozřejmě používám jako průvodce po mnoha šílených, násilných a divných věcech, které k dnešnímu Rusku patří. Zároveň sledujeme jeho paralelní vizi světa, která jemu i jeho ženě dává sílu tíživou realitu překonat. Imaginace je tady spojená s nemocí a deliriem. Petrovova existence leží někde na hraně, nemocný člověk se vždy nachází mezi životem a smrtí. Petrov je zaseklý i mezi minulostí a budoucností. Můj film je hlavně o tom zvláštním prostoru „mezi“.

Samotná kniha je nesmírně bohatá na témata, motivy, ohniska zájmu, a hlavně je strukturována jako symfonie – jednotlivé zápletky se znenadání objevují i mizí, některé se opakují, jako bychom my čtenáři byli uvěznění uvnitř hrdinovy horečnaté mysli.

Symfonická struktura se mi moc líbila. Můj vizuální přístup k filmu proto vycházel z hudby. Vytvořil jsem si svou „symfonii“ složenou z ruského punk rocku, Nicka Cavea, soudobé hudby hrané ve filmu na akordeon, ruského rapu i popu. Je to symfonie Petrovovy chřipky odkazující k jeho halucinacím a horečnatému stavu. Pak bylo hned snazší najít ke všemu odpovídající obrazy.

Jde o populárního ruského rapera Huskyho. Je to kamarád, básník s unikátními texty. Ve filmu ho i vidíte, zahrál si mrtvolu v rakvi.

U režiséra platí, že každý další film by měl být ne snad lepší, ale určitě komplikovanější než předchozí. Snímek U Petrovových řádí chřipka obsahuje mnoho jednozáběrových scén, v nichž se postavy přesouvají mezi lokacemi i historickými dobami. Navrhl jsem je, protože i kniha se skládá z delších ucelených kapitol, z nichž každá je spojená s nějakou postavou.

Jde o mé nejkomplexnější dílo. Naštěstí se svým štábem pracuju už dlouho a dobře se známe. Díky tomu jsem ty scény zvládl natočit.

Třeba osmnáctiminutová část spojená s postavou Sergeje, to je skoro film ve filmu. Do této role jsem obsadil rusko-ukrajinského zpěváka Ivana Dorna. Když jsem mu to nabídl, všichni mi říkali, že jsem blázen. Tvrdili, že to Ivan nezvládne, protože si jako neherec nezapamatuje všechny ty technické věci, které podobně dlouhý záběr vyžaduje. Ale já Ivana znám a byl jsem si jistý, že udělá všechno, co bude třeba. A měl jsem pravdu. Objevili jsme v něm jemného a talentovaného herce.

Samozřejmě takové natáčení vyžadovalo trpělivost, hodně snahy a aspoň tři čtyři dny zkoušení. Náš producent z toho šílel, nechápal, proč musí být všichni na zkoušce v kostýmu a namaskovaní, i když je kamera vypnutá. Přesto jsem na tom u zvlášť komplikovaných záběrů trval.