Hlavní obsah
Anneliese Kohlmannová v listopadu 1945 v britském vězení Foto: Hamburger Staatsarchiv

Historička Anna Hájková: Mezi láskou a donucením

Na podzim 1944 sledovaly židovské vězeňkyně koncentračního tábora Neugraben fascinovaně i s odporem, jak se do jedné z nich zamilovala dozorkyně Anneliese Kohlmannová.

Anneliese Kohlmannová v listopadu 1945 v britském vězení Foto: Hamburger Staatsarchiv
Historička Anna Hájková: Mezi láskou a donucením

Kohlmannová byla mladá pohledná žena. Nosila kalhoty a chodila nakrátko ostříhaná. Vězni jí říkali Bubi, podle účesu bubikopf. V táboře propadla kouzlu vězenkyně Heleny Sommerové.

Příběh tohoto vynuceného vztahu, rekonstruovaného na základě procesních spisů a vzpomínek přeživších, otevírá nové perspektivy, jak nazírat na sexualitu a závislost za holocaustu i homofobii obyvatel koncentráků. Ale také na způsob, jak dnes o obětech mluvíme.

Kohlmannová se narodila v Hamburku jako nemanželská dcera chudé ženy, ve čtyřech letech byla adoptována středostavovskými, bezdětnými manželi. Vyučila se kuchařkou, později pracovala jako průvodčí v tramvaji. V devatenácti vstoupila do NSDAP. To už navazovala vztahy se ženami. Bylo jí třiadvacet, když ji v listopadu 1944 pracovní úřad poslal ke Zbraním SS jako dozorkyni v koncentračním táboře Neugraben na okraji Hamburku, pobočném táboře koncentráku Neuengamme. Pět set žen, všechny deportované z tzv. terezínského rodinného tábora v Osvětimi, odklízelo v Hamburku ruiny a pomáhalo při nové výstavbě.

Vzepřít se povinnému umístění ze strany pracovního úřadu nebylo jednoduché, a už vůbec ne v posledních měsících války. Třetí říše zoufale potřebovala pracovní síly, a upnula se proto k vězňům. Vznikalo množství táborů, jejichž zajatci se museli zapojit do průmyslové výroby či pomáhat při odklízení trosek. A k tomu bylo potřeba dozorců, kteří byli vedeni k brutálnímu chování a s vězni zacházeli jako s podlidmi.

Kohlmannovou nicméně přeživší popisovali jako víceméně neškodnou. Na návštěvách u rodičů si prý stěžovala na příšerné podmínky v táboře. Sommerové nosila jídlo, cigarety a oblečení. Ale i ona vězenkyně bila: kvůli „nepokoji“ při výdeji jídla nebo když si z ní dělaly v češtině legraci.

Co víme o Heleně Sommerové? Narodila se v roce 1922 do bohaté židovské rodiny, vyrostla v Pařížské ulici v Praze. V prosinci 1941 byla se svou rodinou deportována do Terezína a o dva roky později do osvětimského „rodinného tábora“. Sommerová byla nápadně krásná a atraktivní vzhled si dokázala uchovat i v nelidských táborových podmínkách. Jedna přeživší si na ni pamatuje takto: „Krásná holka – říkalo se: krásná a blbá jak Lenka. Ale ona tak hloupá nebyla, zachránila si život, (…) byla milenkou táborového staršího.“

Willy Brachmann v Osvětimi

Foto: Státní muzeum Osvětim

Šlo o drobného kriminálníka Willyho Brachmanna, kterého nacisté coby „zločince z povolání“ deportovali do Sachsenhausenu a poté do Osvětimi. Zde ho SS jmenovalo kápem a později starším tábora. Brachmann, na rozdíl od mnoha dalších vězňů, s povýšením do funkce neztratil lidskost. Milenkám nosil jídlo a oblečení a chránil je před sexuálním násilím ze strany SS.

Pro Sommerovou nebyl tedy hamburský poměr s Kohlmannovou první zkušeností se sexuálním výměnným obchodem. Vzhledem k absolutní závislosti na dozorkyni ale nelze vůbec hovořit o vztahu. Helena měla navíc v Neugrabenu matku, která ve svých 48 letech patřila v táboře k nejstarším, a ona dobře věděla, že starým a „práceneschopným“ lidem nejvíc hrozila smrt.

Spoluvězni s nelibostí sledovali, jak spolu Sommerová a Kohlmannová tráví čas, něžně se dotýkají a líbají. Kohlmannová měla přespávat ve vězeňských barácích v posteli Sommerové. Dozorkyně věřila v opravdovost vztahu, Sommerová jí údajně navrhla, aby se s ní po válce vrátila do Prahy.

Mnoho vězeňkyň směňovalo sex za jídlo, ať už s dozorci, či válečnými zajatci z vedlejšího tábora. Ale vztah se ženou, a navíc dozorkyní? To se příčilo všemu, co se mezi nimi považovalo za správné; v táboře se homofobním předsudkům velice dařilo. Ella Deutschová z Ostravy napsala ve svých pamětech, že jí z toho, jak se ty dvě mazlí, bylo „na blití“.

Na konci března 1945 se na scéně znovu objevuje Brachmann. Utekl z pochodu smrti a ocitl se v Hamburku. Že vůbec dokázal najít Sommerovou, naznačuje, že zůstali v kontaktu. Kohlmannová oběma umožnila setkání. Počátkem dubna však byl tábor Neugraben rozpuštěn a vězeňkyně byly poslány do Bergen-Belsenu. Kohlmannová je jako dozorkyně doprovázela. Cestou umožnila čtyřem ženám útěk. V Belsenu ji ale komandant proti její vůli odeslal zpět.

Kohlmannová se však nedala. V Hamburku se opět setkala s Brachmannem a společně se na jízdních kolech vydali do Belsenu. Není jasné, proč se dali dohromady zrovna tihle dva, ve vztahu k Sommerové soupeři. Kohlmannová si oblékla vězeňské oblečení a Brachmann ji dostal do tábora, kde mezi tisíci mrtvých těl a umírajících našla „svou“ Helenu. Strávila s ní poslední dny, než Britové 15. dubna tábor osvobodili.

Vězni se přeli, co s bývalou dozorkyní udělat. Ano, byla slušná, ale pořád to byla dozorkyně ve službách zločinného režimu. Proto Kohlmannovou předali Britům. Společně s dalšími dozorkyněmi musela odklízet hory mrtvých těl.

Vyloučeno z dějin

V květnu 1946 stanula Kohlmannová v tzv. druhém belsenském procesu před britským vojenským soudem; jedno z obvinění znělo „sexuální perverze“. Brachmann vypovídal v její prospěch. Sommerová naopak svědčit nešla, byť ještě v době prvních výslechů Kohlmannové zůstávala na místě jako tlumočnice.

Kohlmannová byla odsouzena ke dvěma letům. Nový začátek po propuštění pak pro ni nebyl coby odsouzeného válečného zločince snadný. Několik let se zřejmě živila jako prostitutka, později řídila kamion. V polovině šedesátých let se přestěhovala do západního Berlína. Byla kuchařkou v nemocnici a v září 1977 zemřela.

Helena Sommerová se se svou matkou vrátila do Prahy. Zkusila to u filmu. Později se vdala za jiného přeživšího a odešla s ním do Austrálie. O své táborové zkušenosti nikdy nemluvila.

Je to fascinující příběh: o mladé nuceně nasazené Němce, která coby dozorkyně zneužila svou mocenskou pozici, byť to chápala jako lásku. Za oddanost Sommerové zaplatila vysokou cenu. Jako „pouhou“ neuengammeskou dozorkyni by ji zřejmě nikdy nezatkli, natož aby ji odsoudili. Ale protože byla zatčena v Belsenu a přitížila ji obvinění ze „sexuální perverze“, byl rozsudek relativně tvrdý. Příběh ukazuje také židovskou vězenkyni, která se několikrát chopí šance zachránit život svůj a své matky výměnou za sex. I když si tuto cestu nezvolila svobodně, Sommerová si dokázala v nelidských podmínkách statečně vydobýt určitý životní a vyjednávací prostor.

V neposlední řadě tento osud připomíná homofobii přeživších, okolnost, kterou jsme z dějin holocaustu vyloučili. Podobně jako třeba to, jak hierarchická a násilná vězeňská společnost byla. A nakonec je tu cítit i tolik potřebná ambivalence, kterou nám queer dějiny holocaustu nabízejí: láska dozorkyně k vězenkyni se řadě přeživších jevila jako odpornost, měla však svůj lidský i tragický rozměr.

Anna Hájková (1978) je historička, působí na britské University of Warwick. Pracuje na knize o Anneliese Kohlmannové a queer dějinách holocaustu. V textu bylo jméno Heleny Sommerové změněno. Přeložila Tereza Šimůnková.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků