Hlavní obsah

Hana Jungová: Na pískovišti. O hledání společné řeči v Evropské unii

Právo, Hana Jungová, SALON

Zastavila jsem se nedávno u jednoho obyčejného bruselského pískoviště, splynula na chvíli s rodiči usazenými na okolních lavičkách a pozorovala se zájmem houf dětí při hře: pocházely z několika zemí, což není v tomto kosmopolitním městě nijak výjimečné, a pokřikovaly na sebe v různých jazycích – napočítala jsem jich asi sedm.

Foto: DOX

Karel Nepraš: Rodina připravená k odjezdu (1969), k vidění na stejnojmenné výstavě v pražském Doxu do 17. října.

Článek

Společná stavba mohutného hradu z písku se náramně dařila, i když při ní bylo nutné dojednat řadu sporných záležitostí: Čí je nejkrásnější červená lopatka? Smí ji použít i ten, komu nepatří, a co za to? Kdo bude dělat špinavou práci – nosit pro všechny v kyblíčku vodu z nedaleké fontánky? A kdo má právo zbourat strážní věž? Přestože v ústředních momentech sváru se argumentovalo převážně fyzickou silou, bylo zároveň patrné, jak ti, kteří sdílejí společný jazyk, mohou díky němu snáze tvořit klany a při vyjednávaní pravidel hry hladce získávají převahu nad ostatními.

Mnohojazyčnost je stav, s nímž se obyvatelé Bruselu vyrovnávají každý den, a jinak na tom nejsou ani mezinárodní instituce jako Evropská unie, která se dnes na pravidlech stavby hradu domlouvá ve čtyřiadvaceti jazycích. Je taková různorodost hodnotou, nebo nežádoucí komplikací? A jak se v jazykové rozmanitosti propracovat ke společné domluvě?

Snaha nalézt dokonalý jazyk, který by zajistil bezchybnou komunikaci mezi lidmi a mohl by spolehlivě fungovat jako sdílená řeč vyšších společenských celků, není v evropské kultuře žádnou novinkou – tyto pradávné pokusy jsou podrobně popsány například ve Hledání dokonalého jazyka Umberta Eca. Žádný z těchto projektů však nepřinesl hodnotný praktický výsledek. Zdá se, že dokonalý jazyk v umělé formě v lidském společenství trvale fungovat nemůže a jeho hledání je snahou utopickou, přestože intelektuálně zajímavou.

Faktem zůstává, že důležité historické mezníky ve vývoji Evropy byly vždy doprovázeny i otázkou: Jakou řečí se budeme dorozumívat? Odhlédněme nyní od romanticko-nacionalistických teorií, které se snažily přinést na tuto otázku uspokojivou odpověď, i od utopického hledání jazyka dokonalého a zkusme k problému přistoupit čistě pragmaticky.

Foto: DOX/Iveta Kopicová

Karel Nepraš: Rodina připravená k odjezdu (2011–2015), k vidění na stejnojmenné výstavě v pražském Doxu do 17. října.

Jazykové schopnosti jedinců významně předurčují jejich šance zapojit se aktivně do života společnosti, ať už se do ní narodili, přicestovali za prací či studiem, utekli před nebezpečím, či hledají nový domov. Už jen umět si přečíst novinové titulky v jazyce země, kde žiji, je úkon, který nese téměř symbolický význam – zapojuji se tak do jednoho z každodenních druhů „vyprávění“, které danou společnost stmeluje a utváří. Bez dobré znalosti společného jazyka jsme nepochybně znevýhodněni, zužují se naše vyhlídky na přístup ke vzdělání a ke kultuře, schopnost věnovat se úspěšně svému řemeslu, navazovat přátelství, ale také účastnit se demokratického procesu a být aktivními občany.

Jazyk sehrál v Evropě hlavní roli při zrodu národních států: jazykové sjednocení (a v řadě případů i kulturní homogenita) se považovalo za výsostně důležité pro agregaci a spuštění příslušných politických procesů a jazyk se stal nástrojem národní identity. Princip jeden jazyk – jeden stát převažuje v Evropě do značné míry i dnes. Stejně jako klan na pískovišti i stát potřebuje společnou řeč pro vzájemnou domluvu a zvýšení svých šancí utvářet pravidla hry v mezinárodní aréně. Jak správně upozorňují někteří lingvisté, málokterý stát se nepokusil o vytvoření jednojazyčného společenství, přičemž výjimky z tohoto principu jsou spíše zdánlivé. Státy vícejazyčné bývají organizovány federálně, přičemž jejich politický a kulturní život se odehrává v menších celcích postavených zase na principu jazykové jednoty.

Proces evropské integrace nemá v historii obdoby a byl již od počátku procesem mnohojazyčným. Vysoká míra kulturní a jazykové rozmanitosti je pro Evropu příznačná, přičemž vyjednáváme-li politický konsenzus, snažíme-li se o smysluplnou formu uspořádání sdíleného prostoru, nemůžeme od ní odhlédnout či se snad naivně domnívat, že se neprojeví ve vší své kráse a razanci.

Evropská unie dnes nepřetržitě zápasí s otázkou obsahu společných hodnot, jenž se mění s každou novou politickou krizí a v praxi se projevuje leckdy překvapivým, pro občany a jejich sdělovací kanály těžko srozumitelným způsobem. Potřeba najít společnou řeč a zároveň rozmanitost nejen nestírat, ale dokonce systematicky chránit a zhodnocovat, se zdá palčivější než kdykoli dříve. Evropská unie začíná bojovat o přežití, které bude na schopnosti vzájemné domluvy záviset. Domluva je úkonem pragmatické povahy, a proto i ona potřebuje svá pravidla hry.

Členské státy Evropské unie si již od samého počátku její existence volí komunikační postup založený na ochraně moderního principu jeden jazyk – jeden stát. I z důvodů praktických a politických si přejí zachování možnosti vyjadřovat se v mateřském jazyce při přijímaní rozhodnutí na mezinárodni úrovni. Multilingvismus v Evropské unii je vlastně bezprecedentní experiment, jeho výsledky jsme však již dnes schopni podloženě hodnotit.

Termín multilingvismus v podstatě označuje soubor právních a organizačních postupů, které umožňují fungování konkrétního mezinárodního celku ve více jazycích, a to jak z hlediska vnitřní interakce, tak ve vztazích s vnějším světem.

Princip mnohojazyčnosti a úředních jazyků je zakotven ve Smlouvě o Evropské unii, přičemž nařízení Rady ministrů 1/1958, novelizované po každém rozšíření Unie o nové země, jasně stanoví, že každý členský stát sám rozhoduje o tom, jaký bude jeho úřední jazyk v unijním kontextu. Díky principu mnohojazyčnosti má každý občan EU možnost obracet se na její instituce ve svém mateřském jazyce (pokud je jazykem úředním) a v něm také obdržet odpověď. Do všech úředních jazyků je také překládána unijní legislativa, čímž se stává přímo srozumitelnou ve všech členských zemích. Všem voleným zástupcům členských zemí je zaručena možnost na vysoké politické úrovni vyjednávat za svůj stát v mateřštině a využít tlumočnických služeb institucí EU, jejichž kvalita a jazykové rozpětí nemá ve světě obdoby. Běžný interní provoz institucí by pochopitelně byl příliš zdlouhavý a nákladný bez jazyků pracovních: převládající lingua franca pro pracovní proces je dnes jednoznačně angličtina, dále francouzština a také němčina.

Foto: DOX/Jan Slavík

Karel Nepraš: Rodina připravená k odjezdu (2011–2015), k vidění na stejnojmenné výstavě v pražském Doxu do 17. října.

Multilingvismus přitahuje vytrvale pozornost odborníků i sdělovacích prostředků, ty se neúnavně a poměrně předvídatelně soustředí hlavně na organizační spletitosti a finanční náklady, které s sebou existence 24 úředních jazyků přináší. Tisk podléhá fascinaci impozantním počtem jazykových kombinací, které je třeba pokrýt, přestože tento problém je dávno spolehlivě vyřešen a z organizačního hlediska se jeví jako téměř irelevantní. Stejná ústa, jež volávají po posílení národní suverenity v Evropské unii, pak často jedním dechem žádají kategorické zjednodušení jejího jazykového uspořádaní, přičemž jsou zřejmě připravena se vlastního jazyka vzdát.

Stačí se letmo podívat do našich dějin, abychom si uvědomili hloubku tohoto historického paradoxu. Nebyl snad jazyk například v době národního obrození jedním z nejdůležitějších tmelících faktorů při vytváření klanu, který bude schopen ubránit svou lopatku a konkrétně ovlivnit pravidla stavby hradu? Jako jeden z možných všeléků na údajnou „nemoc“ jazykové rozmanitosti v Evropské unii je uváděna volba menšího počtu přirozených jazyků (ale kterých, jak vybrat, který stát má právo prosadit si svůj jazyk na úkor ostatních?), nebo dokonce jen jednoho – angličtiny. Dále bývá zmiňována možnost reálného přechodu na používání jazyka umělého (pomocného mezinárodního jazyka – PMJ), jehož výhodou by teoreticky mohlo být, že není kulturně konotován: nejrozvinutějším a nejznámějším PMJ je esperanto, projekt, který v rovině teoretické stále žije, může se chlubit dlouhou tradicí v čase i zázemím původních literárních děl.

Angličtina se dnes ocitá v paradoxní situaci, kdy je jazykem světové globalizace, a v přímé souvislosti s ní se její rodilé varianty stávají bezprostředně ohroženým druhem v jakémkoli mezinárodním kontextu. Žít a pracovat bez znalosti angličtiny nejen v Evropě, ale i jinde ve světě, je stále těžší, ne-li téměř nemožné. Většina nerodilých uživatelů angličtiny se však dopracuje jen k jistému stupni znalosti její zjednodušené globální varianty – globish.

Zdánlivě se jedná o jazykový prostředek rychle zvladatelný a fungující, nabízející navíc kýžené „odnárodnění“ jazyka, které by jednání v mezinárodním kontextu mohlo teoreticky usnadnit. Avšak zdání klame: jazyky jsou formy, substanci dodávají uživatelé. Do ochuzené formy globální angličtiny si každý mluvčí bezděčně promítá sémantickou strukturu vlastního mateřského jazyka a také veškeré další, kulturně podmíněné komunikační strategie.

Jazyky v Evropě jsou například prošpikovány tzv. false friends neboli falešnými přáteli – slovy často společného etymologického původu a téměř totožné formy, která však mají diametrálně odlišný význam.

Vezměme si jako příklad anglické slovo eventually podobající se českému eventuálně. „Your proposal will eventually be approved“ česky znamená „Váš návrh bude nakonec schválen“, snadno bychom si však mohli myslet, že bude schválen pouze eventuálně, tedy možná, případně, jen za určitých okolností… Použije-li pak eventually ve větě nerodilý mluvčí, vyvstává automaticky otázka, zda správný anglický význam zná a vědomě ho používá, či zda si je třeba jeho slova vyložit spíše v jedné ose s jeho mateřským jazykem.

Podobné problémy vznikají i na obecnější rovině, v záležitostech kulturní povahy. Řekne-li nám Brit: „Your point of view is very interesting, I’m sure we can take it into account at a later stage“, mohli bychom se mylně domnívat, že ho náš názor skutečně zaujal a chystá se ho zohlednit, jakmile přijde čas. On nám však pravděpodobně zdvořile sděluje, že náš názor je k ničemu, a celá záležitost tedy končí.

Globální angličtina je dnes torzovitý prostředek verbální komunikace s rysy atrofie na všech úrovních. Komplikace, které s sebou její užívání přináší, jsou do značné míry překonatelné všude tam, kde jsou účastníci komunikační situace v přímém kontaktu: není jich příliš mnoho, mohou si zpětnou vazbou ověřovat, zda si porozuměli správně, svá vyjádření podle potřeby korigovat a také plně využívat dorozumívacích prostředků nonverbální komunikace.

Politické jednání v mezinárodním grémiu má však zcela jiné rysy; vystupovat koherentně na veřejnosti a vyjednávat politický konsenzus se zástupci jiných států je úkolem mnohem náročnějším.

Konferenční tlumočníci, kteří jsou v tomto úkolu politikům i odborníkům nápomocni, pak převádějí sdělení z jednoho jazyka do druhého, ošetřují ale i kulturní stránku takové komunikace. Pracují tedy pro svůj klan ve snaze dojednat s ostatními řešení, otevírají cestu k vzájemné domluvě a rozšiřují prostor, v němž je myslitelná. Probíhá-li jednání v globální angličtině, riziko nedorozumění je hmatatelné a všudypřítomné, přičemž místo hledání společné řeči se leckdy může jednat spíše o vyčerpávající boj o elementární porozumění.

Výsadní postavení angličtiny v kontextu EU pravděpodobně neovlivní ani brexit – stala se již komunikačním nástrojem globálních rozměrů a tato skutečnost je do značné míry nezvratná. Učinit však z globální angličtiny jediný jazyk Evropské unie by bylo podle názoru mnoha odborníků nemyslitelné. Kromě potíží se vzájemným porozuměním bychom museli řešit i otázky související s fungováním demokracie. Byli by pak političtí zástupci národních států volitelní pouze za předpokladu, že ovládají angličtinu? Kdo a podle jakých kritérií by takovou znalost ověřoval? Bylo by přijatelné zjevné zvýhodnění anglických rodilých mluvčích a potažmo i jejich států ve srovnání s ostatními zeměmi?

Esperanto (či jiný PMJ) by teoreticky část těchto problémů vyřešit dokázalo; používání umělého jazyka, který by fungoval analogicky k jazykům přirozeným, ale byl by všemi považován za dostatečně neutrální, zůstává snem leckterého vizionáře. Každý jazyk, přirozený i umělý, se však vyvíjí v čase, v závislosti na svých uživatelích, proto by byla kulturní neutralita i homogenita PMJ neustále v ohrožení. Nevyřešená by pak zůstala především otázka komunikace směrem k občanům: každý národní stát by buď musel občany znalostí PMJ povinně vybavit, aby je nevyloučil z demokratického procesu, nebo by musel stejně disponovat překladatelským a tlumočnickým aparátem, který by jim mezinárodní rokování a jeho výstupy dokázal srozumitelně zprostředkovat. I toto řešení je tedy pouhou utopií.

Foto: DOX

Karel Nepraš: Rodina připravená k odjezdu (1969), k vidění na stejnojmenné výstavě v pražském Doxu do 17. října.

Jazyky jsou komunikační systémy, které pružně reagují na potřeby svých uživatelů. Stejně jako společnosti, s nimiž jsou provázány, se neustále vyvíjejí; právě díky tomuto principu přirozeného vývoje jsou také systémy efektivními, se kterými se mluvčí mohou ztotožnit. V situaci kulturně a společensky rozmanité je tedy zachovaní národních jazyků zásadním faktorem, který otevírá cestu a prostor pro kvalitní společnou domluvu, bez níž není možná formulace zahraničněpolitických strategií ani definice nejvýhodnějších ekonomických postupů.

Možnost vyjadřovat se na mezinárodní úrovni v jazyce, který je našemu myšlení nejbližší, v němž umíme citlivě vážit slova a nejúspěšněji vyjednávat, ve kterém je náš intelekt příznačně expresivní, slova přiléhavá a hluboce sdělná, v němž umíme psát i hovořit esteticky krásně, terminologicky přesně, v jazyce, který disponuje všemi nutnými prostředky pro barvité a srozumitelné vyjádření naší kultury, je nesmírně cennou hodnotou.

Dnes, dvanáct let po velkém rozšíření v roce 2004, můžeme s jistotou říci, že multilingvismus funguje velice dobře a je schopen přinášet výsledky: ochranu jazykového a kulturního bohatství EU, které neodmyslitelně patří k její identitě, a možnost účasti na politických procesech za spravedlivých podmínek pro všechny členské státy.

Multilingvismus je v tomto smyslu také jediným možným kontextem pro hledání „společné řeči“ v Evropské unii, pro její neustálé handrkování a vyvažování různých úhlů pohledu, které sice může vypadat těžkopádně, ale bez něhož by nemohla být sama sebou. Dost možná má multilingvismus i srovnatelnou tmelící funkci jako národní jazyky v moderních státech.

Svěřit evropskou kulturní rozmanitost do rukou jazykového prostředku bez identity a přirozeného vývoje by mohlo být pro komunikaci v EU katastrofou a rozhodně další ranou pro demokracii. Nepovažujme proto evropské mnohojazyčné uspořádání za břemeno, které by se mělo rychle setřást, ale za šanci, jak bohatství našich kultur a názorů na problémy konkrétně zhodnotit. Jen tak nebude naše společná stavba křehkým hradem z písku, ale fungujícím projektem s pevnými základy, schopnými odolat běsnění přírodních živlů.

Autorka je konferenční tlumočnice pracující pro EU.

Reklama

Související témata:

Související články

Jiří Přibáň: Nekonečná Evropa

Nadcházející evropské volby nejsou test, ale protest. V mnoha členských státech výrazně posílí, ne-li přímo zvítězí politické strany, v jejichž programu je...

Štefan Švec: We Are the Žampións

Pamatujete kolovou? Nemyslím zmrzlinu, myslím sport. Bratři Pospíšilové v něm byli mistři světa asi třicetkrát, takže to museli vyhrávat už jako batolata....

Výběr článků

Načítám