Esej Petra Fischera: Od Boženy k Donaldovi

Čtyřdílná Božena, sledující běh života Němcové, má podle autorek, režisérky Lenky Wimmerové a scenáristek Hany Wlodarczykové a Martiny Komárkové, rozbíjet „ideologickou interpretaci“, do níž spisovatelku uzavřel komunistický režim. Počínaje Fučíkem, který Němcovou považoval za první socialistku, až po Nejedlého oslavné ideologizující pojednání, které Fučíkovy teze široce rozvádí. Komunisté paní Boženu ukradli, říkají tvůrkyně, a my vám ji teď vracíme.

Možná to půjde hůře, než by se čekalo. Na socialistický rámec práce Němcové kromě jejího místy velmi krušného života upomíná už to, že psala o lidech nižších tříd v kontrastu i doplňku s těmi, kteří jim vládli. Leccos dává tušit už motto Babičky, jež si autorka vzala z první části devítidílného románového seriálu mladohegelovce Karla Gutzkowa Rytíři ducha – ovšem necelé. Úvodní ironicky míněné „drahý komunisto“ jakož i zapalování cigarety Němcová vynechala a zbylo: „Z toho vidíš, že chudí nejsou tak docela ubozí, jak si myslíme; ve skutečnosti mají více ráje, než se domníváme a než sami vlastníme.“ Němcová vypustila i konec promluvy s (opět ironickým) příkladem „ráje chudých“: „Nedělní výlet na venkov možná způsobí řemeslníkovi stejně velkou radost, jakou by tobě udělalo pozvání k princi Otakarovi.“

Ironické probírání radostí prostého lidu Němcová v Babičce převede do biedermeierovského obrazu idyly, a tak také přežívá v paměti současných čtenářů – pokud se tedy toto její ikonické dílo ještě vůbec čte. Narážky na kontext utopického socialismu, který jako Němcová v Babičce touží po prolnutí všech společenských vrstev v jeden spolupracující ideální organismus, z našeho čtení už dávno vymizely. Televizní minisérie Božena je ale znovu možná nechtěně oprašuje, a tím potvrzuje, když sleduje postupnou proměnu Barbory Panklové, původně služky, v sebevědomou spisovatelku Boženu Němcovou.

Otázka, do jaké míry lze Němcové životní i umělecká gesta označovat jako socialisticky motivovaná, je vlastně zbytečná a tendenční. Při hodnocení si přece snadno vystačíme s konstatováním, že ve filmu sledujeme Barbořinu emancipaci (její jeden kořen lze hledat v osvíceneckém důrazu na lidská práva každého člověka), která se vztahuje na její ženství, včetně mocné sexuální touhy, na uměleckou tvorbu i na sociálně-jazykové vymezení, které se v mnoha rovinách propojuje, například když je její manžel Josef Němec trestán rakouskými úřady za svou vlasteneckou českou aktivitu. V Boženě sledujeme necelých šest hodin mocnou a mnohovrstevnatou emancipační energii, která poháněla společnosti konce 19. i začátku 20. století.

Němcová je součástí uměleckého obrozeneckého společenství jako „první velká česká spisovatelka“, její směřování je však spíše individualistické, učí se osvobozovat primárně sebe. Přenášet tuto sílu na druhé a vytvářet nějaký typ socialistické kolektivity, jak to naznačují Fučík a Nejedlý zasazující emancipační sílu do marxistické rozpravy, jí už tolik nejde, a Němcová to vlastně ani nechce. Vyjadřuje ze všeho nejvíc ducha mocné vnitřní svobody lidského individua, která musí ven, a přitom naráží na bariéry společenských institucí, morálky, ale i na pouhou existenci jiných i velmi blízkých lidí, jejichž vůle je jiná, než je vůle Boženy.

Svobodomyslnost mířící k užívání života a uznání individuality je ve filmu silnější než zodpovědnost za národní celek či jinou sociální skupinu. Němcová, při vší kolektivitě, která ji nesporně velmi utvářela, je do větší míry emancipující se solitérka, která miluje svou potlačovanou svobodu někdy až k bezohlednosti a žádá o uznání svého práva dělat vše přesně tak, jak chce.

O tuto emancipační vnitřní sílu se opírá řada liberálních a jiných pozdějších sociálních proudů. Včetně například pokusu využít utopistické teorie k proměně moderních kapitalistických společností, které se vnějškově podobají biedermeierovské idyle. V moderním kapitalismu se totiž najde radost či ráj pro každého, pomáhají tomu demokratizace konzumu, populární zábava, masová, protože levná turistika nebo jiné atrakce, které odvádějí pozornost od hlavního konfliktu v boji o sociální spravedlnost a zbavují nutnosti myslet a jednat.

V kapitalistickém automatu na práci a zábavu se ztrácí individualita, mizí ale i odlišnost kolektivní, protože všichni konzumenti jsou jedna nerozlišitelná masa. Moc pracuje uvnitř hlav, ne v jejich vnějšku, násilné donucování už není potřeba, když lidé bez reptání přejímají programy zábavního a módního průmyslu.

Kam se v tom všem ztratila emancipující se paní Božena?

Emancipační síla, kterou až didakticky zachycuje minisérie Božena, se v naší pozdní době transformovala do boje o identitu. Individualistická vzpoura subjektu, který se nechce nechat ovládat autocenzurou konzumních programů na štěstí, se rozpadla do řady fragmentarizovaných bojišť, v nichž už individuum na boj samo nestačí. Neurčité množství rozhněvaných a nespokojených, které neustále narůstá, se pak postupně stává „tvarovaným davem“, identickou skupinou. Získává identitu, vymezení, s jehož ostrostí roste i míra společenské viditelnosti.

Zatímco Božena bojuje o možnost být vůbec subjektem, zbavit se zpředmětnění sociálního, genderového, tvůrčího, jazykového, kulturního, dnes se bojuje o veřejné skupinově přesně vymezené přiznání práva na sebeurčení subjektu. Z šedivé konzumní masy najednou vystupují sexuální, názorové, politické, etnické, genderové a jiné kolektivní identity a všechny chtějí své subjektivní pole, svou satisfakci, své společenské i politické uznání.

Identitární emancipační energie vytváří konkurenci a drolí společnost, protože tu už nedefinuje nic společného, nýbrž jen nekončící práce diference. Přes množství menšin není žádná většina vidět.

Politolog Francis Fukuyama, vysmívaný za svou nenaplněnou, ba popřenou koncepci „konce dějin“, to v knize Identita (česky Malvern 2019) popisuje jako rozpad demokratické shody na tom, že jsme si všichni rovni. Místo toho jsme všichni společností uznáni jako subjekty aktivní politické existence.

Fukuyama tomu říká isothymie – od řeckého ísos (stejný) a thymos (uznání). Toto uznání vykládá jako morální vznět s odkazem na třetí, vznětlivou část duše podle Platóna, jež se stará o osobní hrdost a odvahu bránit sama sebe. Fukuyama mluví o „touze po uznání“, takové, která je naplňována ve slavné dialektice Pána a Raba z Hegelovy Fenomenologie ducha.

Uznání je zdánlivě výsadou Pána, který poráží Raba, protože ten se bojí o život, nad nějž se hrdý Pán povznáší. Ale skrze toto podřízení nakonec paradoxně získává uznání i Rab, jenž si poprvé uvědomuje sám sebe. Megalothymie, uznání malé skupiny vyvolených, je vystřídáno uznáním všech.

Zároveň Fukuyama (a nejen on) říká, že zjevení narcistních megalomanů typu Donalda Trumpa lze přičíst právě na vrub odklonu společenského zájmu směrem k menšinám, k hledání a zajišťování specifických diferencí, které zviditelňují i ty nejmenší z malých.

Trumpovská „konzervativní revoluce“ nesená rozčilením krajní pravice z toho, že je „podivným“ menšinovým identitám věnována větší pozornost než „pravým bílým Američanům“, má v jádru kolektivní reaktivní vymezení vůči těm, jimž je dáván prostor a uznání, zatímco „my jsme přehlíženi“.

Je to přirozený proces, bez něhož ve společnosti nemůžeme existovat, jak vysvětluje Pavel Barša: „Není možné se identifikovat s určitým my bez toho, že bychom se zároveň vymezovali proti nějakému (či nějakým) oni. Toto rozdělování světa na insidery a outsidery je součástí širších procesů reprezentace a kategorizace zkušenosti, v nichž dáváme význam a smysl světu i našemu životu v něm. Bez škatulkování jedinečných fenoménů – včetně sebe a ostatních lidí – pod obecné druhy by se člověk nemohl orientovat a jednat ve světě. Zařazování ostatních jednotlivců pod skupinové esence na základě určitých atributů (zjev, jazyk, chování atd.) je jedním ze způsobů neustálého konstruování sociálního světa naším praktickým každodenním věděním.“

Trumpismus, který se v jistém smyslu stal vzorem pro zbytek světa, vznikl jako druh odporu proti práci identitární diferenciace. Tvůrci Trumpova úspěchu, zejména ideolog první prezidentské kampaně Steve Bannon, ale neudělali nic jiného, než že tento proces využili ve svůj prospěch, přesně jak to popisuje Barša ve vztahu vymezování „my“ a „oni“.

V reakci na identitární boj druhých vyzdvihli neviditelnou identitu svých potenciálních voličů, „obyčejných lidí“, a po vzoru levicových obránců identit začali konstruovat jejich vlastní sociální realitu na sociálních sítích. Tito lidé díky tomu získali veřejné uznání a přišli často poprvé k volbám poděkovat svému veřejnému stvořiteli Donaldu Trumpovi (náboženský motiv stvoření také vysvětluje, proč voliči u Trumpa zůstávají, i když ten neplní své politické sliby – je těžké zabít Boha!).

V reálu to byl Bannon, kdo se „nemohl nabažit politiky rasové identity“: „Čím víc oni mluví o politice identity, tím víc je já dostávám. Byl bych nejraději, kdyby o rase a identitě mluvili každý den.“

Bannonova taktika převrácené diference, propojena sugestivní hrou spikleneckých teorií, byla ve druhých Trumpových volbách vyhnána k běsnícímu maximu. Výsledkem je totální rozval společnosti na dvě naprosto oddělené sociální reality, na dva konstrukty, které nejsou s to tvořit jedinou stavbu. Identitární souboj vyhraňování, vedoucí k nesmiřitelné dvojici my a oni, dosáhl až na začátek svého konce, kterým je násilný boj o to, kdo bude oním jediným vládnoucím my.

Osvobozující se paní Božena získává v minisérii ČT své historické uznání tím, že se odpoutává od svých limitů. Identitární politické kolektivy současnosti, často naplněné nenávistí a pohrdáním, se jimi spíše nechávají svazovat. Emancipační proud požírá své vlastní děti po celých davech, po celých společnostech.

Fukuymova rada, že je čas vrátit se zase k uznání všech, je jistě dobře míněná, její autor však zapomněl naznačit, jak se to ve „světě nesmiřitelných“ dělá. Demokracie může být cesta, většina znepřátelených vykonavatelů politiky identit by však musela konečně pochopit, že diference může rozdělovat jenom proto, že všechny spojuje. Ale vystavte na postmoderní mystice rozdílu smysluplnou politiku osobního a kolektivního osvobozování všech…