Hlavní obsah
Timothy Snyder s Cenou Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, říjen 2015 Foto: Michal Doležal, ČTK

Esej Pavla Barši: Slepá ulička antitotalitarismu

Bylo minulé století zápasem dvou, nebo tří systémových alternativ? Otázka, kterou otevírají nedávné české překlady knih Tonyho Judta, Marka Mazowera a Timothyho Snydera, je dnes neméně aktuální než před třiceti lety, kdy se jedna z těchto alternativ začala hroutit.

Timothy Snyder s Cenou Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, říjen 2015 Foto: Michal Doležal, ČTK
Esej Pavla Barši: Slepá ulička antitotalitarismu

Právě díky překladům z poslední doby má dnes český čtenář velmi dobrou představu o díle jednoho z nejdůležitějších europeanistů naší doby – britsko-amerického historika Tonyho Judta (1948–2010). Jeho nejslavnější práce se týkají druhé poloviny 20. století a její intelektuální historie a vyjadřují v nejčistší podobě to, co bychom mohli nazvat antitotalitní perspektivou. 20. století je tu představeno jako zápas s totalitním zlem v jeho dvou podobách: komunistické a nacistické.

Navzdory této ekvivalenci je důležitějším terčem Judta a dalších antitotalitních autorů komunismus. Jednak byl vyzyvatelem liberálních demokracií mnohem déle než nacismus a jednak se mu – prostřednictvím komunistických stran a vlivných intelektuálů – dařilo získávat a dlouhodobě udržovat legitimitu v očích veřejnosti demokratických zemí.

Mezi polovinami třicátých a čtyřicátých let se SSSR a komunistické strany staly spojenci západních demokratů a jejich států v rámci antifašistické fronty. Zatímco po druhé světové válce se fašismus západní veřejnosti jevil jako úpadek do barbarství, komunismus vystupoval jako civilizovaná – k humanisticko-osvícenským ideálům odkazující – alternativa demokratického kapitalismu.

Igor Malijevský: Sudička (Paříž, 2009). Dnes začíná v americkém Houstonu v galerii Silver Street Studios výstava Velvet Generation věnovaná českým fotografům; objeví se na ní i fotografie Romana France, Gabriely Kolčavové a Vojtěcha V. Slámy.

Foto: Igor Malijevský

Antitotalitní paradigma se rozvinulo právě v rámci úsilí Západu nastavit hráz této relativizaci sovětsko-komunistické hrozby: měla představovat stejně velké zlo jako nacismus.

Své první ostruhy získal západní antitotalitarismus na přelomu čtyřicátých a padesátých let v souvislosti s inscenovanými procesy a koncentračními tábory v SSSR. S poukazem k těmto zločinům kladli jeho mluvčí rovnítko mezi komunismus a fašismus, nebo – jako v případě Hannah Arendtové – alespoň mezi stalinismus a hitlerismus. Někteří důležití představitelé západní nekomunistické levice si naopak před těmito zločiny zakrývali oči nebo je omlouvali: jejich kritika kapitalismu a parlamentarismu je vedla buď k relativizaci rozdílu mezi Západem a Východem, nebo dokonce k prosovětskému postoji.

Moralistní kritika

Ve své knize Falešné ideje, cizí krev (přeložil Martin Pokorný, Prostor 2018) napadá Tony Judt různé varianty tohoto postoje na škále mezi zdráhavým přijetím sovětských zločinů jako nutného zla z pera katolického zakladatele personalistického hnutí Emmanuela Mouniera až k jejich příležitostné oslavě v podání existencialisty Jeana-Paula Sartra.

V prvních dvou částech Judtova Zapomenutého 20. století (přeložil Jan Petříček, Prostor 2019) pak nacházíme pro změnu hned několik portrétů intelektuálů, kteří se navzdory své levicové orientaci a často i komunistické minulosti (či možná právě díky tomu) přiklonili k převedení obou antiliberálních režimů na společného jmenovatele totalitarismu a ve studené válce zvolili Západ proti sovětskému bloku.

Zatímco první tábor Judt zavrhuje, se studenoválečnickými liberály, jako byli spisovatelé Arthur Koestler nebo Manès Sperber, se naopak ztotožňuje.

Právě ve vypjaté osobní angažovanosti spočívá problém jeho knihy Falešné ideje, cizí krev, která se – na rozdíl od recenzních časopiseckých esejů v Zapomenutém 20. století – prezentuje jako akademická intelektuální historie.

Judtovo morální rozhořčení nad neschopností nekomunistických francouzských intelektuálů uvidět a nedvojznačně pojmenovat sovětské zlo vede k přesunu těžiště knihy z rozumějící rekonstrukce zkoumaných pozic k nelítostnému pranýřování intelektuální a morální slabosti jejich zastánců. Dochází tak k mísení žánrů. Primárním úkolem intelektuální historie přece není vyvracet či schvalovat názory zastávané někým v minulosti, ale umožnit nám pochopit, z jakých zdrojů a tradic čerpaly a proč mohly být v daném historickém kontextu přesvědčivé.

Úsilí o jejich vyvrácení z hlediska přítomného vědění o tom, jak historie dopadla a komu dala za pravdu, nakonec nutně upadá do anachronismu – v případě Judta k vymazání všeho, co odděluje západní vědomí čtyřicátých a padesátých let od západního vědomí přelomu let osmdesátých a devadesátých, kdy text Falešné ideje, cizí krev vznikal. Jako by se intelektuálně-politické diskuse odehrávaly ve věčném nebi idejí, do něhož se člověk může morální vůlí a intelektem povznést z jakéhokoliv historického místa a času, nikoli v různých místech a časech, které nutně ovlivňují to, jak a co si lidé myslí.

Vojtěch V. Sláma: TV Show (Doubravník, 2001), k vidění na výstavě Velvet Generation v americkém Houstonu od 11. září do 9. listopadu. Zároveň vychází i stejnojmenná publikace.

Foto: Vojtěch V. Sláma

Judtova kniha chce být současně intelektuální historií i morální polemikou, a právě proto selhává v obou úkolech: historický smysl pro jedinečnost daného dějinného kontextu je kontaminován a mrzačen nutkavou potřebou neustále čtenáři připomínat, proč a jak hluboce se zkoumaní intelektuálové mýlili. Moralistická polemika s lidmi jiné doby a generace, z nichž většina je dávno po smrti, je z definice jalová – sebelépe mířené údery dopadají do prázdna. Kniha Falešné ideje, cizí krev nám tak nakonec říká mnohem víc o morálně-politické pozici svého autora než o intelektuálně-politických dilematech těch, jejichž názory zkoumá.

Totéž platí pro recenzní eseje Zapomenutého 20. století. U nich to ale nevadí, neboť je to jedním z legitimních cílů jejich žánru. Břitkost a sarkasmus namířené na žijící autory okořeňují dialog. Jak upozorňují poznámky na konci mnoha z těchto esejů, napadení se často ozvali a Judt na jejich ohrazení odpovídal.

Předmětem jednoho z esejů Zapomenutého 20. století jsou paměti historika Erika Hobsbawma (1917–2012). Základní výtkou na jeho adresu není to, že by jako marxista a komunista psal špatnou historii, naopak je označen za zaslouženě „nejznámějšího“ a „nejnadanějšího historika naší doby“. „Nadání“ zde však stojí v protikladu k morálnímu smyslu. Jeho absence prý způsobila, že Hobsbawm neopustil komunistickou stranu ani na přelomu čtyřicátých a padesátých let, ani roku 1956 (po XX. sjezdu KSSS), ani roku 1968 (po sovětské invazi do Československa) a nechal vypršet své členství teprve v polovině devadesátých let.

Daleko zajímavější by ovšem byla otázka, jak to, že Hobsbawm mohl navzdory své komunistické legitimaci napsat Věk extrémů – jedno z nejuznávanějších syntetických historických děl věnovaných minulému století, a vyhnout se přitom pasti angažované historiografie, do níž upadl sám Judt.

Ten se netají, že byl v mládí věřícím nekomunistickým marxistou. Jeho polemika s Hobsbawmem je tedy případem rodinné hádky, která byla součástí studenoválečného ideologického klání: hádají se v ní dva typy marxistů, jeden si svou víru podržel až do pádu sovětské říše, druhý ji již před ním začal považovat za jeden z největších zdrojů zla 20. století.

Pozadím tohoto sporu je ovšem hlubší shoda na definici minulého století. Pro oba začíná první světovou válkou, která vyústila do bolševické revoluce a založení Sovětského svazu, a končí jeho zhroucením. Tímto zaostřením na komunismus snižují oba autoři svébytnost a důležitost fašismu: pro ortodoxního marxistu je fašismus pouze zvrhlým pokusem o záchranu kapitalismu, pro antitotalitního exmarxistu je jen jinou podobou téhož absolutního zla, jakým je komunismus. Studená válka, která probíhala čtyřicet let druhé poloviny 20. století, je v obou případech pochopena jako klíč k tomuto století v jeho celku.

Dědicové evropského imperialismu

Kniha dalšího britsko-amerického specialisty na 20. století Marka Mazowera (1958) Temný kontinent (přeložili Petr Fantys a Tereza Marková Vlášková, Karolinum 2019) je zajímavá právě tím, že opouští tento studenoválečnický předpoklad. V minulém století prý šlo o klání ne dvou, ale tří projektů. Důležité je totiž poznat nejen to, v čem se fašismus a komunismus podobaly, ale i v čem se lišily. Z Mazowerova výkladu zároveň plyne, že totéž obráceně platí i o vztahu každého z nich k liberální demokracii: není důležité jen to, v čem se od ní lišily, ale také to, v čem se s ní shodovaly či překrývaly.

Podle Mazowera navrhoval původní komunistický projekt daleko radikálnější rozchod s etablovanými evropskými tradicemi, institucemi a kolektivními identitami než nacismus, který ve skutečnosti jen dováděl do krajnosti evropský imperialismus a rasismus a – což bylo pro ostatní Evropany skutečně „barbarské“ – aplikoval je na Evropu samotnou. Potenciálně tak byl kvůli této své zakořeněnosti v již existujících trendech daleko nebezpečnější než komunistická utopie, a to tím spíše, že demokratická revoluce, jíž Evropa odpověděla na zhroucení čtyř říší na konci první světové války, měla krátký dech: parlamentní demokracie začala trpět krizí sebedůvěry už pár let po válce. Tehdy se také vyjevilo, že spíše než vítězství demokracie znamenal konec první světové války vítězství nacionalismu.

Slabost demokracie stvrdila světová hospodářská krize započatá roku 1929. Liberální parlamentarismus a individualismus nacházely stále méně přesvědčených stoupenců. Střední proud evropské pravice se otevřeně hlásil k autoritářským a kolektivistickým (a často také antisemitským) alternativám, jako byl korporativismus, a pokukoval po nacistickém Německu. Demokratická levice se otevírala socialismu a pokukovala po Sovětském svazu. Na všech stranách měl vítr v zádech ekonomický etatismus, jenž buďto činil kapitalismus sociálně snesitelným (Rooseveltova Amerika, Hitlerovo Německo), anebo se ho snažil nahradit jiným systémem (Stalinův Sovětský svaz).

Jak píše Mazower v Temném kontinentu, když v letech 1938 až 1939 zahájil Hitler tažení za ovládnutí Evropy, velká část kontinentální pravice a někteří vůdcové kontinentální levice (například Thorvald Stauning v Dánsku či Hendrik de Man v Belgii) byli ochotni jeho hegemonii přijmout. Podobně otevření kolaboraci byli také antisovětští a antisemitští nacionalisté neruských národností východní Evropy v čele s Ukrajinci.

Jenže ačkoliv Hitler někdy zmiňoval jako svůj vzor britské impérium v Indii, k podmaněným Evropanům se choval spíše tak, jak se britští osadníci chovali k domorodcům Severní Ameriky či černochům dováženým z Afriky.

Mazower v Temném kontinentu opakuje tezi, kterou systematicky vyargumentoval ve své Hitlerově říši (česky 2009): Hitler tu propásl jedinečnou šanci nastolit dlouhodobou německou převahu na kontinentu. Důležitá část evropských elit na Západě i na Východě byla připravena přijmout ho jako svého vládce, ne však bezpodmínečně: byli ochotni se smířit s tím, že budou jeho Indy, nikoliv jeho indiány nebo černochy.

Historik Eric Hobsbawm

Foto: Profimedia.cz

Britská hegemonie v Indii byla založena na schopnosti dávat prostor zájmům podmaněných společností a jejich vládnoucích vrstev. Tato schopnost devoluce části moci na místní elity Hitlerovi scházela. Spoléhal se výlučně na vojenskou sílu a sledoval výlučně německé zájmy.

Na jedné straně to bylo pro Evropu velkým neštěstím: spolu s krajní podobou, kterou dal rasovému bludu, to nesmírně zvýšilo utrpení a počty obětí. Na druhé straně to však pro ni bylo velkým štěstím: vše podle Mazowera nasvědčuje tomu, že kdyby se choval Hitler více „britsky“, mohl svou vládu v Evropě konsolidovat a využít k vítězství nad Stalinem. Pak by jeho evropská hegemonie netrvala několik let, ale možná i několik desetiletí a 20. století by vypadalo úplně jinak.

Větší životnost stalinského režimu lze vysvětlit právě tím, že Stalin uspěl v tom, v čem Hitler selhal. Po druhé světové válce začlenil pod svou přímou vládu pouze pobaltské země a ostatním okupovaným zemím nechal možnost obnovit národní státnost, často s vylepšenými parametry: Rumunsku vrátil Transylvánii, Poláky „posunul“ až k Odře a Nise a zbavil je většiny Ukrajinců (Židů je zbavili Němci) a východoevropské nacionalisty si předcházel mimo jiné antisemitskou kampaní a monstrprocesy s židovskými komunisty.

I z těchto důvodů trvala vláda Sovětů ve východní Evropě podstatně déle než ta Hitlerova. Navzdory nominálně antiimperialistické komunistické ideologii se Stalin ukázal mnohem chytřejším dědicem evropského imperialismu než Hitler.

I konec sovětského bloku a posléze SSSR vidí Mazower prizmatem této perspektivy: tedy podle modelu zhroucení ostatních evropských impérií. Ta většinou neskončila v důsledku ozbrojeného odporu kolonizovaných, nýbrž prostě proto, že metropole již nebyly schopné unést vojenské a ekonomické náklady na udržování kolonií. A to podle Mazowera platilo i pro vztah SSSR k jeho východoevropským satelitům v osmdesátých letech.

Politická bezradnost

Ačkoliv to Mark Mazower nerozvádí, z jeho výkladu plyne, že sovětští komunisté si dlouholetost své vlády zajistili tím, že nejpozději s nástupem Stalina odhodili revoluční radikalismus a přizpůsobili se evropským tradicím 19. století, jejichž zničení si původně předsevzali – nacionalismu, imperialismu a patriarchálnímu autoritářství. Pokud tomu tak je, pak je rovnostářský univerzalismus komunismu (podepřený dogmatickou „vědou“ v roli zjeveného náboženství) mnohem méně nebezpečný, než jak se domnívá Tony Judt a další exmarxisté a exkomunisté.

Judtovo přecenění komunistické hrozby nemusí plynout jen ze zkušenosti mladického uhranutí Marxem, ale také z jeho specializace na intelektuální historii. Jak si všiml už Raymond Aron, mezi intelektuály byl komunismus mnohem populárnější než ve zbytku evropské společnosti. Přestože moc levicových mužů slova v masových alfabetizovaných společnostech 20. století nelze podceňovat, celková bilance tohoto století svědčí spíše o tom, že by se komunismus se svým rovnostářským univerzalismem nebyl schopen dlouhodobě prosadit proti partikularistickým hodnotám národa a patriarchální autority, pokud by si tyto hodnoty nepřisvojil a svůj původní slib všelidského bratrství nezradil.

Toto poučení z 20. století je ostatně stvrzeno i dnešní situací: liberální demokracie nečelí náporu nějakého znovuoživeného totalitarismu, kombinujícího krajní pravici s krajní levicí, jak tvrdí nejslavnější Judtův intelektuální dědic, americký historik Timothy Snyder (1969) v Cestě k nesvobodě (přeložil Martin Pokorný, Prostor a Paseka 2019), ale „jen“ oprášenému pravicovému nacionalismu, rasismu, patriarchalismu a morálního konzervatismu.

Pavel Barša (1960) je politolog, působí na FF UK.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jak ukazuje Judtova recenze z roku 2006 na Kołakowského Hlavní proudy marxismu (najdeme ji v Zapomenutém 20. století), podcenění této pravicové hrozby bylo druhou stranou přecenění hrozby levicové. Judt tu prorokoval, že prohlubující se sociální nerovnosti v současné západní společnosti přivolají zpět marxismus. Oslavoval exkomunistu Kołakowského, aniž by zmínil, že ho jeho zavržení někdejší víry přivedlo k podpoře antipotratové a antikondomové kampaně Jana Pavla II., kterou Judt kritizoval v jiném eseji téže knihy. O papežův antiliberalismus se opřela i ultrakonzervativní Liga polských rodin, která se pak podílela na vládě Práva a spravedlnosti bratrů Kaczyńských.

Judtova obsese imaginárně se vracejícím zlem krajní levice mu zabránila vidět reálně se vracející zlo krajní pravice. Dnes již je jasné, že liberálnědemokratická zřízení v Evropě i Americe (včetně Brazílie antikomunisty Bolsonara) neohrožuje znovuoživený marxismus či komunismus, ale konzervatismus a nacionalismus, které používají proti liberalismu často stejné ideologické zbraně, které si už vyzkoušely v boji proti marxismu a komunismu.

Od pravicových liberálů, s nimiž sdílejí antitotalitní paradigma, se Judt a Snyder odlišují ostrým vědomím, že důležitým strukturálním faktorem, jenž kypří půdu pro nástup antidemokratických sil, je sociální nerovnost generovaná neoliberálním kapitalismem. Antitotalitní paradigma jim však zabraňuje hledat jeho politicko-ekonomickou alternativu. Tu totiž v minulých sto padesáti letech nabízela právě krajní levice s projekty socialismu a komunismu. A protože ji spolu s krajní pravicí podřadili pod největší zlo minulého století, nezbývá těmto levicovým liberálům než buďto nostalgicky evokovat ztracený ráj regulovaného kapitalismu padesátých a šedesátých let (jako Judt ve Zle se vede zemi), nebo navzdory uznání onoho strukturálního zdroje nástupu antidemokratických sil koncentrovat všechnu pozornost na domnělý zdroj geopolitický v podobě Putinova Ruska (jako Snyder v Cestě k nesvobodě).

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků