Hlavní obsah

Esej Pavla Barši: Obrysy doby po covidu. Hrozí nám nová studená válka – tentokrát mezi USA a Čínou?

Právo, Pavel Barša, SALON

Když byl roku 2008 americkým prezidentem zvolen Barack Obama, řekl v nadsázce afroamerický režisér Spike Lee, že napříště se historie bude rozdělovat na dobu „před Obamou“ a „po Obamovi“, jako se už dva tisíce let rozděluje na dobu „před Kristem“ a „po Kristu“. Ve skutečnosti ale znamenala pro americké dějiny epochální změnu spíše vláda Obamova nástupce Donalda Trumpa.

Foto: Xie Huanchi, ČTK/AP

Čínský prezident Si Ťin-pching

Článek

Může-li v kontextu světových dějin na status historického milníku aspirovat koronavirová krize, pak i proto, že se překryla s Trumpovou vládou a umožnila nám ji a další fenomény antiglobalistické vzpoury minulého desetiletí uvidět ne už jen jako úchylky z normy, nýbrž jako symptomy umírající historické epochy, která začala vítězstvím neoliberalismu a zhroucením komunismu v osmdesátých letech minulého století.

Politika přírody

Ve standardních výkladech moderních dějin jsou za přelomové události považovány revoluce a války. Jejich propojení signalizuje, že změna se týká jak vnitřní – sociální a politické – organizace, tak vnějších – mezinárodních – vztahů. Za symbolické předěly historických období se proto většinou považují roky 1789, 1815, 1848/1849, 1917/1918, 1945 nebo 1989.

Vychází nový Salon: Karel Hvížďala s Jiřím Přibáněm o pravdě a lži v politice

SALON

Představa, že by se mohly k této řadě přidat roky 2020/2021, naráží na zvyk považovat dějiny za výlučnou doménu lidské interakce. Z tohoto hlediska jsou události způsobené viry, jak je zažíváme i dnes, irelevantní a standardní učebnice historie je obvykle vyřizují jednou větou či odstavcem – ať už se to týká morové vlny v Evropě 14. století, vymírání amerických nebo australských domorodců po příchodu Evropanů, či španělské chřipky na konci první světové války.

Foto: Jiří David

Jiří David: Obrysy doby po covidu, duben 2021, exkluzivně pro Salon

Jedním z důvodů, proč koronavirová krize možná přece jen získá v budoucnosti status podobný tomu, jaký dnes mají obě světové války či zhroucení sovětského bloku, může však být právě to, že nás konečně přiměje ke stržení zdi, kterou ve své představivosti oddělujeme lidské dějiny od přírodních procesů, že přisoudíme interakci lidí s viry, zvířaty a ekosystémy stejně velkou politickou relevanci, jakou přisuzujeme interakci lidí a jejich skupin – kmenů, tříd, národů či civilizací – mezi sebou.

Příroda se napříště již nebude jevit jako pouhé pasivní a neutrální pozadí lidských dějin, ale koexistence s jejími jsoucny – živočichy a krajinami, mikroorganismy a oceány – se naopak přesune do jejich popředí.

V mainstreamovém západním vědomí začalo k tomuto posunu docházet v minulém desetiletí. Politika přírody přestala být doménou jen zelených hnutí a stran a stala se jedním z hlavních zdrojů štěpení a strukturace politické scény. V souladu s tím nebylo popírání klimatické změny okrajovou, ale podstatnou součástí Trumpova politického profilu. Postoj k této otázce hraje nyní stejně důležitou roli, jakou v 19. století začal hrát postoj k otázce národní či sociální.

Připoutejte se, přistáváme. Pavel Barša nad knihou sociologa Latoura

SALON

Souběžně s tím, jak se lidské dějiny z domněle autonomní sféry bytí proměňují na součást dějin přírody a jak se interakce s přírodními jsoucny stává politickou otázkou, přestává se člověk chápat jako bytost především duchovní, jež je schopna se vydělit z přírody a kralovat nad ní jako její „pán a vlastník“ (René Descartes). Zjišťuje naopak, že jeho a přírodní bytí jsou neoddělitelně propojena – že je tedy v podstatném smyslu živou bytostí.

V souladu s tímto posunem se (znovu) politizují otázky jeho tělesné reprodukce: ať už se týkají plození a počátků života (genetické inženýrství, antikoncepce, potraty), jeho průběhu (vztah mezi pohlavími, spotřeba a recyklace odpadů), nebo jeho poslední fáze (vztah k seniorům, otázka eutanazie).

Dvě podoby antiglobalismu

Není tedy náhodou, že další klíčovou součástí Trumpova programu byl slib, že přispěje k rekriminalizaci potratů.

Vstup přírody do politiky, spjatý s redefinicí člověka jako tělesné bytosti, otevírá totiž možnost politiku „naturalizovat“: postavit ji na poukazu k domnělé „přirozenosti“ a zdravému, to jest patriarchálnímu, rozumu jako základům rozhodování, k nimž se máme vrátit, a odmítnout tak „umělé“ normy politické korektnosti a „genderové ideologie“.

Foto: John Raoux, ČTK/AP

Donald Trump

Protože tyto normy byly prosazovány liberálními elitami, které v posledních třiceti letech zároveň podporovaly globalizaci, boj proti nim se propojuje s bojem za nové potvrzení národního státu a jeho moci chránit své hranice jak před cizím kapitálem a zbožím, tak před migranty a žadateli o azyl.

Tento neopatriarchální a neonacionalistický diskurz se ocitá v nečekané blízkosti radikálně ekologické a antikapitalistické kritiky globalizace. Také ona vyzývá k relokalizaci ekonomiky a spotřeby. Místo odmítnutí osvícenské ideje emancipace však na ni navazuje – byť zavrhuje dogmatickopokrokářskou podobu, kterou na sebe vzala v (neo)liberálním globalismu.

Reakční politika přírody, jak ji prosazoval Trump, staví proti (neo)liberálnímu úprku do budoucnosti návrat do minulosti, proti světu bez hranic jejich nové uzavření, přičemž za přirozené považuje hranice kulturně homogenního národa a patriarchální nukleární rodiny, které byly ustaveny v industriální fázi evropské modernizace (to jest v 19. století).

Naopak osvícená politika přírody takovou naturalizaci historicky vzniklých norem odmítá. Spolu s ní odmítá i typicky novověkou představu, že příroda a přirozenost – zachycované z odstupu filosofickým či vědeckým rozumem – představují poslední zdroj legitimizace našich politických rozhodnutí.

Budoucnost již začala. Pavel Barša o knize Ivana Krasteva a koronavirové krizi, která mění Evropu

SALON

Tato představa byla součástí oddělení přírody a přirozenosti jako sféry objektivních a neměnných zákonů a morálních norem od sféry subjektivních a proměnlivých vůlí, které se rozehrávají v politice a dějinách.

Zboření zdi mezi těmito dvěma sférami znamená logicky také zhroucení této dichotomie: dějiny člověka jsou zbaveny iluze nezávislosti na přírodě, zároveň jsou však příroda a přirozenost pojaty jako historické – samy podléhají změně, a nejsou tedy schopné vymezit vnější měřítka lidskému rozhodování.

Tam, kde reakční kritika globalizace naturalizuje politiku (potvrzením domněle neměnné přirozenosti a zdravého rozumu), osvícená kritika globalizace politizuje přírodu – ukazuje historickou povahu našich představ o přírodních zákonitostech a přirozených normách.

Obě křídla antiglobalismu odmítají pokrokářsko-liberální utopii překračování všech hranic v neustálém pohybu vpřed – do zářné budoucnosti. Pravicové křídlo ho chce nahradit návratem zpět, ke zlatým časům národních států a patriarchální rodiny. Levicové křídlo naproti tomu zavrhuje spolu s utopií budoucnosti i nostalgii po minulosti a svou naději nachází v naší schopnosti měnit chování a instituce „zde a nyní“, v přítomnosti.

Odcizení a nostalgie

Politické úspěchy pravicových antiglobalistů v minulém desetiletí ohlásily konec liberálně-globalistické hegemonie nastolené na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Toto konstatování je ovšem výsledkem zpětného pohledu. Co jsme v posledních deseti letech prožívali zevnitř jako nahodilé zvraty situace, můžeme nyní díky koronavirovému předělu uvidět zvnějšku – jako dílčí momenty jediné události.

A přitom minulé desetiletí začalo roku 2011 zdánlivým potvrzením liberálně-globalistických nadějí asociovaných s rokem 1989 v podobě takzvaného arabského jara. Nejpozději roku 2013 – kdy generál as-Sísí obnovil diktátorský režim v Egyptě, z Libye se bojovníci, zbraně a chaos přelili do Mali a dalších zemí Sahelu a Obama odmítl vojensky potrestat Bašára al-Asada za použití chemických zbraní – však začalo být jasné, že spíše než obrozením poststudenoválečného optimismu se arabské jaro stalo jeho hrobníkem.

Foto: ČTK/AP

Abd al-Fattáh as-Sísí s Vladimirem Putinem

Intervence NATO v Libyi roku 2011 pak byla labutí písní globálního humanitarismu. Ztratil totiž svou geopolitickou opěrnou osnovu, jíž byla unipolární globální převaha USA (jako vůdce Západu) nad zbytkem světa. Konec tohoto „unipolárního momentu“ (Charles Krauthammer) ohlásily jednak čínský projekt „nové hedvábné stezky“ (2013), jednak ruská anexe Krymu (2014).

Evropská uprchlická krize (2015) pak dala příležitost postkomunistickým politickým elitám střední Evropy, aby se z poslušných žáků Západu proměnily v jeho kárající učitele: islamofobie a ochrana národní homogenity měly Západ zachránit před sebevražednou naivitou, s níž se otevíral menšinám a cizincům.

Jak záhy ukázaly výsledky referenda o brexitu a klání o Bílý dům v roce 2016, postup Marine Le Penové do druhého kola prezidentských voleb ve Francii roku 2017 i příchod krajní pravice do vlád Rakouska a Itálie v letech 2017 a 2018, západní společnosti nepotřebovaly zachránce z Visegrádu – na podvrácení liberální hegemonie jim stačila xenofobie, která se nastřádala v jejich lůně.

Nejen někteří postkomunističtí Středoevropané, ale také mnozí Západoevropané se totiž začali cítit odcizeně v globalizovaném světě komplikovaných transnacionálních norem (jimž rozumí jen experti) a propadat nostalgii po jednoduchých pravdách patriarchálního rozumu a jistotě střeženého národního domova.

Pavel Barša a Ondřej Slačálek: Nový internacionalismus. Polemika s Drulákovým „konzervativním socialismem“

SALON

Střet mezi kosmopolity uznávajícími rovnost práv příslušníků menšin a nacionalisty a rasisty dovolávajícími se práva národní či rasové většiny na marginalizaci menšin se projevil také v amerických volbách minulého roku. Nemylme se, Bidenovo vítězství tento rozštěp Ameriky nepřekonalo, ale potvrdilo. Bělošský rasismus, antiimigrantská xenofobie, požadavek kriminalizace potratů a zpochybňování klimatické změny již nejsou v USA programem krajně pravicové menšiny, ale jedné ze dvou hlavních stran, které se střídají u moci.

A různé variace podobné polarizace budeme i nadále nacházet také v dalších západních zemích – zatím například vše nasvědčuje tomu, že Emmanuel Macron bude v prezidentských volbách roku 2022 ve druhém kole znovu čelit euroskeptické islamofobce Marine Le Penové.

Nová studená válka?

Ani v zahraniční politice nebude znamenat Bidenovo vítězství uzavření trumpovské závorky a návrat ke statu quo ante, byť právě to nový prezident ohlásil svým heslem, že „Amerika je zpět, aby vedla svět“.

Jistě, USA nepřestanou být ani v nadcházejících desetiletích ekonomicky a vojensky nejsilnějším státem planety. Představa o znovunastolení globální hegemonie, kterou Amerika získala po zhroucení sovětského bloku na přelomu osmdesátých a devadesátých let, je však iluzorní. Její dvacetiletá válka s Tálibánem skončila tichým uznáním porážky a její pokus demokratizovat vojenskou silou arabský Střední východ přinesl chaos, z něhož se zrodil takzvaný Islámský stát.

Proti vzdorovitému Putinovi pak může Amerika použít nanejvýš ekonomické sankce či stejně neúčinná silná slova.

Foto: Andrew Harnik, ČTK/AP

Americký prezident Joe Biden

Hlavně jí však dýchá na záda Čína. Ještě roku 2011, když se stala druhou největší ekonomikou světa, se západní mainstreamové mínění živilo iluzí, že spektakulární nárůst střední třídy v čínských městech s sebou – podle modelu nástupu evropské buržoazie – přinese sílící tlak na demokratizaci.

Málokdo se také chtěl smířit s pádem samozřejmého předpokladu osmdesátých a devadesátých let – totiž že ekonomický růst a technologické inovace jsou neslučitelné se silným intervencionistickým státem potlačujícím brutálně lidská práva a v případě potřeby i svobodu podnikání.

Během několika let však byly tyto dvě (neo)liberální „pravdy“ minulé éry vyvráceny čínskou realitou natolik přesvědčivě, že dnes již nikomu ani nestojí za to je diskutovat.

Před třiceti lety se zdálo samozřejmé, že autoritářský režim jedné strany musí v hospodářské soutěži nutně prohrávat s „demokratickým kapitalismem“. Poté, co jeden takový režim začal v posledním desetiletí ekonomicky a technologicky Ameriku viditelně dohánět, přemýšlíme už jen o tom, co dělat, aby ji v následujících desetiletích nevystřídal v pozici globálního hegemona.

Esej Pavla Barši: Něco jako třetí světová válka? Pandemie koronaviru urychluje odchod minulé epochy

SALON

Způsob, jímž Čína během koronavirové krize cenila zuby na své kritiky, probudil ze spánku i ty, kterým předtím jejich globalizační iluze zabraňovaly vidět proměnu geopolitické reality. Tím spíše, že rezignace Trumpovy Ameriky na koordinaci globální odpovědi na koronavirus a její stažení se ze Světové zdravotnické organizace umožnily Číně poprvé pózovat jako možný náhradník Spojených států v rámci multilaterálních institucí OSN.

To, že v této roli nepůsobila příliš přesvědčivě, a přišla kvůli tomu o část sympatií světového veřejného mínění, si může kompenzovat skutečností, že je jedinou z velkých ekonomik planety, která zakončila minulý rok s pozitivní bilancí ekonomického růstu.

Jestliže považovali nenapravitelní globalisté Trumpovu obchodní válku s Čínou za úchylku, která bude napravena po jeho odchodu, mýlili se. První kroky Bidena dokládají, že nový prezident naváže na Trumpův protičínský obrat. Stvrdí tím vstup do nové éry, v níž poststudenoválečnou unipolaritu vystřídá soupeření dvou globálních velmocí.

Znamená to tedy, že budeme na přelom desátých a dvacátých let zpětně vzpomínat jako na začátek nové studené války?

Alespoň dvě zjištění by nás měla odvrátit od příliš doslovné aplikace studenoválečného modelu na nastupující globální bipolaritu. Především si není Čína na rozdíl od Sovětského svazu schopna kolem sebe vybudovat stabilní vojensko-politický blok mnoha států. Získává si spojence a satelity výhradně svou ekonomickou převahou a schází jí (zatím?) milenaristická ambice exportovat svůj model společenského uspořádání do zbytku světa.

K této ideologické a politické odlišnosti musíme připočíst odlišnost ekonomickou. Bloky studené války od sebe byly hospodářsky odděleny a občasné prolamování této izolace (například nákup licencí a zadlužování zemí sovětského bloku na Západě) znamenalo oslabování studenoválečné logiky. Vzestup Číny je naopak spjat s její integrací do světového hospodářství globalizovaného pod taktovkou USA a Západu.

I když Biden nezruší cla a další omezení uvalená Trumpem na čínské zboží a investice a bude pokračovat v rétorice „oddělení“ (decoupling) americké ekonomiky od té čínské, důsledné uskutečnění tohoto programu je málo pravděpodobné. Provázanost obou ekonomik navzájem i se zbytkem světa je natolik velká, že Amerika si jen stěží může dovolit obrovské náklady, které by to přineslo.

V současné době je Čína prvním ekonomickým partnerem pro zhruba jednu třetinu zemí planety. Nechce-li se Amerika izolovat i od nich, bude se „oddělení“ týkat nanejvýš určitých sektorů (považovaných za strategické), nikoli dvou hospodářství v jejich celku.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Pavel Barša (1960) je politolog, působí na FF UK.

Hraje-li první odlišnost mezi současnou bipolaritou a studenou válkou (neschopnost Činy vybudovat vlastní vojensko-politický blok) spíše do noty USA s jejich již ustaveným systémem vojenskopolitických aliancí v západní Evropě a Asii, druhá (nemožnost oddělit obě ekonomiky) naopak dává výhodu Číně.

Oba rozdíly však svědčí o tom, že spíše než jednoduchou hrou nulové sumy, jakou byla studená válka, bude velmocenská rivalita Ameriky a Číny komplexní směsí konfrontace na některých úrovních vzájemných vztahů a soutěže či spolupráce na jiných.

Spíše než studené válce se tato nadcházející globální hra dvou velmocí bude podobat situacím, které nastávaly v obdobích jejího uvolňování.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám