Hlavní obsah
Jeremy Corbyn (vpravo) a Janis Varufakis na literárním festivalu v Edinburghu, srpen 2018 Foto: Profimedia.cz

Esej Matěje Stropnického: Obnova plebejského spojenectví

„Všude samý chudák,“ zvolala královna Alžběta poté, co ve třiačtyřicátém roce svého panování vykonala okružní cestu Anglií – a její zvolání stačilo na zřízení chudinské daně. Byla to ovšem Alžběta I. Marx tento výkřik připomíná v té části prvního dílu Kapitálu, kde v závěru rozebírá tzv. původní akumulaci.

Jeremy Corbyn (vpravo) a Janis Varufakis na literárním festivalu v Edinburghu, srpen 2018 Foto: Profimedia.cz
Esej Matěje Stropnického: Obnova plebejského spojenectví

Kapitál ovšem již dávno nepatří mezi povinnou četbu levice. Z Frankfurťanů rozhodně žádný nebyl ani ekonomem. A populární Pikettyho kniha Kapitál v 21. století z roku 2013 je, víc než aktualizovanou analýzou principů kapitalistické organizace práce, inventářem výsledků jejich působení po sto padesáti letech a mohla se rovnou jmenovat Bohatství v 21. století. Jaké ty výsledky jsou? Jeden zřejmý a jeden překvapivý: dnes jsme celosvětově svědky větší akumulace bohatství v menším množství rukou než kdykoli předtím, ale to bohatství je znovu především dědičné. Podle Pikettyho je způsob tvorby nového bohatství v zásadě stejný jako za Marxe, ale úspěšnost jeho udržování je větší, srovnatelná jen s feudalismem.

Problém je, že z toho Thomas Piketty nevyvozuje skoro žádné závěry – a v tom se také spolu s naší dobou od Marxe liší nejpodstatněji, je jen veřejným intelektuálem, zatímco Marx věnuje všechny síly jedinému cíli: kapitál zcela odhalit, popsat a zničit.

Odložená česká debata nad knihou Jeana-Clauda Michéy Tajnosti levice (knížka vyšla v originále před sedmi lety) neklade do popředí hlavně otázku, zda má být socialismus naší doby konzervativní nebo jaký, ale snaží se přimět levici k návratu k boji za to, co bylo její podstatou a na co nikdy nenašla trvalou odpověď – jak zvrátit panství kapitálu nad lidmi.

Zbytek Tajností je pak snaha ukončit letité spojenectví levice s liberály, které se vyvinulo od přechodné taktiky k neomarxismu coby celistvé syntéze existencialismu, marxismu a psychoanalýzy. Po definitivní porážce všech reforem socialismu v sovětském bloku poté levice rezignovala na samotnou možnost náhrady kapitalismu a spokojila se s jeho opravami, dnes dokonce už jen kulturními.

Tuto strategii považuje Michéa za překonanou. Nepotřebuje být poučován, že spojenectví socialistů s liberály prospělo mnoha znevýhodněným skupinám, ať už šlo o znevýhodnění náboženské, genderové, sexuální, etnické, rasové, či zdravotní. Bylo to spojenectví velké ohleduplnosti k individuálním potřebám jinakosti člověka a bylo ochotné uskutečňovat tyto potřeby jako práva. Michéa nechce tato práva odvolávat, říká něco jiného: není to fundament levice, jen její průnik s liberálním prostředím.

V onom fundamentu, jímž je krocení kapitálu (u reformistů), ba jeho zničení (u Marxe), v tom nejdůležitějším nedosáhla levice za posledních ne třicet, ale padesát let vůbec ničeho. Daňová progrese – nic. Daň z finančních transakcí – nic. Daňové ráje – nulový pokrok. Mezinárodní minimální mzda – není. Regulace mezinárodního pohybu kapitálu – opět nic. Naopak: socialisté se s liberály podíleli na přípravách dalšího odstraňování obchodních bariér jako u TTIP. Co chtěla levice v třicet pět let staré knize Hegemonie a socialistická strategie skloubit do nové, nejširší aliance různých emancipací, vidí dnes jedna z autorek Chantal Mouffeová v eseji Za levicový populismus (2018) už naopak: kde tehdy postrádala požadavky nových hnutí, nespatřuje dnes než tyto požadavky.

Varufakis, Corbyn a Sanders – tři největší naděje západní levice poslední doby – všichni padli proto, že ačkoli byli důslednými obhájci aliančního programu sociální spravedlnosti a lidských práv, jejich liberální spojenci je v rozhodující chvíli zradili. Všichni tři byli vlastními stranami nahrazeni maňásky v rukou korporací; poslední dva ještě dřív, než se s korporacemi vůbec mohli utkat. Levice je tak mnoho posledních desetiletí zcela mimo skutečný „kontakt s nepřítelem“ – a naopak. Obojí je znát: levice prakticky neexistuje a kapitál má všechno, co si kdy přál.

Jean-Claude Michéa: Tajnosti levice

Foto: archív MDA

Z celé věci plynou myslím tři hlavní otázky a jen trochu jinak si je klade i Michéa. Jaká poučení si levice vzala ze své historie? Kdo mají být nově jejími spojenci? A jak to provést a nezakopnout?

Čtyři zkušenosti levice

Historická zkušenost levice je rozporná, tím spíš, že její politickou teorií byla vždy i praxe. Prvním poučením je to ze zrady revoluce, které si levice odnesla z odhalení kultu osobnosti a nekonečného teroru, v nějž se opevnění proti moci kapitálu a jeho výrobním způsobům proměnilo v Sovětském svazu a jeho satelitech.

Opouštění principu revoluce vedlo mnohé k přesvědčení o oprávněnosti reformismu. Ten svého vrcholu dosáhl během třiceti poválečných let převahy keynesiánství, která Západu umožnila zbohatnout rychle a se souměřitelnými nerovnostmi a nebývale rozšířila možnosti státu. Ačkoliv ale chtěl reformismus od začátku dojít k socialismu pokojnou cestou, před konečnou kvalitativní změnou se ve všech západních státech zastavil – a v tu chvíli, v sedmdesátých letech, začal být zatlačován.

Dnes převládá zkušenost zrady reformního programu plynoucí z mnoha let kolaborace levice ne už pouze s liberalismem, ale s kapitálem jako takovým – to jsou Clinton, Blair, Schröder, Hollande, kteří svým působením dokázali, že politika spolupráce s kapitálem je vždy politikou kapitálu.

Jenže tyto nedávné zkušenosti zastírají zkušenost čtvrtou, tu nejstarší, revoluční: bez použití síly, ovládnutí státu a jeho trvalého zajištění proti útokům kapitálu a jeho spojenců – například médií – k žádné vážně myšlené regulaci kapitálu nedojde.

Všechny tyto zkušenosti jsou levicové, nejen první tři. Ano, hrozí přemíra státu, méně některých, zvláště ekonomických svobod, ba i autoritářství. Hrozí ztráta iniciativy a perspektivy. Hrozí i kooptace a přizpůsobení se. Omezení moci kapitálu, největší moci v dějinách, ale nevznikne domluvou, nebo snad dobrou vůlí na straně korporací.

Marx v Kapitálu píše: Na místo lesklého katalogu „nezadatelných lidských práv“ vstupuje skromná magna charta zákonitě obmezeného dne pracovního, která „konečně“ objasňuje, kdy končí čas, který dělník prodal, a kdy počíná čas, jemu samotnému patřící.

Z čehož odvozuje: pevně stanovená pracovní doba znamená vlastnictví volného času a tím i energii k úsilí o získání politické moci. Je to příklad střízlivé politické logiky: chtít se mají konkrétní věci. Nebo si snad někdo myslí, že lobbisté korporací na obědech s poradci hlav států, k nimž vy se nikdy nedostanete, žádají zdvořile o nezvyšování daní, nějaké úlevy na sociálním a urychlení oprav dálnice D1? V těch státech, kde ještě nesedí přímo ve vládách, nosí lobbisté na tyto schůzky hotové návrhy zákonů napsané na míru sobě a svým soukmenovcům.

Čili jsou tu čtyři velké historické zkušenosti levice: že úspěch je podmíněn silou zahrnující omezení svobody a že ten úspěch svádí ke zneužití té síly, že ale návyk na spolupráci s kapitálem nakonec nikdy nevede k jeho přemožení, jen k úpadku levice.

Foucault a revoluce

Koalice liberálů a socialistů se použití kolektivní síly trvale vzdala ve prospěch svobody jednotlivců, aniž přestala bojovat proti jejímu zneužívání: jejím nepřítelem se namísto kapitálu stal stát a různé formy útlaku z jeho strany. Tento obrat s počátkem v sedmdesátých letech nazvěme foucaultovskou revolucí.

Michel Foucault na titulu francouzského deníku Libération, únor 2018

Foto: Profimedia.cz

Proměna struktury práce, ústup prvovýroby, nárůst terciární sféry, v současnosti digitalizace, bohatnutí středních vrstev, jejich rozšíření a v důsledku vznik a rozvoj postindustriální společnosti se v teorii projevují vnějškovým zestárnutím Marxova třídního pojetí společnosti. Společnost se zdá zároveň homogennější i pestřejší, než umožňují třídní kategorie: vypadá beztřídně.

Michel Foucault věnoval koncem šedesátých let v takto zestejněné společnosti stále více pozornosti nenormalitě, okrajovosti a její legitimizaci, přičemž postupně rozšířil záběr marginalizovaných a začal je definovat nejen negativně ve vztahu k většině (normě), ale v souladu se svým centrálním cílem odpoutat se od hegemonie státu jako stanovitele normality i pozitivně: coby nezávislost, samostatnou identitu. Tato ambice změnila směřování nových hnutí, postupně už neusilujících o uznání a začlenění, ale o odlišení a svébytnost, a dávala vyšší smysl i souběžnému hemžení subkultur.

V knize Kritizovat Foucaulta. Osmdesátá léta a neoliberální pokušení si v roce 2014 lidé kolem Daniela Zamory jako první povšimli, že převládal-li zprvu na levici – reformní i revoluční – důraz na kolektivní formy vykořisťování, od foucaultovské revoluce se těžiště přesouvá k mnohem individualističtěji konstruované a vnímané identitě. Identitářství, o němž by Marx nejspíš řekl, že je formou falešného vědomí, postupně rozkládá marxovskou levicí dlouho budované vědomí třídní: dnes se to zdá dvojnásob přesvědčivé, vždyť kde jsou vlastně v éře Graeberovy práce na hovno Marxovi dělníci s aspoň přibližně podobnými zájmy? Jenže: změnilo se vykořisťování opravdu tolik jako vzhled a forma činnosti vykořisťovaných?

Návrat identitářství je dílem levice, dnešní snaha obnovit národní identity jako protipól těm menšinovým i té tekuté, globální, je už jen reakcí. Jenomže zatímco emancipaci identit lze úspěšně prosazovat s liberály, o podobě regulace bank s nimi nejde bez újmy ani mluvit. Pavel Barša v Salonu opakovaně doporučuje levici v této strategii pokračovat, prohloubit ji. Naopak stavět proti sobě elity a zbytek společnosti známkuje jako „jižanské“ převádění třídního boje do kulturních válek. Střet vládnoucích a ovládaných ale není žádným náhradním kulturním bojem, nýbrž bojem zcela podstatným, bojem o existenci a spravedlnost. Přičemž v pravicovém podání může mít a opakovaně má formu boje proti nadvládě, obsahem ale zůstává posilování privilegovaných a zvyšování nerovností.

Pokud tedy dnes levice spolu s liberály „statečně čelí“ všude se rozmáhajícímu populismu, čelí mu hlavně jako projevu nebezpečně funkční demokracie: touze vyměnit elity. Souhlas liberální levice s paušální kritikou populismu je liberály odměňován společným bojem proti xenofobii těch dole. Levice tak brání demokracii s těmi, kdo ji ovládají, proti těm, kdo ji chtějí uskutečňovat. Neohrožují ale náhodou demokracii spíše ti, kdo si ji takto přivlastňují?

Tento populistický moment si myslím levice musí uvědomit, osvojit a kritikou ekonomicko-politických elit, včetně těch liberálních, obnovit své plebejství. Hněv lidí na globalizaci je hněvem na hypermobilní kapitál, který unáší smysl našich životů.

Překážky nového spojenectví

Kapitál měl za Marxe a má i dnes dvě hlavní možnosti, jak čelit svým relativně se snižujícím ziskům: buď se odstěhovat za levnější pracovní silou, nebo levnější pracovní sílu dovézt. První strategie vyžaduje volný pohyb kapitálu, druhá volný pohyb osob. Obě jsou to ale strategie kapitálu před vším ostatním.

Matěj Stropnický (1983) je novinář a politik.

Foto: Petr Horník, Právo

Vzestupem zemí třetího světa, zejména Číny a Indie, a návratem Ruska, tedy multipolarizací světa, přišel západní kapitál o snadnost uplatňování první strategie útěku před právem a regulací. Jenže než mohlo dojít na Wallersteinova slova, že „levice musí donutit kapitál vést znovu třídní boj tam, odkud pochází“, zmasověl z různých příčin problém mezinárodní migrace. Je vítaným řešením potíží kapitálu s nedostatkem levné pracovní síly doma: běženci jsou nedobrovolně konkurencí na pracovním trhu, podkopávají výsledky sociálního dialogu a snižují cenu práce i rozsah pracovního práva – a především: jejich přítomnost umožňuje zachovat práci její podobu vykořisťování.

Fotografie rumunských dělníků dopravených na německá chřestová pole navzdory všem restrikcím i během vrcholící koronavirové pandemie jsou toho nejposlednějším důkazem.

Podpora migrace, která tak či onak skončila morálním vítězstvím Angely Merkelové v liberálních médiích, se ale souběžně stala pro levici morálním dogmatem. Žádnou otázkou netrápí se její svědomí tak mocně! Migrace je nový Tibet: bojovat za ni dovolí zapomenout na vše ostatní a ze svého svědomí udělat soudce svědomí konkurenčních.

A tu se zřetelně vyjevuje rozpor, který jako by přehlédl Pavel Barša, když chtěl, aby levice dál prosazovala obojí: jak boj s kapitálem, tak identitární politiku. Zatímco se totiž levice neváhá spojit s liberály, jde-li o práva znevýhodněných menšin, aniž po nich žádá, aby si osvojili i zbylou část někdejšího levicového programu – u boje proti kapitálu se stejnou rozhodností nepostupuje.

Naopak, levice si sama zakázala spojenectví s elektorátem, který s ní sice může sdílet kritiku globalizace, nadvlády korporátu a vykořisťování, protože ho přímo pociťuje, ale nesdílí s levicí zájem o manželství gayů, příliv běženců nebo kvóty na kandidátkách. Jelikož tento elektorát ani po letech nejeví z pohledu levice schopnost „převýchovy“, bývá štítivě označován za xenofobní a nahnědlý. Nikdo to nepopsal lépe než Didier Eribon v Návratu do Remeše.

Angela Merkelová

Foto: Michael Sohn, ČTK/AP

Levice navíc z obav před jeho útlakem odmítá (národní) stát jako nástroj svého boje s kapitálem a odkládá, se slovy o potřebě globálních řešení globálních problémů, tento boj mimo jeho rámec, kde však žádné existující instituce vzniklé za tímto účelem nejsou.

„Ideologie ryzí svobody“ (Debord) glajchšaltující jakýkoliv odpor proti jejímu omezení, hrůza ze státu a nakonec panika z autoritářství levici znehybňuje a zároveň nutí upustit všechny klíče do kanálu. I kdyby levice nakrásně svůj odpor ke spojenectví s lidmi jiných kulturních názorů překonala, musel by se jí kapitál vzdát dobrovolně; s jeho odporem levice nepočítá a žádné nástroje si pro tento případ neponechala.

Levice se tak stále znovu vzdává jediné realistické strategie, jak boj s kapitálem vůbec vést: totiž po boku těch, jimž tento kapitál hodně bere a málo dává, které připravuje o zdraví, kterým zkracuje život a které za to ještě kárá jako neúspěšné – po boku prekariátu, jímž se mezitím znovu stala velká část společnosti, a skrze stát, jedinou demokratickou organizační jednotku, co takový boj umožňuje.

Tito lidé dnes většinově vnímají liberální hodnoty, liberální stát a liberály samotné a spolu s nimi i současnou levici jako příčinu svého úpadku. Liberálové jsou pro většinu společnosti hlídacími psy stávajících pořádků, hmatatelnějšími než neviditelná ruka trhu či korporace. Proto není možné prosazovat liberální hodnoty a zároveň obrátit hněv lidí proti elitám, nadvládě a kapitálu. Není na to lid. Levice si musí vybrat.

Levicový populismus

Je nejvyšší čas překonat vnitřní odpor a od dědictví foucaultovské revoluce se osvobodit, spojenectví socialistů s liberály rozvázat a zaujmout prostor politického pole, které sice vzniklo dávno, ale dnes ho obsazuje někdo jiný. Nenazval bych to „konzervativním socialismem“ jako Petr Drulák ani „konzervativním anarchismem“ jako Michéův životopisec Kévin Boucaud-Victoire. Přidržel bych se s Chantal Mouffeovou „levicového populismu“. Podstatou Michéova sdělení totiž není konzervativně-liberální dělení, ale návrat k pravo-levé ose.

Koronavirus ukázal, že každý stát stojí v krizi nakonec sám: vlády se cítily odpovědné vlastnímu obyvatelstvu (a bály se propadu ve volbách), na rozdíl od demokratické fikce Evropské unie. Je stát opravdu tak zastaralá jednotka, jak levice léta lidem říká? Když jsem ho pozoroval v nedávné krizi, viděl jsem, že vlastně leccos umí. Reagoval rychle, uměl nařídit, nařízené vymáhat, chybu občas docela rychle vyhodnotit a rozhodnutí změnit, lidé ho vesměs respektovali. Stát znovu byl. Jenže státy byly zatlačeny do bezmocnosti nejen vůči korporacím v takové míře, že k tomu, aby opět fungovaly, potřebují nouzový stav.

Chantal Mouffeová

Foto: Profimedia.cz

Chce-li levice znovu navázat alespoň „kontakt s nepřítelem“, musí obnovit rejstřík svých nástrojů a vytvořit taková spojenectví, která jí tento boj umožní úspěšně, nebo aspoň reálně vést. Bude-li nástrojem deglobalizace posílený (národní) stát a jeho aparát, buď si. Budou-li se za tím účelem muset omezit některé liberální svobody jako volný pohyb kapitálu, služeb a zboží a regulovat i pohyb osob, buď si také. Bude-li tím nástrojem snaha o obnovení větší míry ekonomické, například potravinové, soběstačnosti a tím obnovení logiky národního hospodářství a oslabení závislosti na dalekých trzích a spekulacích burziánů, buď si i to. A mohou-li tím spojencem být lidé, kteří se hrdě identifikují se státem, protože věří, že stát jsou oni, neútočí-li při tom na jiné státy, má být takové spojenectví pro levici možné. Bude to spojenectví plebejské, se vší morální nečistotou, co taková aliance přináší. Nic pro milovníky chřestu.

Pokud znovu nezkrotíme kapitál, nepovedeme ani boj za klima pro lidi, ale jen pro byznys, kterému ten přechod všichni zaplatíme. Na kapitálu je potřeba nejprve vymoct snížení pracovního tempa, kratší pracovní dobu, zrušení neplacené práce; je nutné ho z dalekých ostrovů navrátit do systému, zdanit tam, kde má příjmy, a z vybraného spravedlivě zmírňovat klimatický přechod. Teprve až nebude o dotacích platit, že jimi chudší lidé z bohatých států dotují bohaté lidi v chudších státech, pak bude mít politika klimatického přechodu širokou podporu a nikdo za ní neuvidí jen byznys vyvolených jako nyní. Pro to všechno je spojenectví socialistů s liberály mámení a klam, v němž ruka ruce stiskem už jen lže.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků