Hlavní obsah
Londýnský protest proti vakcinaci obyvatel a vládním opatřením, která mají za cíl zabránit šíření koronaviru, září 2020. Foto: Profimedia.cz

Esej Kateřiny Smejkalové: Mít kontrolu nad svým životem. Proč tolik sílí vliv spikleneckých teorií?

Není pochyb, že západní společnosti jsou v pohybu, který jsme zatím coby fenomén nezvládli v celé šíři dostatečně popsat, natož vysvětlit. Jeho nejobecnější znak by se zřejmě dal pojmenovat jako výpověď nezanedbatelné části společnosti dosud převládajícímu konsenzu, přičemž výpověď je to poměrně radikální, hlasitá a – přinejmenším na první pohled – iracionální.

Londýnský protest proti vakcinaci obyvatel a vládním opatřením, která mají za cíl zabránit šíření koronaviru, září 2020. Foto: Profimedia.cz
Esej Kateřiny Smejkalové: Mít kontrolu nad svým životem. Proč tolik sílí vliv spikleneckých teorií?

Její nejnovější dějství teď sledujeme v souvislosti s pandemií koronaviru, která vyvolala vlnu konspiračních teorií, popírání a nedůvěry v jakékoliv oficiální instituce: od politiky přes média až po vědu. Jistě se dá argumentovat, že konspirační teorie tu byly vždy – zároveň ale už existuje shoda, že v poslední době skutečně došlo k posílení jejich vlivu.

Nedůvěra ve stát a jeho instituce jistě může mít konkrétně v České republice řadu specifických důvodů, protesty proti koronavirovým opatřením ale v posledních měsících vidíme v mnoha zemích, kde žádné z těchto příčin nenajdeme. Je tedy zřejmé, že se jedná o fenomén něčím v současnosti vydatně posílený – a také že je přinejmenším zčásti způsoben jakýmisi obecnějšími společenskými dynamikami než jen počínáním konkrétní vlády.

Vodní děla nasazená před týdnem proti demonstrantům na Staroměstském náměstí

Foto: Ondřej Deml, ČTK

Tyto dynamiky je třeba poctivě rozkrýt, a ne se spokojit s instinktivním odsouzením lidí, kteří jim podlehli. Označovat je za pomatence, či dokonce naivní a nevzdělané oběti cizí propagandy je zaprvé kontraproduktivní, a zadruhé se tím připravujeme o šanci oněm dynamikám porozumět a třeba se je i snažit zvrátit, pokud máme dojem, že rozkládají jednotlivé společnosti a znemožňují jim čelit závažným krizím. Porozumění ostatně není totéž co srozumění: s násilím nebo jiným nebezpečným chováním se jen tím ještě neztotožňujeme.

Nedůvěra k institucím

Je zřejmé, že jsme si v posledních dekádách vlivem vítězného tažení doktríny neoliberalismu zvykli na představu, že člověk je homo oeconomicus: že si racionálně a zevrubně vyhodnotí svou situaci – a pak podle toho jedná. Že tedy vždy dokáže své rozhodnutí racionálně odůvodnit. Jenže tak to chodí pouze v modelech mainstreamových ekonomů, které jsou čím dál častěji usvědčovány z nefunkčnosti. Člověk se ke světu primárně vztahuje prizmatem vlastních zkušeností a prožitků, dokáže jednat čistě emocionálně nebo si ze situace dovodit zcela iracionální závěry.

To však neznamená, že by toto chování nešlo zpětně rozplést, protože zároveň u drtivé většiny z nás platí, že každý náš postoj a každý náš krok má nějakou oporu v realitě, přinejmenším té žité, subjektivní.

Zdá se tedy, že příklon ke spikleneckým teoriím může mít mimo jiné co do činění se stávajícím uspořádáním společnosti, s tím, jak ho jako jednotlivci vnímáme, jak na nás dopadá.

Německý sociolog Andreas Reckwitz hovoří v této souvislosti o společnosti singularit, kde se hlavním cílem stalo být jedinečným. Jde o jakousi do důsledku dotaženou individualizaci společnosti včetně v principu správného nároku na ochranu individuálních práv a identit. Zejména ti, kteří nemají svou jedinečnost příliš o co jiného opřít, si ji mohou začít stavět na tom, že například rozkryli obří komplot, kterým se všichni ostatní nechali oklamat.

Tento tlak na individualitu však zároveň paradoxně vede k o to zoufalejšímu hledání pospolitosti, jejíž tradiční struktury jako spolky, politické strany nebo odbory ztratily v posledních desetiletích na významu. A taková pospolitost a loajalita se máločím stvrdí úspěšněji, než když spolu lidé spiklenecky hlásají něco, co se naprosto vymyká jakémukoli společenskému konsenzu. U komunit kolem konspiračních teorií tak jde o jakousi paradoxní pospolitou jedinečnost.

Vliv společenského uspořádání, ve kterém žijeme, na vzestup nedůvěry v oficiální instituce a příklon k různým spikleneckým teoriím může ale jít ještě jinými cestami.

Předně je zjevné, že jsme přecenili výhody deregulované globalizace a dramaticky podcenili její nevýhody a že je zároveň obojí ve společnosti nerovnoměrně rozděleno. Existují společenské vrstvy, které z příležitostí globalizace těží, pro jiné je ale především zdrojem nejistoty, prekarity a ponížení.

Robert Misik

Foto: archív Roberta Misika

Rakouský publicista Robert Misik mluví ve své nové knize Falešní přátelé obyčejných lidí (nedávno vyšla také česky) o tom, že pro vlastní sebeúctu není nic horšího, než když se stanete lehce vyměnitelným – což je pocit, který pod všudypřítomnou hrozbou outsourcingu nebo rovnou přesunu celých podniků do levnějších zemí zažívají poměrně rozsáhlé části západních společností.

Řada výzkumů ukazuje, že náklonnost ke spikleneckým teoriím koreluje právě s pociťovanou nejistotou a prekaritou: spiklenecké teorie mohou očividně v rozkolísaných životech sehrávat stabilizující funkci, nabízejí vyprávění a komunitu, kterých se lze držet, když se ničeho jiného moc držet nejde.

Svou roli pak sehrává i pociťovaná ztráta kontroly nad vlastním životem. Což opět není nikterak překvapující emoce v globalizovaném kapitalismu, kdy tak jako tak deficitní zastupitelská demokracie národních států ztrácí v podstatě veškeré politické nástroje k významnějšímu ovlivňování dění.

Je symptomatické, že většina protestních hnutí – od těch ezoteričtěji laděných (domácí porody, odpůrci očkování) až po pravicově populistické strany, které volají po zavedení elementů přímé demokracie – v sobě obsahuje něco, čemu německý sociolog Oliver Nachtwey říká dezintermediace: jejich členové mají snahu se zbavit zprostředkujících nebo intervenujících instancí. Což zároveň znamená, že tito lidé ztratili k příslušným institucím jakoukoli důvěru, a dokonce jsou přesvědčeni, že to s nimi tyto instituce myslí zle.

To opět není při bližším pohledu zas tak překvapivé. Už proto, že za sebou máme dekády oslabování veřejných služeb a sociálního státu, jehož významné části se vlivem neoliberální doktríny osekávaly, nebo rovnou privatizovaly. Stát se tím ze spolehlivého a velkorysého pomocníka v obtížných situacích stal přísným drábem, do jehož spárů není radno se dostat.

Média středního proudu i některé společenskovědní obory, v čele s ekonomií, se potom provinily tím, že místo aby rozkrývaly, jak devastující účinky oslabování státu bude mít, podílely se na oné dominující mantře, že tak je to správně, že právě to přinese blahobyt všem.

Rozsáhlé společenské vrstvy tak v posledních dekádách zažívaly společenský propad či přinejmenším ohrožení, vzrůstající nejistotu a další hmatatelné důsledky toho, že globalizace nemá pouze vítěze, respektive že její poražení si za to opravdu nemohou jen sami – a zároveň tito lidé neměli pro toto své prožívání v podstatě žádnou oporu, natož podporu. Těžko jim pak zazlívat, že v instituce ztratili důvěru a že je tato ztráta navíc totální a plošná. A že například v Německu nejsou ochotni vést nuancovanou kritickou debatu o stavu veřejnoprávních médií; pro ně už je to všechno bez rozdílu jen Lügenpresse – lžitisk.

Životopisy „spiklenců“

Názorně to před časem doložila rozsáhlá reportáž německého týdeníku Die Zeit. Její autor Alard von Kittlitz měl bezelstnou představu, sdílenou i různými rozkrývači fake news, že přece musí stačit přivést přívržence spikleneckých teorií k vědeckým autoritám, které jim věc v klidu a zevrubně vysvětlí. Že pak už nikdo třeba na chemtrails věřit nebude.

Z berlínské demonstrace odpůrců koronavirových opatření ze srpna 2020

Foto: Profimedia.cz

Našel tedy tři takové „ztracené duše“ a zavedl je za největšími německými kapacitami v daných oborech – jen aby se musel stát svědkem toho, že žádné odborné vysvětlení s nikým z nich nehnulo ani o píď. Sám novinář si naopak uvědomil, že v detailu vlastně vědeckému výkladu také nerozumí – jen se spoléhá na to, že když nejrenomovanější německý meteorolog označuje čáry za letadly za normální fyzikální úkaz, je to pravda. A že jeho tvrzení nezpochybňuje jen díky důvěře v jeho akademický titul a instituci.

Zajímavé přitom bylo, že přívrženci spikleneckých teorií se nespokojili s prostým principiálním odmítnutím – většinou se s vědci dali do debaty, v níž na každé odborné tvrzení dokázali opáčit něco, co bylo obvykle věcně natolik pomýlené nebo překroucené, že nebylo jasné, odkud to začít vyvracet. „Spiklenci“ si toho ale velmi cenili jako své vlastními silami vytvořené expertizy.

Což je další pozoruhodné specifikum mnoha protestních hnutí a konspiračních komunit – jejich příslušníci nejsou neinformovaní, naopak přímo vynikají snahou vše vyrešeršovat a sami věci přijít na kloub. Jako by se paradoxně drželi imperativu těch, kteří se snaží upozornit na jejich pomýlenost: „Hlavní je přece zapojit kritické myšlení!“

Nachtwey tomu říká epistemický odboj a jeho kořeny nachází opět v atomizaci společnosti, kdy se vědění přestalo produkovat kolektivně, a tím ztratilo širokou společenskou důvěru, a znovu i v nedůvěře v instituce, které toto vědění produkují.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka, působí u zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Ke stejnému závěru nakonec došel i reportér týdeníku Die Zeit. S příznivci spikleneckých teorií vedl dlouhé a po čase i velmi osobní rozhovory a u každého z nich nakonec odhalil v jejich životech nějaký dramatický zlom – dlouhodobou nezaměstnanost, vážnou nemoc –, který vedl k totálnímu sociálnímu propadu a mohl onu nedůvěru v instituce zapříčinit.

Vyšinutá sociální kritika

Jistou nápovědou v tomto ohledu mohou být i analýzy nedávné protiuprchlické hysterie. Jednu z těch nejzajímavějších mají na svědomí maďarští sociologové Bence Ságvári a Vera Messingová. Ti ve své celoevropské srovnávací analýze Looking Behind the Culture of Fear (Nahlédnutí za kulturu strachu) ukázali, že intenzita odmítání uprchlíků korelovala právě s nedůvěrou v instituce, ať již se tím myslí ty formální, nebo neformální ve smyslu mezilidských vztahů a solidarity.

Z tohoto pohledu pak není divu, že odmítání bylo silnější v postkomunistických zemích – ani ne tak proto, že bychom zde byli všichni rasisté a xenofobové, ale prostě proto, že máme vlastně docela realistický odhad, co je schopen zdejší neoliberalismem rozleptaný stát sám zvládnout a co ne.

S tím souvisí poznatek, že podobně jako odmítání uprchlíků má i mnoho dalších na první pohled iracionálních či „ošklivých“ fenoménů základ v žité realitě. A to zejména v žité realitě neprivilegovaných vrstev, které paradoxně mohou tímto způsobem vyjadřovat adekvátnější pohled na stav věcí než ti obvykle privilegovanější, kteří se je snaží umlčet s tím, že žádný problém neexistuje.

Vezměme si kupříkladu otázku, zda je pandemie koronaviru řízená Billem Gatesem. Je více odpovídající dojem, že není v pořádku, aby měl jednotlivec tak obrovskou ekonomickou moc, že může podle vlastního uvážení intervenovat všude po světě od zdravotnictví v Africe po žurnalismus v Evropě, byť je přestřelený do podoby nesmyslné konspirační teorie o zorganizovaní pandemie – anebo postoj liberálních elit, že žádný problém s Billem Gatsem není, protože si své bohatství zasloužil a kromě toho všude po světě podporuje pouze prospěšné a dobré věci?

Bill Gates

Foto: Yuri Gripas, Reuters

Jedná se o něco, co Oliver Nachtwey výstižně nazývá vyšinutou sociální kritikou – a sekunduje mu v tom i Robert Misik, když říká, že celá řada věcí, které zejména méně privilegované vrstvy artikulují, jsou reálné problémy, jimiž by bylo třeba se zabývat, byť mohou být formulovány neobratně, jazykem, který neodpovídá nárokům na politickou korektnost, či být přestřelené ad absurdum. Intuice je však správná a prožívané problémy reálné.

Čímž se dostáváme k poslední dimenzi celé věci: u popíračů koronaviru se může zhusta jednat o lidi, kteří krutou realitu prostě nechtějí vzít v potaz, protože by si jinak museli přiznat, že se zřejmě ještě zhorší jejich již tak mizerná ekonomická a sociální situace. Znamenalo by to připustit si, že skončí na ulici nebo jim odeberou děti – a v takových situacích logicky nastupuje psychologický mechanismus popírání.

Zároveň však mnoha lidem – a těch méně privilegovaných se to opět bude týkat více – chybí i určité základní politické vzdělání, a zejména analytické nástroje a pojmy a v neposlední řadě ideologie, u nás odsouzené coby překonané, aby si to, co se jim děje a co intuitivně mnohdy cítí velmi správně, dokázali zařadit nějak jinak, než že jsou obětmi globálního spiknutí. Třeba tak, že trpí hlavně podfinancovaným sociálním státem, vykořisťováním v práci a oligarchizací politiky.

Načrtnuté souvislosti a kauzality fenoménu spikleneckých teorií, jakkoli jistě není jejich výčet úplný, by nás měly hlavně inspirovat k poctivému a kritickému přemýšlení, co se to s našimi společnostmi vlastně děje. Je zřejmé, že se nám všechno to, co teď vyhřezává ve formě všudypřítomné nejistoty a touhy po alternativních vyprávěních, identitách a komunitách, nepodaří napravit ještě za současné koronavirové krize. Tváří v tvář všem krizím budoucím, zejména té klimatické, která v nějaké podobě jistě přijde, by ale bylo potřeba pracovat právě na řešení hlubších příčin těchto jevů. Jinak se nám destabilizovaná společnost bez jakéhokoli základního konsenzu stane osudnou.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků