Darovala nám čas a básně. Tereza Semotamová o zesnulé básnířce Friederike Mayröckerové

Říkala jsem si, proč mi něco takového posílá. Proč se o ní zrovna teď píše? A v tu chvíli mi to došlo. Poslední kniha jí vyšla loni, takže to bude z jiného důvodu. Vzápětí dorazil i strýcův komentář „nekrolog orf“.

Vlastně mě děsí představa světa bez několika osob, které považuju za takové strážce našeho ohně. Byl to můj profesor z JAMU, ten už umřel. Nesla jsem to těžce, ale mám pocit, že střeží dál. Je to Woody Allen, který to má poslední dobou složité se mnou i se světem. A byla to Friederike Mayröckerová, která mě vždy fascinovala – svým vzezřením, svou zaumnou poezií, nenuceností a zároveň grácií, s jakou se básnictví věnovala. Psaní pro ni znamenalo všechno.

Odepsala jsem strýci, že si představuju, jak do takového bytu plného poznámek a lístečků co nevidět vtrhne germanistické komando a začne zpracovávat její pozůstalost. Brzy tedy vyjde dalších sto knih sebraných zápisků. Strýc odepsal: „Když už, tak už. Žádné kompromisy nedělala.“ Ano, přesně taková byla.

Nejlépe se to pozná na veřejnosti. Veřejná vystoupení nevyhledávala. Přesto se mi během doktorandského pobytu v Berlíně povedlo na jedno natrefit. Neváhala jsem a zaplatila částku, za kterou bych mohla deset dnů žít. Friederike přišla, okamžitě si zjednala pozornost, asi dvacet minut četla básně, potom připustila prostor pro pár otázek, ale bylo znát, že to není nic pro ni.

Nějaký muž vstal a začal se doptávat na výklad jejích básní, proč jsou vlastně tak kryptické. Ano, jsou, řekla. Jsou takové, jaké jsou.

Nějak tak to bylo. Možná trochu jinak. Každopádně mi v hlavě zůstala vzpomínka na tu nekompromisnost, básnictví jako něco, o čem se vlastně nediskutuje.

Poté čtení skončilo a všichni byli spokojení. Čas, co by tam jiný autor prokdákal o tom, ve kterou denní dobu nejraději píše, co ho inspiruje a co je jeho nejoblíbenější jídlo, nám darovala. A bylo to třeba, protože její básně ve mně doznívaly ještě dlouho. Možná že ještě pořád doznívají. Protože některé básně mají neomezenou trvanlivost. I když člověk nedokáže říct, o čem vlastně jsou.

Friederike Mayröckerová se narodila roku 1924 ve Vídni. Pracovala nějakou dobu jako učitelka angličtiny na vídeňských školách. Zásadní pro ni bylo setkání s literárním uskupením Wiener Gruppe (Vídeňská skupina) kolem básníků Gerharda Rühma a H. C. Artmanna. Poté poznala Ernsta Jandla, s nímž následně tvořili tvůrčí i partnerskou dvojici, dokud roku 2000 nezemřel.

Oba byli doslova posedlí slovy a jazykem, nadále se ale věnovali učitelské profesi, aby se uživili. Víme také, že spolu nikdy nebydleli: „Od začátku jsme si řekli, že se k sobě nikdy nesestěhujeme, nebudeme mít společnou domácnost, děti. Každý půjde svou vlastní cestou, přestože Ernst Jandl mi vždycky stál po boku.“

Jejich tvorba v Rakousku nejdříve nenacházela odezvu. Jandl se tedy sebral a odjel do Německa, kde jim vyšla první společná sbírka metaphorisch (metaforicky, 1965). Spolupracovali také na rozhlasových hrách, které tehdy představovaly pro mnoho spisovatelů možnost obživy. Společně napsali scénář hry Fünf Mann Menschen (Pětkrát člověk muž, 1968), která měla velký úspěch a byla oceněná prestižní Rozhlasovou cenou válečných slepců. Stylem vyprávění, kompozice i zvukového zpracování byla v duchu nastupující takzvané nové rozhlasové hry.

Postupně se už oběma zdálo možné učitelské povolání opustit a přejít na volnou spisovatelskou nohu. Během svého života napsala Mayröckerová několik desítek sbírek básní, próz, rozhlasových her a posbírala různá ocenění i čestné doktoráty.

O spisovatelce samotné toho víme málo a je to dobře, protože přesně tak si to přála. Její dílo je považované za autofikci, ovšem v rozhovorech Mayröckerová trvala na nebiografičnosti: „To, co chci, je zmizet za svou biografií. Důležitá je jen bibliografie.“

Své psaní popsala následovně: „Žiju v obrazech. Vidím všechno v obrazech, celou svou minulost, vzpomínky jsou obrazy. Dávám obrazy do slov tím, že do obrazu vstupuju. Vstupuju do něj tak dlouho, dokud se nestane jazykem.“ Poezie jako životní princip.

Mohlo by se zdát, že nyní tedy zemřela zestárlá spisovatelka, která už světu neměla co říct. Naopak: za svou loňskou prózu da ich morgens und moosgrün. Ans Fenster trete (doslovný překlad: protože já každé ráno a mechová zeleň. Přistupuju k oknu) byla nominovaná na Cenu lipského knižního veletrhu.

Nestává se, že by vedoucí činitel země veřejně uctil spisovatele jinak než formálním vyznamenáním. V den úmrtí Mayröckerové však rakouský prezident na svůj twitter napsal: „Grande Dame rakouské literatury už není. Její jemná a tak naléhavá próza, její rozmanitá, jazykově hravá poezie – její psaní bylo vždy obohacující a plné nenucené elegance.“ Van der Bellen ví co číst.

Překládat její knihy je peklo. V češtině se ale i tak můžeme těšit na její knížku Und ich schüttelte einen Liebling (A zatřásla jsem miláčkem), v níž pro sebe zpracovávala Jandlovu smrt. Je v edičním plánu nakladatelství dybbuk v překladu Zuzany Augustové.