Hlavní obsah
Hana Lehečková: Svatá hlava Foto: Štěpán Kučera, Právo

Bláznem ve své vsi. Sloupek Štěpána Kučery o knize Hany Lehečkové Svatá hlava

V novele Hany Lehečkové Svatá hlava (Vyšehrad 2019) čteme cosi jako zápisky schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Je to někdo mezi svatým Františkem z Assisi, který se občas snaží mluvit s kachnami, a ďáblem, co se jako ještěr noří do ohnivé lávy.

Hana Lehečková: Svatá hlava Foto: Štěpán Kučera, Právo
Bláznem ve své vsi. Sloupek Štěpána Kučery o knize Hany Lehečkové Svatá hlava

Literární kritika dnes občas volá po „angažované“ próze tematizující například život na periferii; a Svatá hlava toto volání neoslyšela. Společenské patologie je tu na první pohled skoro až moc: nezaměstnanost, spirála chudoby, domácí násilí, život v dluzích, kriminalita, prostituce, šikana… to všechno společně s bigotní vírou podporující černobílé vidění světa; je to ovšem podáno s odzbrojující bez prostředností jako přirozená součást vypravěčova světa.

Proud vyprávění je blouznivý, vypravěč nespolehlivý, próza místy přechází v poezii, interpunkce téměř chybí, grafické uspořádání na stránce je často experimentální, někdy se slova doslova točí v kruzích; zápisky obsahují i vypravěčovy hravé variace na téma magazínových testů, televizních kvízů či rozhlasových šou, které do tísnivé, svíravé nálady celku vrážejí střepy smíchu; vše pak doplňují ilustrace v podobě digitálních koláží Ondřeje Dolejšího (jde o vypravěčův portrét, rozřezaný na malé kousky a vždycky znovu složený do výjevu z jeho světa, třeba autobusové zastávky nebo pole za vesnicí). Ačkoli i číst Svatou hlavu jako zajímavý formální experiment dává smysl, není tu experimentování cílem samo o sobě, jde hlavně o most vedoucí do nitra postav.

Vyvíjí se například čtení charakteru vypravěčovy matky, kterou si na začátku novely představujeme jako pobožnůstkářku šířící stereotypy o migrantech, aby se postupně vyjevovalo, že je to hrdinka odysseovské velikosti bloudící v neumdlévající snaze najít domov pro sebe i svého syna. Všechny hlavní postavy se do posledního dechu (což v případě vypravěčovy babičky platí doslova) snaží udělat to, co je z jejich pohledu správné, jakkoli jsou jejich představy vzájemně v rozporu.

Štěpán Kučera je spisovatel a redaktor Salonu, jeho kniha Projekt Gilgameš (Druhé město 2019) byla letos nominována na Magnesii Literu za prózu.

Foto: Lucie Levá

Síla Svaté hlavy spočívá právě v tomto: nesoudí, nesčítá viny, má pochopení pro slabost duší. Takzvaná svobodná vůle je podmíněná bezpočtem věcí, život je sled příčin a následků, člověk má schopnost páchat nebetyčné zlo, a zároveň, alespoň někdy, překročit svou přirozenost a dojít očištění, katarze.

Vyprávění vesnického blázna je možná až příliš zručně a básnivě podané – ale vlastně proč ne, copak „idiot“ ve svém sešitu A5 nemůže být géniem, demiurgem tvořícím vlastní fascinující vesmír? A naopak: je jeho obraz světa nemocný jenom proto, že ho vykresluje „idiot“?

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků