Článek
Co výtvarnému umění podle vás internet bere? A co mu dává?
Internet vstoupil do umění jako hordy pastevců-kočovníků, zabírající cizí území včetně totemů a svatyní, se vším všudy. Nemilosrdně, nezasvěceně, ale s respektem k mateřské kultuře a místní tradici. Je to nástroj komunizace světa, což s sebou nese některé změny v tradičním chápání umělecké tvorby. Před internetem byla na umělci ceněna jeho subjektivita a výjimečnost, a to dnes tak úplně neplatí. Umělec pošle po síti návrh svého konceptu firmě, která se zabývá výrobou uměleckých děl, anonymní řemeslníci dílo vyrobí a umělec ho vystaví v galerii, zatím ještě pod svým jménem. Ale i jméno začíná být nepotřebné, jaksi nepatřičné.
Na druhé straně nabízí globální elektronická komunikační síť novou platformu pro uměleckou tvorbu, kterou se umělci teprve učí využívat pro svou práci. Internet patří mezi nová média a je pro výtvarné umění perspektivní. Autorský pár Barbora Trnková a Tomáš Javůrek ve své realizaci nazvané Generace princezen používá internet tak, že uživatelům prostřednictvím webových stránek umožňuje aktivně ovlivnit výsledný obraz. Jsou to velice hraví autoři a jejich hravosti internet vyhovuje.
Co dává internet vám?
Udržuju si určitý odstup. Jako když plavete v otevřeném moři – pro život je dobré občas vystoupit na pevný břeh. Pro mne je nejzajímavější vlastností internetu jeho podobnost s přírodou. Může to být dokonce tak, že teprve až když se prosadil internet, začala být příroda obecně chápána – stejně jako internet jde o nepřehledné, diverzifikované prostředí – pozitivně a s respektem. Až tehdy byla divokost přijata do kultury jako její přirozená součást.
Čerpám z internetu, jako když se malíř dívá na krajinu. Jako romantici v 19. století. Pro konceptuálního malíře může být sociální síť nepřeberná barevná škála na paletě.
Mám tomu rozumět tak, že si zabrouzdáte na internetu, pak jdete malovat a ta virtuální divočina se promítne do obrazu, který malujete?
Proč ne, i když bych to tak neformuloval, ale pojem promítne je odpovídající. Pokud uznáme, že se například kubistickým malířům promítla do obrazů dobově aktuální témata z fyziky, jako byl objev relativity času a prostoru, potom to sedí.
Teoretička umění Vlasta Čiháková-Noshiro napsala, že mé trojrozměrné instalace jsou malířské. Je to pravděpodobné, protože nová média i přes odlišné technologie používají stejné základní strategie výstavby obrazu jako klasické malířství a sochařství. Výsledkem tedy nemusí být jen obraz malovaný na plátně, ale třeba videoinstalace Billa Violy Five Angels for the Millenium, v níž autor pracuje s živlem vody jako malíř s barvou.
U internetu není jasné, zda je to rozšířená, redukovaná nebo jiná realita. Je tady s námi a pro umělce je přirozené, že v něm hledá zdroj informací a taky nástroj ke komunikaci a vyjádření. Jako médium ale internet zatím – na rozdíl od některých mladších kolegů – nepoužívám. Pro mě zůstává v rovině zdroje, chcete-li inspirace.
K čemu vás teď zrovna inspiruje konkrétně?
Cyklus obrazů, do kterých komponuju záznamy ze slavných a často publikovaných děl akčních umělců, bodyartistů, performerů. Tihle umělci se svého času, někdy docela agresivně, vymezovali vůči malířství. Všiml jsem si ale, že se jejich fotografická dokumentace paradoxně podobá vizualitě barokního malířství. Když je skolážuju do kompozice podle klasických pravidel výstavby obrazu, dostanu výsledek, kterému chybí už jenom nějaké ideologické pozadí.
A vy jim ho doplníte?
Ne, to nechám na divákovi.
Stahuju z internetu dostupné ikonické fotografie děl akčních umělců, promítnu je na plátno a potom je štětcem a barvou, jako malíř v 17. století, maluju. Stejné téma jsem řešil už v devadesátých letech, jenže to jsem měl k dispozici jen fotografie z katalogů a hlavně jsem si ještě neuvědomoval sílu a moc rozsvíceného monitoru – z hlediska účinku na lidskou mysl vidím přímou spojitost mezi ohněm v jeskyni, barokním oltářním obrazem v kostele a svítícím monitorem televize nebo počítače v obýváku.
Před časem jsem namaloval sérii obrazů, kdy jsem nečerpal z brouzdání po internetu, ale z televize. Přivedl mě k tomu jeden spontánní zážitek. Byl jsem během rezidenčního pobytu ve Spojených státech, v Clevelandu, ubytovaný v malém domečku u jednoho sympatického umělce. Na stolku byla malá černobílá televize bez antény, jednoho rána jsem ji zapnul, než se mi uvaří voda na kafe. Obraz byl nečitelný, jen takové zrnění, ale z pravého horního rohu se pohybovala drobná, světlá tečka ve směru do levého spodního rohu. To se pořád opakovalo. Komentáři nebylo rozumět, ale zdálo se mi to v tu chvíli krásné. V galerii jsem se později dozvěděl, že šlo o aktuální zpravodajství o havárii raketoplánu Columbia.
Došlo mi, že informační technologie realitu modelují, někdy doslova proměňují její obsah. Maloval jsem pak obrazy zobrazující technologické chyby v přenosu informací, ne jako kritik toho jevu, ale zajímala mě chyba jako přirozená součást komunikace.
Vladimír Merta
Když se dnes umělec zabývá jen a dílo vyrobí anonymní dělníci, znamená to konec řemesla? Nebo se jen díky technologickým možnostem vyděluje část tvorby, která si obvykle nárokuje veřejný prostor, strhává na sebe provokativní kreativitou pozornost a přitahuje svět peněz? Kdežto umění v původním smyslu toho slova zůstává údělem tvrdohlavců, kteří jsou přesvědčeni, že umělec musí nejen oplývat imaginací, ale také docela obyčejně umět namalovat obraz, napsat knihu nebo noty…
Nemyslím si, že se s uměním děje něco nezdravého, když se v galeriích vystavují projekty relativizující identitu nebo subjektivitu autora. Je to jen důsledek způsobu, jak o umění uvažují teoretici a kritici společně s konceptuálními umělci. Mají podobný jazyk a z toho důvodu si dobře rozumějí, takže tvoří jakousi alianci, jejímž výsledkem je, že mají větší vliv na veřejný prostor.
O konec řemesla jako takového dnes v umění určitě nejde, spíše se uvažuje o odlišení procesu tvorby konceptu od procesu tvorby v manuálním, rukodělném smyslu. I myšlení má své řemeslo a speciální technologie se zase rozvíjejí na pozadí racio nálního konceptu. Fakt je, že vliv umělecké teorie je dnes z pohledu umělce unikátní, trochu děsivý – a občas velmi kreativní.
Pokud jde o ty tvrdohlavce ukotvené v původním konceptu umění, tak jejich doba ještě neskončila.
Co učíte studenty? Vymýšlet, nebo umět?
Úplně na začátku potřebujeme vyladit slovník, abychom chápali, co si vzájemně sdělujeme. Studenti přicházejí do prvního semestru z různých prostředí a jejich zkušenosti s uměním jsou odlišné. Konzultujeme často společně, všechny ročníky dohromady. Osvědčila se mi jedna metoda, kdy mluvící student vestoje kreslí, co má na mysli, a vlastně to „říká“ na velký papír. Je to propojení uvažování, kreslení, pohybu, jsou v tom prvky performance a pomáhá to odblokovat trému v situaci, kdy máte vystoupit s názorem před větším počtem lidí. Takhle se vlastně i učí navzájem, jeden od druhého.
A potom, když si začneme rozumět, učím je vymýšlet, jak správně naložit s tím, co už umí, a co ještě musí ovládnout. Figurální kresbu, základy fotografie a mnoho dalších řemeslných dovedností se naučí v povinných a volitelných předmětech.
A naučí se to? Nemění se v návrháře?
Naučí, ale jen ti talentovaní. Někteří z nich budou návrháři, další – a jejich počet byl a bude, z nějakého důvodu, v každé epoše zhruba stejný – přinesou do umění tu pravou šťávu.
Dneska je to pestrá směs: obrazy, filmy, videa, prostorové instalace, performance… Dokážete odhadnout, kam se dnešní umění valí?
Kdyby na Zemi přistáli mimozemšťani, umělci budou první, kdo s nimi začnou úspěšně komunikovat, o tom jsem přesvědčen.
Smysl umění spočívá ve schopnosti citlivě reflektovat realitu. A ať se vyvine jakkoli, je poměrně stabilní součástí kultury. Můžeme si budoucnost představit třeba jako situaci, kdy nebude dostupná elektrická energie. Obraz se dá namalovat třeba kamením smíchaným s rostlinným olejem a voskem z včelího úlu. Ale taky to může dopadnout tak, že místo internetu využijeme jako médium vodu z oceánů. Kdo ví?