Na půdě slovenského parlamentu proběhlo v minulosti sedm neúspěšných pokusů o zrušení takzvaných Mečiarových amnestií. Překvapilo vás, že se to teď přes novelu ústavy povedlo?

Nečekal jsem, že by s tím opozice někdy mohla uspět. Zdálo se, že jsou vládní strany SNS i SMER ve svém odmítavém postoji zabetonované, a že i pokud by se pokusily svůj názor zčistajasna změnit, měly by velký problém vysvětlit, proč se k tomu rozhodly. Fico od roku 2001 neustále opakoval: Mečiarovy amnestie byly morální dno, ale jejich zrušení by bylo právní dno. A najednou je na jaře 2017 všechno jinak. Nehledejme v tom ale nějaké prozření. SMER prostě potřeboval v danou chvíli změnit téma veřejné debaty, protože ho začaly pálit jeho vlastní problémy – kauzy kolem Fica, Kaliňáka nebo Richtera.

Jakou roli v tom všem měl hraný film Únos?

Podle mě to celé začalo loni na podzim, kdy Michal Kováč zemřel. Už tehdy se mluvilo o tom, že jestli jsme něco svému prvnímu prezidentovi dlužní, tak zrušení amnestií. Vystoupil s tím v první řadě vlivný občanský aktivista Pavol Demeš, k němu se pak přidal i prezident Kiska, chytila se toho opozice, přišel film a nakonec situace, v níž SMER potřeboval změnit veřejnou agendu. Kdyby to chtěl někdo narežírovat, lépe by to nešlo.

Snímek Únos je působivý především pro lidi, kteří o té problematice mnoho nevědí. Pomohl oslovit mladou generaci, která si mečiarismus nepamatuje. Některé tehdejší emocionální stavy slovenské společnosti zachytit dokázal, ale za věrné zpracování těch událostí ho asi považovat nelze. Nicméně na slovenský film měl naprosto nevídaný úspěch, zhlédlo ho více než čtvrt miliónu diváků.

Ozývaly se i hlasy proti zrušení amnestií v tom smyslu, že jde o retroaktivní opatření a nebezpečný precedens, který by mohly v budoucnu zneužít protidemokratické síly.

Špatné by bylo, pokud by tento krok na Slovensku dál posílil latentně existující pocit, že si Národní rada může dovolit, cokoliv si zamane. Ve vaší ústavě se píše, že parlament nemůže likvidovat podstatné náležitosti demokratického státu, my to tam ale nemáme. Z tohoto hlediska chápu námitky, že se nám to může jednou vrátit, že podobná parlamentní většina může začít vstupovat do záležitostí, které jsou samou podstatou liberální demokracie.

S retroaktivitou je to ale jinak. Víme, že v liberální společnosti neplatí jeden nejvyšší princip, ale že se jednotlivé principy vyvažují. Všichni máme nárok na zachování svého dobrého jména, ale i svobodu projevu. A v každé konkrétní situaci se musí zvažovat, který z těch dvou principů má zrovna ze společenského hlediska větší váhu. V případě amnestií má větší váhu než právní jistota to, abychom ukázali, že není akceptovatelné, když si udělíte de facto samoamnestii. Pokud někdo coby zastupující prezident amnestuje konkrétní trestný čin se zjevnou účastí státní moci, které on sám šéfuje, nelze to tolerovat.

Zrušením amnestií se teď zabývá ústavní soud. Jak to podle vás dopadne?

Ústavní soud momentálně tvoří deset soudců. Těch, kteří jsou zvyklí popřát sluchu i skrytým přáním vlády, je šest. Ti, kteří popřávají sluchu spíše zákonům a ústavě, jsou čtyři. K vydání pravoplatného rozhodnutí je potřeba hlasů sedm. Čili mi z toho vychází, že ústavní soud v této věci nepřijme právoplatné rozhodnutí, tím pádem bude platit to, co si odhlasoval parlament.

Od chovu ovcí se na moment odpoutal i sám Vladimír Mečiar. Jak jste vnímal jeho veřejná vystoupení proti zrušení amnestií?

Bylo vidět, že se nezměnil. Na Slovensku ho nicméně už nikdo nebere vážně. Stala se z něj kuriozita, o níž se vypráví z dnešního pohledu až fantastické historky. Po jeho vystoupeních na obhajobu amnestií se lidé předháněli, kolik v nich kdo napočítá fabulací. Jedna za všechny: Mečiar se pokusil vytvořit sobě i tehdejšímu šéfovi slovenské tajné služby SIS Ivanu Lexovi alibi v tom smyslu, že v době únosu Michala Kováče mladšího seděli oba na vládním zasedání, a nic tedy nemohli ani na dálku řídit. Přitom členové Mečiarova sekretariátu už dávno dosvědčili, že Mečiar i Lexa přesně v čase únosu ze zasedání odešli a strávili tři čtvrtě hodiny sami v separé místnosti.

Bývalý slovenský premiér, ale i bývalý zastupující prezident Vladimír Mečiar

Bývalý slovenský premiér, ale i bývalý zastupující prezident Vladimír Mečiar

FOTO: Profimedia.cz

Mečiar samozřejmě ví, že zrušení amnestií je i pro něj potenciální hrozba, že vůbec není jisté, zda se následné vyšetřování a trestní stíhání nedotkne také jeho osoby. Minimálně mu hrozí vážné komplikace.

Jak se vůbec dá období mečiarismu, o němž se mluví zejména v souvislosti s lety 1994 až 1998, charakterizovat?

Napsal jsem o tom v roce 1996 knihu a už v ní jsem konstatoval, že se tady nedá hovořit o nějaké ideologii, že jde jen o způsob výkonu moci. Mečiar neustále měnil názorové pozice, snažil se vždy uhádnout většinový postoj a napasovat se do něj. Byl v tomto předchůdcem Orbána, Kaczyńského a trochu i Trumpa. Včetně toho, že ve středu jeho politiky nestála strana, její ideologie a program, ale jen on sám. Mečiarovým programem byl Mečiar.

Jaké jsou podle vás největší přečiny jeho vlády?

Nejtěžším Mečiarovým proviněním byla privatizace. Nebral vůbec v potaz, že má jít o prostředek transformace, způsob, jak pomoct státu, jak zlepšit ekonomické a sociální podmínky slovenských občanů. Od samého začátku to byla operace na vytvoření vrstvy bohatých lidí, kteří by byli Vladimíru Mečiarovi osobně zavázaní.

Zprvu to dokonce prováděl zcela napřímo. V březnu 1994, navíc poté, kdy byla jeho vládě vyslovena nedůvěra, v podstatě daroval Východoslovenské železárny svému příznivci Alexandru Rezešovi. Po následných vítězných volbách pochopil, že to lze dělat šikovněji, a během takzvané slovenské noci dlouhých nožů, kdy parlament v noci a bez účasti opozice schválil ohromné množství nových zákonů, pravomoc privatizovat přenesl na Fond národního majetku, který byl pod jeho kontrolou a podniky rozděloval podle jeho přání. Slovensko to stálo podle odhadů ekonomů 130 miliard slovenských korun. Podobná sekera je spojena i s poskytováním nekrytých úvěrů lidem spřízněným s Mečiarovou HZDS ze strany státních bank.

Ještě závažnější byly jeho prohřešky proti demokracii. Při přijetí zákona se předpokládá, že je v souladu s ústavou, říká se tomu presumpce ústavnosti. Mečiarova vláda ale v parlamentu účelově schvalovala protiústavní zákony, z nichž pak těžila až do okamžiku, než je ústavní soud zrušil. To byl i případ onoho zákona o privatizaci nebo zákona o SIS, díky kterému mohl do jejího čela usednout Ivan Lexa.

Prezident Michal Kováč (vpravo) jmenuje v prosinci 1994 Vladimíra Mečiara premiérem.

Prezident Michal Kováč (vpravo) jmenuje v prosinci 1994 Vladimíra Mečiara premiérem.

FOTO: Jana Mišauerová, ČTK

Ale úplně největším Mečiarovým proviněním bylo, že nás tahal mimo náš civilizační okruh. Slovenská noc dlouhých nožů byla důvodem, proč od nás začala Evropská unie dávat ruce pryč. V závěru své vlády už Mečiar vysloveně koketoval s Ruskem. A to mu také asi zlomilo vaz. Mnohým Slovákům tolik nevadilo, že se chová nezákonně směrem k opozici, k médiím, k nevládním organizacím, ale vstup do EU bylo tehdy něco, k čemu jsme všichni vzhlíželi. A to zřejmě stálo za tou obrovskou voličskou mobilizací v roce 1998. Mečiara tehdy nevolilo v absolutních číslech omnoho méně lidí než o čtyři roky dříve, ale k volbám přišli i ti, kteří by jinak zůstali doma – účast byla přes 83 procent.

Byly ty přečiny problémem Mečiarova charakteru, nebo spíš příležitosti? Slovensko tehdy bylo velmi mladým státem, nemělo dobudované instituce, které by mu dokázaly čelit.

Nejspíš v tom sehrálo roli obojí. Někdy v roce 1993 přijel Mečiar na setkání se svými krajskými funkcionáři. A naprosto se tam odkopal, explicitně prohlašoval, že zákony, ústava nebo veřejný zájem pro něj nejsou ničím, že jediné, co sleduje, je moc jeho a jeho strany. Totální politický striptýz. Jenže to proběhlo v nějakém kulturním domě a musel mluvit do mikrofonu. A zvukař využil příležitosti a celé si to nahrál. O pár dní později si to Slováci mohli přečíst v novinách. Pamatuji si, že jsem Mečiara v té době potkal v Národní radě. Byl úplně roztřesený, věděl, že jeho politický život visí na vlásku. Nestalo se ale nic. Opravdu nic. Na půdu parlamentu se to vůbec nedostalo, věnovalo se tomu jen těch několik málo médií, která Mečiar neměl na své straně. Za pár týdnů na to všichni zapomněli. V té chvíli si Mečiar musel uvědomit, jaké úžasné možnosti se před ním otevírají, když mu i taková věc projde.

Kolem únosu syna Michala Kováče je řada zajímavých příběhů. Třeba ten příslušníka SIS a svědka únosu Oskara Fegyverese, který šel věc ohlásit na policii a následně musel utéct ze země a jehož slovenskou spojku Róberta Remiáše nakonec zabila výbušnina v autě. Pozoruhodný je ale například i příběh vašeho někdejšího kolegy ze SME Petera Tótha, který pátral po okolnostech únosu a který v té době spolupracoval s takzvanou paralelní informační službou, která měla tvořit jakousi protiváhu SIS.

Média obecně byla za mečiarismu pod velkým tlakem. Například Slovenská televize tomu tlaku podlehla a stala se vyloženě propagandistickým nástrojem. Její novináři byli dokonce ochotní úzce spolupracovat s Lexovou SIS a naprosto nekriticky přebírali její materiály. Vladimír Mečiar měl také v televizi svůj vlastní „diskusní“ pořad Ako ďalej, pán premiér?, kde mu redaktoři prakticky jen drželi mikrofon. Někdy to trvalo hodinu, někdy tři, záleželo na premiérově vůli… Naopak slovenské deníky se docela držely, ale samozřejmě proti nám Mečiar tvrdě šel. Například zakázal státním podnikům u nás inzerovat, a to tehdy byla ještě státních většina firem.

Bývalý novinář Peter Tóth

Bývalý novinář Peter Tóth

FOTO: Tomáš Benedikovič , Profimedia.cz

Peter Tóth byl jeden z mála, kteří prokazovali odvahu v době, kdy to nebylo samozřejmé. Po Remiášově smrti si nikdo nemohl být jistý, že je v bezpečí. Peter se nebál a řada jeho investigativních článků z let 1995 a 1996 se i zpětně ukázala jako relevantní, důležitá. Je pravda, že zároveň spolupracoval se skupinou bývalých členů SIS, kteří se na své posty chtěli vrátit. Nazývat je paralelní tajnou službou je ale asi zavádějící. Měli kontakty, dostali se k některým klíčovým informacím, jejich vliv a schopnosti bych však nepřeceňoval. Když se mi dostala do ruky jedna jejich vyšetřovací zpráva o zavlečení prezidentova syna, zjistil jsem, že je to de facto opsaný můj článek z novin.

Dokud je Peter Tóth využíval jako zdroj informací, bylo to v pořádku. Po konci Mečiara se ale dostal do jejich vleku, začal psát to, co oni chtěli a potřebovali. Snažili jsme se mu s kolegy domluvit, ale říct si nedal a nakonec musel z novin odejít. Po letech jsem si pak v jeho knize s velkým úžasem přečetl, že být novinářem a zároveň zpravodajským důstojníkem se nevylučuje, naopak výborně doplňuje.

Jaký byl váš existenciální pocit jako novináře v té době?

Nebyl jsem investigativec, který by se stýkal s lidmi ze SIS nebo z podsvětí. I tu svou knihu o mečiarismu jsem postavil na veřejných zdrojích a některé věci, které jsem získal jinou cestou, jsem do ní raději nedal. Dával jsem si pozor, aby mě nemohli na ničem chytit. Ale samozřejmě byly pokusy mě kriminalizovat, udělat ze mě drogového dealera. Před spaním jsem si musel vypínat telefon, abych si ušetřil nepříjemné noční hovory. A občas v autobuse mi polovina lidí nadávala a druhá půlka se mě naopak zastávala. Byla to vypjatá, nepříjemná doba. Zrovna Peter Tóth použil myslím výstižnou formulaci, že Vladimír Mečiar vedl se svými odpůrci studenou občanskou válku.

Nechyběl vám potom ten nepřítel, když Mečiar jako premiér skončil?

Je pravda, že se mu povedlo sjednotit politickou opozici, novináře, církev i nevládní organizace do jednoho protimečiarovského tábora. A pak chvíli trvalo, než si všichni zase našli místo, které by měli v normálních poměrech zastávat. Ale zabralo to jen pár měsíců.

Na Slovensku se o devadesátých letech hojně diskutuje, na rozdíl od Česka. U nás když je výročí transformace, pozvou se na debatu Václav Klaus a Miloš Zeman a ti si pak vzájemně vyměňují komplimenty. U vás je asi víc o čem mluvit, ale i tak…

Co si budeme namlouvat, v roce 1989 začaly všechny změny v Praze. Bratislava moc nezaostávala, ale přece jenom většinu věcí přejímala, byli jsme jakoby v závěsu za někým jiným. Kdežto v roce 1998 jsme si to vybojovali sami za sebe. Byla to naše první vážná zkouška a my v ní uspěli. Dodnes je to taková konstitutivní záležitost. Sami sobě jsme dokázali, že nejsme tak beznadějný případ, jak si o sobě někdy myslíme.