Článek
O klukovi, co tak mladej vyskočil z okna, se dá napsat jedině blues. Jeho křehký tělo na rozpálenym asfaltu smradlavé pražské dělnické ulice, kousek od tramvajových kolejí. Zděšený, tlumený výkřiky chodců. Jeho holka, co se tak často smála jeho vtipům. Společný příběh, láska a podnájem ve starém činžáku a doširoka otevřený okno do letní noci.
Jednou jsem o sebevraždě mluvila s mladičkým knězem, který se Petrovi trochu podobal jemnými rysy ve tváři a zrovna se chystal odjet na studia do Říma a já do něj byla trochu zamilovaná. Ptala jsem se, proč církev odsuzuje sebevrahy a proč mají hroby vždycky stranou, za hřbitovní zdí. Tenkrát se mi k smrti upíjel kamarád, tak mě to zajímalo. A ten mladičký kněz něco plácal, o zbabělosti tuším. Od té doby jsem po něm ani nevzdechla.
Když mi Petrova holka, mladá krásná cizinka, zavolala, abych přeložila do češtiny její řeč, kterou přečte na zádušní mši za svého kluka, dostala jsem strach. Ta řeč byla krásná. A stejně to byl nejhroznější překlad mýho života. A dodnes si myslím, že ten mladičký kněz nevěděl, o čem mluví. Možná, že víra je opravdu dar, který člověka vždycky spolehlivě vytáhne z pasti prázdna a utrpení. Ale třeba jsou sebevrazi taky věřící a jen v jednu malou černou chvíli se na ně jejich bůh vykašlal, nebo měl zrovna něco důležitějšího na práci, než se zabývat jejich bolestí. Zbabělí ale nejsou. Jsou to ti nejstatečnější, co svůj život vzali pevně do svých rukou. Ti, co zatli tipec nicotě. Ti, co si dupli na osud. Zařvali na svýho nahluchlýho boha, že už stačilo, že už si nepřejou být pokusným materiálem na jeho experimenty.
