Článek
S mou německou překladatelkou, skvělou bohemistkou Christou Rothmeier si píšeme nejen o tom, jak by se mělo přeložit to či ono, ale taky o tom, co nám zrovna rozkvetlo na zahradě (tulipány jí vykvetly o měsíc dřív!). Se španělským překladatelem Kepou Uhartem zase vášnivě probíráme skládání origami a s mým nizozemským překladatelem a zároveň literárním agentem Edgarem de Bruinem řešíme život jako takový, psaní a cestování.
Bez těchto lidí, kteří své nadšení pro současnou českou literaturu vyjadřují činy, by nebylo znovuzrození knih. Je to totiž nepřekonatelný pocit, když se díváte třeba na nizozemskou obálku, nerozumíte ani slovu, ale bezpodmínečně věříte tomu, kdo ji překládal, protože je to člen rodiny a nikdy by vás nepodvedl.
Není možné jim jen tak poděkovat, protože jak říkávala moje hanácká babička „za to si ani chleba nenamastí“. Takže jediný způsob, jak jim oplatit jejich pečlivost a tvrdohlavost, s níž knihy exotických autorů z malé země uprostřed Evropy prosazují u nakladatelů, je s nimi doopravdy kamarádit. Nenechat je zbytečně čekat, když se na něco ptají, vysvětlit jim třeba na celou stránku, jak jste tu nebo onu metaforu mysleli, nebo jim popsat stav, v němž jste se nacházeli, když jste psali pasáž, s níž si oni zrovna nevědí rady.
Můj nejoblíbenější latinskoamerický spisovatel, Brazilec Joao Guimaraes Rosa, byl pověstný bratrským vztahem ke svým překladatelům. Posmrtně vyšla jeho fascinující kniha korespondence s tím německým – Curtem Meyerem-Clasonem. Tento útlý svazek poskytuje přímý důkaz toho, že překladatel je člověk, který svébytným způsobem znova tvoří literární text. A autoři či autorky by mu měli býti v téhle těžké dřině bratry a sestrami. Jsou totiž v jeho rukou, vydáni na pospas jeho umění.
