Hlavní obsah
Dagmar Smržová Foto: archiv Dagmar Smržové

Režisérka Dagmar Smržová: Na pohled slabí lidé bývají nejsilnější

Film Chci tě, jestli to dokážeš vznikal jako volné pokračování filmu Miluj mě, jestli to dokážeš, který vyprávěl o třech hendikepovaných mladících na cestě za sexuálním zážitkem a nesnázích, které je na této cestě v Česku provázejí. Nový film Dagmar Smržové je na téma hendikepovaných žen, lásky a sexu. Jeho hrdinkou je Jana Urbanová, která se sama prezentuje na Facebooku jako Janice Provokace Urbanová.

Dagmar Smržová Foto: archiv Dagmar Smržové
Režisérka Dagmar Smržová: Na pohled slabí lidé bývají nejsilnější

Jak jste se s jejím příběhem setkala?

Nejprve jsem na Facebooku hledala několik žen, které bych stejným postupem jako v předešlé dokumentární road movie proplétala mezi sebou a vyprávěla jejich osudy. Tak jsem našla i Janu. Nejdřív jsem si myslela, že její příběh spletu s dalšími, ale nakonec jsem pochopila, že nic nebude tak silné jako její story.

Jaký příběh to je?

Na česko-polském pomezí žije matka Martina, kdysi velmi krásná žena, obdařená mnoha talenty, které se před třiceti lety narodila postižená dvojčata Jana a Kateřina. Martina se jich nevzdala přesto, že jedna neviděla a druhá měla mozkovou obrnu. Bohužel ji kola osudu natolik semlela, že začala pít, možná i užívat návykové látky, a dnes už je pro ni hodně těžké nastartovat svůj život znova.

A právě ležící Jana mě uchvátila natolik, že jsem se rozhodla film natočit jenom o ní a o její rodině. Je to tedy tak trochu ženský film o ženách, které nedokážou vystoupit ze špatných vztahů a omylů. Je to pro ně bludný kruh, horší než fyzický hendikep Jany samotné…

Když jsem jejich osudy poznala, zdálo se mi, že film o hendikepovaných ženách a sexu je málo, že u žen není tak velkým hendikepem nedostatek sexu, jako spíš nedostatek lásky a naplnění v osobním životě… Vznikl tedy spíše vztahový film, opět hořká komedie. O sexu se tam nakonec ale mluví také… Janu, která se, ač ležící, stává paradoxně hybatelem změn ve svém okolí, navštíví tři rádoby sexuální asistenti a Jana se stává jakousi reportérkou, která zjišťuje, jestli by alespoň jeden z nich mohl být vhodným sexuálním asistentem pro hendikepované ženy.

Máte za sebou už řadu projektů na téma hendikepů různých druhů – čím vás tato tematika láká?

Nechtěla jsem nikdy točit vyloženě sociální dokumenty o hendikepovaných, ale zjistila jsem, že mě láká postavení člověka slabšího, než jsou ostatní, ve společnosti. Láká mě dívat se na svět jejich očima a zjišťovat, jak se k nim chovají ti druzí, takzvaně silnější. Všechno je relativní a já ráda objevuji ve slabších vnitřní sílu, a naopak v těch silnějších nejistotu a slabost. Tyhle protiklady mě přitahují.

Nechci, aby se lidé nad mými filmy jenom dojímali, ale hlavně aby se bavili a zamýšleli… Aby odcházeli z kina nebo od televize s otázkou, jak by se v takové situaci zachovali oni a jak by se zachovaly jejich děti. Zda oni sami něco nezameškali, nepromarnili, nezapomněli, zda se nemají příště rozhodnout jinak…

To byl i případ vašeho filmu Zachraňte Edwardse…

Přesně tak. Je o dvojici mladých manželů ze Zlína, kteří se rozhodli přivést na svět dítě, o němž lékaři tvrdili, že nepřežije první nádech, nebudou si ho moct vzít domů a zemře v kojeneckém ústavu. Šárka a Marcel dokázali, že se jejich holčička Juliánka dožila devíti let, a myslím, že mnoho maminek v této zemi díky Juliánce a jejím rodičům nešlo na potrat, i když jim ho lékaři doporučovali. Možná se díky Juliánce narodilo i mnoho zdravých dětí, které by jinak nedostaly šanci… Mladá, ve svém rozhodnutí osamocená dvojice našla sílu, kterou stálo za to dokumentovat, a proto toužím natáčet o lidech, kteří se na první pohled zdají slabí. Ti totiž většinou bývají těmi nejsilnějšími.

Hrdinka filmu Chci tě, jestli to dokážeš.

Foto: Artcam

Jak jste si tvořila vztah k hendikepovaným, aby vám důvěřovali, neobtěžoval je například soucit a podobně?

Necítím s hendikepovanými lidmi soucit tak, jak si ho představujeme my, takzvaně zdraví. Seznamuji se s člověkem, který se pere s těžkou životní situací. I já jich prožívám mnoho. Vy také, i když třeba v jiné podobě než moji hrdinové. A protože s nimi necítím tento sentimentální, uplakaný soucit, ale hledám v nich naopak sílu a naději, jsem s nimi na jedné vlně a sdílím jejich bolesti i radosti. Možná proto mi důvěřují. Nepláču nad nimi, ale s nimi. To je, myslím, velmi podstatné.

Jak probíhalo natáčení?

Natáčení bylo těžké, protože Jana bydlí hrozně daleko. Cesta k nim do Bernartic trvá z Prahy téměř pět hodin, takže se všechno muselo velmi poctivě a detailně připravovat. Bylo to logisticky náročné natáčení. Také jsem nechtěla Janinu rodinu jenom sledovat, ale chtěla jsem ji natočit v situacích, ve scénách, v obrazech, které si předem připravíme, a potom necháme hrdiny před kamerou rozvíjet dialog po svém. Některé scény jsem inscenovala, nebo jsem do nich hrdinky filmu dokonce vmanipulovala. To je věc, kterou mi někteří kolegové vyčítají, ale já si myslím, že film je autorské sdělení, proto chci, aby se v něm objevoval názor, osobitý pohled režiséra, pochopitelně konzultovaný a odsouhlasený hrdiny filmu.

Jak reagovala aktérka a její blízcí na hotový film?

Dobře. Viděli ho poprvé u nich doma, kam jsme ho přivezli s producentem Milošem Lochmanem. Smáli se, plakali a pak mi samozřejmě vyčítali spoustu věcí: že jsem neřekla to či ono, neukázala je tak nebo jinak. Že Martina ve filmu moc pije a Jana tam neříká své vnitřní pocity, které jsme měli natočené…

Ale myslím, že jsou s filmem spokojeni. Dokonce lidé, kteří žijí v jejich blízkosti, se vyjádřili, že je to přesně jejich rodina, jaká ve skutečnosti je… A to je pro mě důležité.

Pravda je, že film je hodně otevřený a místy až drsný, že má velmi silná místa, ale i ta slabší. Na hlavní hrdinky je třeba si zvyknout. Jana totiž kvůli tomu, že jenom leží, hůře mluví a Martina pije, kouří a nebere si servítky. Mluví někdy až hodně ostře a je pro většinového diváka ze začátku nestravitelná.

Když ale u filmu vydržíte do konce, zjistíte, že jí začínáte rozumět, že se s ní smějete, a soucítíte s ní. Začnete se ptát, jak bych se choval já, jak moje děti a jak moji známí, rodiče. Zvládl bych to? Mám právo kritizovat? Mám právo myslet si, že láska a porozumění jsou jenom pro ty slušné, přizpůsobivé a pohledné? Už Ježíš říkal – Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. A já se snažím, aby to bylo živé poselství mých filmů.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků