Hlavní obsah
Tom Gregory se těší na své evropské turné. Foto: Fource Entertainment

Zpěvák Tom Gregory: Příští rok zkusím pár lidí dojmout

Tom Gregory se v roce 2013 zúčastnil druhé série britské soutěže The Voice, leč slávu mu to nepřineslo. Neprobojoval se mezi nejúspěšnější a na svou další šanci si musel ještě pár let počkat. Čerstvý start mu před pěti lety přinesl debutový singl Run To You. První album Heaven in a World So Cold vydal v době pandemie, stejně jako loňské Things I Can’t Say Out Loud. Dobývání fanouškovských srdcí na koncertech ho tím pádem teprve čeká, v Praze se to stane 27. května v Paláci Akropolis.

Tom Gregory se těší na své evropské turné. Foto: Fource Entertainment
Zpěvák Tom Gregory: Příští rok zkusím pár lidí dojmout

Tvrdíte o sobě, že přestože jste z britského Blackpoolu, vaším hudebním domovem je Německo. Jak je to myšleno?

Zaprvé bych to už o sobě dnes asi takhle neřekl, zadruhé se to o m ně psalo, protože v Německu přicházely mé první úspěchy. Ale všechna má muzika byla nahrána na severu Anglie, kde jsem vyrostl. I můj producent pochází ze stejného města, takže ve skutečnosti dělám vlastně lokální produkt. Nicméně si vážím toho, že lidé v Německu pomohli nastartovat mou kariéru.

Počáteční úspěch přišel hned se singlem Run To You, který se mimo jiné dostal do rádií. Byla to vaše první oficiálně vydaná nahrávka?

Ano, první skladba, kterou jsem poslal pod svým jménem do světa. Mám z toho velkou radost, protože mnoho zpěváků se dlouho hledá, zkouší různé věci a zpočátku to často nefunguje.

Když jsem skladbu Run To You nahrál, s rodiči jsme žertovali, že můj hlavní cíl je, aby mě hned nevyhodili z labelu. Místo toho jsem si užil vřelé přijetí. Nicméně dalším dvěma singlům se tolik nedařilo a to mě postavilo zpátky na zem. S Run To You jsem měl štěstí.

Byla to vaše volba, že Run To You bude váš první singl?

Spíš mé nahrávací společnosti. Bylo to logické rozhodnutí, protože díky té nahrávce se mnou podepsala smlouvu. Když potom další dva singly neměly takový úspěch, musel jsem přijít na to, co budu dělat dál. Když jsem získal smlouvu, neměl jsem připravenou zásobu písniček, které bychom mohli jenom tahat z klobouku. Chvíli mi pak trvalo, než jsem se posunul. Pořád si ale myslím, že o zvuku Toma Gregoryho se rozhodne hlavně v budoucnu.

Už jste ovšem stihl vydat dvě alba, obě po začátku pandemie. To znamená, že místo koloběhu turné, které byste si jako nadějný britský interpret po vydání prožil, jste většinu času strávil doma. Jak jste to prožíval?

První koncerty jsem musel rušit už před vydáním debutu, takže i když jsem doufal, že s deskou budu moci vyjet, už jsem měl zkušenost, že to nemusí být tak jednoduché. Každopádně i když jsem před pandemií trochu koncertoval a těšil se na turné, nebyl jsem ještě na život na cestách zvyklý, a tak jsem si dokázal užívat, že se mým písním daří a naskakují jim miliony poslechů, i když jsem to nemohl zhodnotit v koncertních sálech.

Když jsem pak loni vydal píseň s německým producentem Vizem, měl jsem i doma v Blackpoolu pocit hmatatelného úspěchu, přestože jsem fanoušky neviděl na vlastní oči.

Byť turné nevyšlo, nějaké koncerty jste přece jen odehrál. Jaké byly?

Povím vám o jednom, který je mým dosud největším zážitkem. Loni jsem na začátku léta hrál na švýcarském festivalu na velkém stadionu. Byly tam desetitisíce lidí, kteří samozřejmě nepřišli primárně na mě. Ale stáli pod pódiem.

Když jsem si na chvíli vyndal z ucha in-ear monitory, které na takovém koncertu musíte mít, slyšel jsem, jak obrovské množství lidí v zemi, kde jsem nikdy předtím nebyl, zpívá mou píseň. Úplně mě to sebralo, chci si to pamatovat navždycky.

Je to pro mě zvláštní vzpomínka, se kterou se pořád trochu srovnávám. Jsou to jakoby dva světy, před lockdownem nezpíval mé písně nikdo a po lockdownu jsem vlezl na pódium a stalo se tohle.

Zatím jste vydal dvě alba ve dvou letech. Jak se jejich nahrávání lišilo?

To druhé pro mě bylo víc stresující. I když jsem už říkal, že jsem k vydavatelství nepřišel s velkým množstvím připraveného materiálu, pořád platí klišé, že první album vzniká v podstatě od narození. Jasně, když mi byly čtyři roky, nic jsem neskládal, ale můžete si dovolit naivitu a velkorysé zacházení s časem. S druhým albem začínáte načisto.

Netrvá mi dlouho píseň napsat, ale hodně dlouho ji dokončuji. A protože jsem věděl, že bychom rádi něco vydali do konce roku 2021 a nemám tedy neomezené množství času, byl jsem pod tlakem. Vzhledem k tomu, že nešlo dost koncertovat, chtěl jsem další desku vydat brzy, abych oslovil víc posluchačů. Nic jiného v této době dělat nešlo.

Teď, když už je druhá deska venku, jsem na výsledek pyšný. Jsem rád, že jsme to tak udělali, ale byly to nervy.

Vaše skladby mají různé spoluautory. Jak s nimi pracujete?

To se píseň od písně liší. Mám štěstí, že tři z lidí, se kterými skládám, jsou moji opravdu dobří přátelé. Jsou to velmi talentovaní lidé a svým způsobem mě vedou. Když mám nápad nebo jasnou představu, jak by píseň měla znít, je s nimi snadné ji napsat přesně takovou, jakou ji mám v hlavě. Když se zaseknu, pomůžou mi s hudbou nebo textem. A jsou pro mě inspirací.

Nejlepší umělci dnes naslouchají většímu počtu lidí kolem sebe. Už není rok 1980, kdy Elton John napsal jen s Berniem Taupinem nespočet písní. Ta doba je pryč. Dnes lze snadno pracovat s kýmkoli, a když objevíte ty pravé, je to skvělá zábava. Teď to zní, že se přirovnávám k nejlepším umělcům, což jsem tak opravdu nemyslel, i když se snažím jím stát.

Přirovnávají vás k Lewisi Capaldimu či Jame si Arthurovi. Jaké srovnání vám zalichotilo?

Jedno mě polichotilo a velmi potěšilo. Někdo mi řekl, že zním jako Robbie Williams, když mu bylo dvacet čtyři let. Jsem o dva roky starší, mimochodem. Každopádně ten člověk to tehdy nemyslel úplně lichotivě a divil se, že jsem nadšený. Samozřejmě že jsem byl.

Robbie má charisma a styl. Vyprodává stadiony. Dělá velkolepé skladby, které lidi rozhýbou. Co by mě na tom nemělo těšit? Angels je jedna z nejlepších balad všech dob a miluji Let Me Entertain You. Robbie vás rozesměje i rozpláče, i mě baví obojí. Zatím jsem se soustředil na to, abych roztancovával, myslím, že příští rok zkusím pár lidí dojmout.

Letos se snad konečně dočkáte vlastního turné. Jak se těšíte?

Bude to další velký skok. Z ničeho nic pojedu velkým tourbusem Evropou. Jsem naprosto nadšený a zároveň je to zvláštní pocit. Pořád mám syndrom podvodníka. Snad to skončí, když se turné povede. Nemůžu se dočkat. I když se někde objeví jen deset lidí, budu šťastný. Navíc doufám, že jich přijde víc.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků