Hlavní obsah
Jan Smigmator se svým novým albem. Foto: Supraphon/Lukáš Kadeřábek

Zpěvák Jan Smigmator: Třeba budu za pár let žít jinde

Swingovým vykročením do jednadvacátého století nazval své nové album Murphyho zákon zpěvák a hudebník Jan Smigmator. Poprvé opatřil písně výhradně českými texty a současná koronavirová situace mu do role hosta „vehnala“ Ondřeje Pivce, jazzmana žijícího a prosazujícího se v kapele amerického zpěváka Gregoryho Portera.

Jan Smigmator se svým novým albem. Foto: Supraphon/Lukáš Kadeřábek
Zpěvák Jan Smigmator: Třeba budu za pár let žít jinde

Máte z alba radost?

Dokonce větší, než jsem čekal. Dospěli jsme do stadia, kdy jsme měli všechny skladby natočené, a říkali si, že je to tak pestrá směs, že nevíme, jestli jsme schopni poskládat je na album tak, aby to mělo hlavu a patu.

Nakonec jsem zapojil svou dramaturgickou kreativitu, písničky seřadil a s producentem Honzou Steinsdörferem jsme si je v mém autě poslechli. Když album dohrálo, Honza se na mě podíval a řekl, že je to fakt dobrá deska.

Označujete ji jako popswingovou. Proč?

To označení používám proto, abych přilákal i mainstreamové posluchače. Říkám jim tím, že se nemusí bát si desku poslechnout. Z mého pohledu je to swingové vykročení do jednadvacátého století.

Dlouho jsme přemýšleli o zvuku alba. Bavili jsme se o tom, že bychom písním mohli udělat moderní aranže, použít syntetické zvuky či sbory. Nakonec jsme se ale rozhodli do jisté míry zachovat swingové kouzlo starých časů. Je to swingová deska, která je takříkajíc našláplejší.

Je vaše pátá a je na ní opět řada standardů. Máte pořád z čeho vybírat?

Pro mě je složitější rozhodnout se, které skladby si nevyberu. Je jich tolik nádherných, že vybrat dobré písně z takzvaného velkého amerického zpěvníku, britské nebo francouzské tvorby je těžké. Ať sáhnete po čemkoli, neuděláte chybu. Zároveň bylo potřeba vybrat písničky, které budou znít dobře česky.

Jan Smigmator nahrál novou desku.

Foto: Martin Pekárek

České texty jsou ve vašem případě neobvyklé. Kdy jste se pro ně rozhodl?

Už delší dobu jsem chtěl nahrát album v češtině. Teď k tomu nastal správný čas. Všechno se mění, a tak se může trochu změnit i kariéra swingového zpěváka.

Album je znázorněním toho, jakou cestou bych se chtěl ubírat v budoucích letech. Je na něm swingová tradice v aranžmá, která jsou velmi klasická, a jsou na něm i písně současné, s popovější rytmikou, jazzový šanson nebo bossanova.

Stále důležitější je pro mě vlastní tvorba. Na písně, které jsme na toto album napsali společně s klavíristou Svatoplukem F. Smolou, jsem opravdu pyšný.

Zachovali textaři v českých verzích u standardů původní obsah?

Většinou ano. Text písně That’s All, česky Nic víc, nic míň, jsem si napsal sám. Je to jakési přebásnění originálu. Písničku z repertoáru Niny Simone a později Michaela Bublého Feeling Good, česky Něco se valí, otextovala Ester Kočičková. Inspirovala se originálem, ale její verze je velice abstraktní a každý si do ní může dosadit vlastní prožitek a představy.

Napsala mi i text na píseň německého swingaře Rogera Cicera Der Anruf, česky Volá máma. Je o tom, jak matka volá svému nezdárnému synovi. To byla ostatně jediná věta, kterou jsem jí dal jako vodítko. Vznikl text o stejném tématu, jaký je v originálu, ale je popsán vlastními slovy.

Ester se dokonce úplně náhodou trefila do několika mých životních situací, o nichž vůbec neměla tušení. Třeba v tom, že mou partnerku pojmenovala Katka. Tak se jmenuje má žena. I v tom, že bych měl své mamince volat častěji.

Znal jste se s Rogerem Cicerem?

Pocházel z muzikantské rodiny. Jeho tatínek byl slavný nadžánrový klavírista Eugen Cicero, jazzman, který pronikal do klasiky. Roger se dal na zpívání, a v roce 2007 dokonce reprezentoval Německo na soutěži Eurovision Song Contest v Helsinkách, kde zpíval s big bandem swingovku Frauen regier’n die Welt. Tu jsem mimochodem nazpíval pod českým názvem Dámský fenomén s textem Václava Kopty.

Vždycky mi přišlo divné, když někdo zpíval v němčině. Natož swing. On ale používal hovorovou řeč ze současného života a byl v tom skvělý. Tenkrát mě to tak inspirovalo, že jsem si řekl, že bych se touto cestou chtěl ubírat u nás.

Před pár lety jsme se potkali a bavili se o případné spolupráci. Bohužel k ní nedošlo, protože v roce 2016 zemřel. Zažádal jsem si alespoň o autorská práva na nahrání tří jeho písniček.

Hostem alba je v Americe žijící jazzman Ondřej Pivec. Jak k vaší spolupráci došlo?

Díky covidu-19. Měl být na světovém turné s Gregorym Porterem. Místo toho je ale v Praze a s chutí přijme každou muzikantskou práci, které věří. Původně jsme měli společně natáčet jen jednu písničku, Rychlík do Harlemu. Do jisté míry je jeho příběhem. Je o klukovi z Brna, který kdysi snil o tom, že se podívá do Harlemu, kde to všechno žije jazzem a rhythm and blues. Jemu se to povedlo.

Ta písnička je snem svého autora, brněnského bluesmana Darka Neumana. Tím, že jsem k jejímu natočení přizval Ondru, došla vlastně k pointě. Když už byl ve studiu, nabídl se, že by nahrál party na Hammondovy varhany i do dalších skladeb. A big band s Hammondy je zvuk, který miluju.

Zleva producent Jan Steinsdörfer, Jan Smigmator a hudebník Ondřej Pivec.

Foto: archiv umělců

Co jste se při práci s ním naučil?

Kromě natáčení jsme absolvovali i několik koncertů. Jak na našem Jazz Pikniku na Vyžlovce, což jsou jazzové koncerty u nás na chalupě na zahradě, tak na festivalu United Islands of Prague v rámci projektu Praha září.

Na pódiu se s ním cítím mnohem jistěji. Umí dokonale doprovázet a má v sobě neskutečné zkušenosti ze svého hudebního života v Americe, které svým přístupem předává spoluhráčům. Všichni jsme na koncertu s ním o třídu lepší.

Napadlo vás někdy odejít za hudbou do Ameriky?

Tahle myšlenka se rodí v hlavě každého jazzmana, swingaře nebo bluesmana. Vědí, odkud jejich hudba přišla, kde je její kolébka. Každý asi zatouží dostat se tam a nasát tu atmosféru. Mě to také mnohokrát napadlo. Nevím, jestli jsem neodešel proto, že jsem na to neměl dost odvahy, anebo kvůli tomu, že jsem nemohl opustit to, s čím jsem tu byl spojený.

V době, kdy jsem na to hodně myslel, jsme prožívali složité období v rodině s mými rodiči. Věděl jsem, že je důležité být s nimi a podržet je. Z daleké ciziny bych to nedokázal.

Když jsem začal ve své kariéře vydělávat peníze, hodně jsem investoval do výletů na koncerty do zahraničí. Považuji to za nesmírně důležité a inspirativní. Nikdy jsem ale neuděl ten krok, abych odtud odešel. Ale kdo ví, třeba budu za pár let žít jinde, v New Yorku, Paříži nebo třeba na břehu Jadranu ve slovinském Piranu.

Na jaře jste v Americe byl. V čem je pro vás jako swingaře a jazzmana přitažlivá?

Mám pocit, že v New Yorku, Chicagu, Nashvillu nebo Memphisu, městech, které jsem mohl navštívit, je muzika na každém kroku. Jdete po ulici a neustále míjíte někoho, kdo skvěle hraje. V každém klubu hraje podle mě nejlepší kapela na světě a skvělá hudba zní i v obchodech.

V životě by mě nenapadlo, že Nashville, kolébka countryové hudby, bude jedním z prvních amerických měst, které navštívím. A už vůbec jsem netušil, že tam propadnu country. Měl jsem pocit, že jsem největším fanouškem na světě. Chodil jsem po nashvillské Broadwayi a v každém klubu hrála úžasná kapela. Druhý den jsme šli na prohlídku studií RCA, ve kterých před lety nahrávali Elvis Presley nebo Johnny Cash.

Nikde jinde než v Americe to člověk nezažije. Muzika, která je v mém srdci, vznikala tam. Proto právě tam můžu nasát největší inspiraci.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků