Hlavní obsah
Petra Černocká s medailonkem pro novou divadelní inscenaci Foto: archiv umělkyně

Zpěvačka a herečka Petra Černocká: Díky Saxaně mě znají i malé děti

Mladší publikum ji zná hlavně jako čarodějnici Saxanu z filmu Dívka na koštěti. To starší ví, že Petra Černocká je vynikající zpěvačka, která nazpívala několik hitů a dalších písniček. V neděli oslaví sedmdesáté narozeniny. V pondělí otevře výstavu svých kreseb, která potrvá do 30. listopadu, a pokřtí knihu fotografií Saxana 70 - V hlavní roli zpěvačka Petra Černocká.

Petra Černocká s medailonkem pro novou divadelní inscenaci Foto: archiv umělkyně
Zpěvačka a herečka Petra Černocká: Díky Saxaně mě znají i malé děti

Minulý týden jsme oslavili třicet let svobody. Co pro vás těch třicet let znamenalo?

Musím říct, že jsem stále nadšená z toho, že mohu normálně žít. Tím myslím, že to, co si myslím, mohu říkat nahlas, dělat to, co mě baví, bez korekcí ze strany režimní ideologie. Mohu cestovat kam chci, a hlavně totéž platí i pro mou dceru a vnučku.

Jak si podle vás stojí po třiceti letech svobody česká společnost?

Myslím že fakticky i statisticky velmi dobře. Chyby se vloudily, ale ve svobodných poměrech se dají řešit. Je mi jasné, že jsou někteří lidé velmi zklamaní. Třeba ti, kteří měli větší ambice než předpoklady pro to, aby uspěli třeba v podnikání. Takových pár znám. Ti pak hledají spíš chybu v systému než v sobě.

Vnímala jste v těch třiceti letech i to, jak se u nás proměňovala kultura?

Samozřejmě. Z počátku nás všechny přednostně zajímala kultura, která k nám dříve nebyla vpuštěna. Pak se to zase začalo přirozeně srovnávat a začali jsme se vracet k našim malířům, spisovatelům, výtvarníkům, tanečníkům i hudebníkům, kteří měli své nesporné kvality. A mnozí i v zahraničí měli skvělou pověst.

Petra Černocká v sedmdesátých letech

Foto: archiv umělkyně

Je pravda, že mnoho českých zpěváků vzpomíná na devadesátá léta jako na dobu útlumu a zájmu o tuzemskou písničku. Jak na ně vzpomínáte vy?

Zkraje to nebylo jednoduché, byly tu i čistě provozní problémy. Rozpadly se oficiální agentury a vystoupení vlastně neměl kdo zprostředkovat. V kulturních domech se dělo všelicos, třeba se tam prodávaly ponožky, povlečení na postele nebo domácí spotřebiče.

Já se začala živit psaním článků a můj muž se stal prodavačem v bazaru s hudebními nástroji. Byla to ale přechodná situace, která odezněla. Jak to jen trochu šlo, vrátili jsme se k muzice a diváci se vrátili také. Jen si vzpomeňte, jak v roce 1996 Nedvědi vyprodali stadión na Strahově v Praze.

Vystudovala jste operní zpěv. Zpívala jste někdy opery?

Víte, dnes už je na státní Konzervatoři speciální oddělení, které se věnuje třeba muzikálu, potažmo populární hudbě. Ale když jsem chtěla studovat zpěv já, bylo možné nastoupit jen na obor operní zpěv.

Byla to pro mě zajímavá zkušenost, protože jsem zjistila, že přes to, že mě lákala spíš moderní muzika, mě začala bavit i klasika. Možná je to ve všech oborech lidského zájmu, že když se něčemu začnete poctivě věnovat, objevujete skrytý půvab i v oboru, který vás dřív nijak zvlášť neoslovoval.

Chodila jsem do Národního divadla na bidýlko na opery, které mě začaly okouzlovat. I ve škole jsem zpívala operním rejstříkem krásné árie, prostě jsem začala do tohoto oboru pronikat celkem s nadšením.

Byla jsem zařazena do kategorie lyrický soprán, takže na dramatickou Mařenku z Prodané nevěsta jsem přece jen neměla. Ovšem jako kuchtík v Rusalce jsem, myslím, byla moc dobrá.

Stejně ale u mě zvítězila populární hudba, protože srdci neporučíš. Už na Konzervatoři jsem natočila svou písničku Ovečku s kapelou spolužáka Petra Hanniga, a ta si velmi dobře vedla i v rozhlase. Tím pádem bylo jasné, že u tohoto žánru už zůstanu.

Zleva Petra Černocká, její dcera Bára Vaculíková a její vnučka Olivia Coco.

Foto: Jan Tuma

Už v šedesátých letech jste vystupovala v divadle Semafor. Jak se vám spolupracovalo s Jiřím Suchým?

Já vlastně začínala v souboru Šimka a Grossmanna. Měla jsem tam skvělé a už slavné kolegy Pavla Bobka, Milušku Voborníkovou nebo Naďu Urbánkovou. Mé hlasivky si ale špatně zvykaly na jiný druh zpívání, než mě učili ve škole, a tak mi nabídka Jiřího Suchého do jeho spolku Semafor Girls přišla vhod.

Mé zpívání tam podpořily i další zpěvačky, a přiznejme si, že v tomto sboru dívek šlo také hodně o osobní a fyzické přednosti, které jsem nesporně měla. Mezi tím mi Miluška Voborníková domluvila u své paní profesorky Bernardové, že se na můj hlas trochu podívá. A právě jí vděčím za to, že mě naučila zpívat. I když se jí do toho přeučování moc nechtělo, protože říkala, že je to práce nevděčná.

V roce 1972 byl uveden film Dívka na koštěti, v němž jste ztvárnila mladou čarodějnici Saxanu. Jak jste se vlastně k té roli dostala?

Konal se poměrně rozsáhlý konkurz, na který přišla spousta mladých adeptek. Ale asi zafungovala skutečnost, že mě pan režisér už předtím viděl v Semaforu a ke všemu ve hře Čarodějky, kde už jsem si čarodějnici zahrála.

V jednom časopise se Václav Vorlíček vyjádřil, že někteří jeho společníci měli pocit, že ta Černocká není dobrá volba. To by mě zajímalo, kdo to byl?

Ve filmu Dívka na koštěti jako Saxana

Foto: archiv umělkyně

Neměla jste později pocit, že vás lidé znají více jako Saxanu, než jako výbornou zpěvačku?

Dnes už to tak možná bude, protože dnešní čtyřicátníci se mě často ptají: A ve kterém divadle teď hrajete? Že jsem zpěvačka, je docela překvapí. Když jim ale vyjmenuji pár písniček, které občas slyší z rádia, znají je. Jenom nevědí, že je zpívám právě já.

Ti, kteří jsou starší a v sedmdesátých a osmdesátých letech mohli sledovat mou pěveckou dráhu se skupinou Kardinálové Zdenka Merty, což asi bylo šťastné a docela dlouhé období, mě určitě spíš vnímají jako zpěvačku.

Ale fakt je, že mě díky Saxaně znají i malé děti, a to mě moc těší. Ty především budou mít radost, že Saxana zase ožije. Tentokrát na jevišti pražského divadla Studio Dva, ve kterém mě také uvidí. Ovšem mladičkou školačku Saxanu už pochopitelně bude hrát mladší kolegyně.

A budete se divit, ale ta sláva kolem Dívky na koštěti vlastně netrvala zase tak dlouho. Dnes se starší a populární filmy reprízují na různých televizních kanálech téměř do omrzení, ale tehdy byla jen jedna televizní stanice a jeden rozhlas. Takže každá sláva konkrétního umělce trvala přiměřeně k času, kdy film běžel v kinech.

Saxana měla to štěstí, že ji dávali v kinech častěji, protože to byl film i pro děti. A jak děti dorůstaly, tak přicházela Saxana na plátno znova a znova.

Mimochodem, zajímají vás kouzla?

Jasně, dokonce jsem se jich pár naučila v době, kdy jsem s kapelou hrála návazně na film Dívka na koštěti. Uměla jsem třeba nalít spoustu vody do papírového kornoutu z obyčejných novin, aniž protekla jediná kapka vody, a velmi elegantně jsem dovedla zmizet v čínské truhle. Když ji pak muzikanti naklopili směrem do publika, fakt jsem v ní nebyla.

Zmínila jste, že se v pražském Studiu DVA začala uvádět hra Saxana, ve které hrajete. Jak souvisí s filmem?

Není to sice doslovný přepis scén z filmu, ale samozřejmě prakticky všechno, co se ve filmu odehrává, se podařilo převést i na jevišti. Víc se zpívá a tančí, a filmové triky se dočkaly nového a vtipného provedení.

Opravdu se v té hře létá na koštěti a ti tři školní výtečníci dokonce pomocí lexikonu, který na čas ukradli, zavítají i do budoucnosti.

Kostýmy jsou fantaskní, jen ten můj je věrný své původní podobě. Pochlubím se, že medailonek s tatínkem netopýrem, který mám na krku, jsem si vyrobila z pilnosti sama.

Obraz Anděla od Petry Černocké

Foto: archiv umělkyně

Na kontě máte řadu skvělých písniček. Kterou máte nejraději?

Asi nejvíc se uplatnila písnička, kterou jsem původně napsala do soutěže Bratislavská lyra. Získala sice jen bramborovou medaili, ale hraje se dodnes. Nazvala jsem ji Koukej se mnou si píseň broukej. Osobně mám ale nejraději písničku Zdenka Merty Pouštím po vodě proutí.

Vaše dcera Barbora Vaculíková se rovněž pohybuje na hudební scéně. Radíte jí?

Rozumné maminky svým dospělým dcerám moc neradí. Vlastně mi dnes spíš radí Bára. Když jsme spolu točily cédéčko Usínačky, hodně mi mluvila do zpívání, protože se mi vloudila do stylu za ta léta některá popová výrazová klišé. U lidové písničky a ukolébavky to fakt vadí.

Jak v neděli oslavíte své životní jubileum?

Budete se divit, ale proměním se ve stěhováka a na nějaké oslavy bude čas až druhý den, kdy v Galerii 1 ve Štěpánské v Praze zahájíme mou první, zato celoživotní výstavu. Kromě obrázků přivezeme i židli, lékárničky a další předměty, protože maluju na všechno, co mi přijde málo dekorativní.

Pokřtíme i fotoknihu, v níž budou mé fotky od miminka až po současnou podobu a také spousta fotek, které celá léta ležely u mě doma v šuplíku. Všechny je samozřejmě propojuje komentář o tom kdy, kde a za jakých okolností vznikly.

A dokonce jsme se staly já, dcera Bára a vnučka Coco fotomodelkami z kalendáře, který jsme ještě stihly vytisknout. Takže mé narozeniny budou sice docela opulentně oslaveny, ale až v pondělí. Veřejně mohu prohlásit, že žádné další narozeniny se už slavit nechystám.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků