Článek
„Je to svět, jak ho vidí starý pán,“ vysvětlil Právu Jan Svěrák princip filmu Betlémské světlo. „Spisovatel Šejnoha, kterého hraje tatínek, jednak vypráví příběh, který si vymýšlí do svých povídek, jednak v tom příběhu žije. A lidská psychika je přece taková, že co člověk nechce, nevidí. Když se řekne autobus, on si představí ten ze šedesátých let, kterým jezdil. Že se třídní sraz svolává e-mailem? Kdepak, on prostě nahází do schránky obálky.“
Stejní herci, jiný film
Obsazení Zdeňka Svěráka a Daniely Kolářové jako jeho manželky upomíná na Vratné lahve, v nichž hráli stárnoucí pár, i na Menzelův film Na samotě u lesa, kde hráli mladou dvojici.
„Tohle je ale jiný druh filmu, je to fantazie. Vždycky, když uvažujeme, jaké barvy nebo dekoraci použít, zdůrazňuji, že se pohybujeme dvě stopy nad zemí. Není to realistický film, ale nadsázka, magický realismus,“ řekl k tomu Jan Svěrák.
Scénář napsal podle tatínkových povídek, ale nechtěl točit povídkový film. „To je otrava, sotva se s nějakou postavou seznámíte, zmizí a přijde nová,“ řekl scenárista.
V profesi zkušenější otec ho pak v herecké pauze, když režisér chystal další záběr, pochválil: „Honza mě mile překvapil tím, že dokázal napsat scénář, v němž vypráví všechny tři povídky najednou. Já bych je asi vyprávěl postupně. Ale on k nim dopsal mou postavu spisovatele, který ty povídky píše. Když se mu některá zrovna nelíbí, začne psát druhou. A ty postavy z různých povídek se dokonce setkávají. Je to celé skrz naskrz krásně prošité.“
Zdeněk Svěrák jako scenárista ovšem ani tentokrát nezůstal úplně stranou. „Na deset dní jsme si s Honzou nad scénář sedli a proveselovali ho,“ řekl s úsměvem. „Moc jsme se u toho bavili a nasmáli. Kéž by se stejně smáli i diváci! Připomnělo mi to doby, kdy jsme psali s Láďou Smoljakem a chválili si navzájem každý nápad. Bylo to moc hezké.“
Svěrákovy herecké úkoly
Herce Zdeňka Svěráka pak pochválil i režisér nejen proto, že dávno dobře ví, jak moc potřebuje pochvalu slyšet. „Bál jsem, že bude herecky ztuhlý, protože už rok nehraje divadlo, což je tragédie. Jako když malíř rok nemaluje. Musí rozcvičovat mluvidla, rozehrávat se. Ale zvládá to výborně a myslím, že je ve formě. Ještě pořád z něj jde sranda,“ řekl.
Jan Svěrák dává hercům rád nesnadné úkoly. „Když se herec do role dostává, musí být připraven tomu hodně obětovat. Kamera je detektor lži a pozná povrchní hraní. Proto jsou zvířata a děti tak autentické. A proto, možná podvědomě, dávám hercům za úkol učinit nějakou oběť. Když ji přijmou, vím, že to berou vážně a tu hloubku postavě dají.“
O tom ví své Tereza Ramba. „Do filmu Po strništi bos chtěl maminku, a já jsem tehdy ještě maminkou nebyla. Musela jsem přibrat nějaká kila, zakulatit se, mateřství v sobě najít. A teď, když dítě mám, a jsem toho plná, tak si vymyslel, že budu hrát devatenáctiletou holčičku, která si fouká do ofinky a o životě nic neví. Přehodit se na to skoro dětství a naivitu není úplně snadné. Navíc tam mám intimní scény, které jsem vždy odmítala. Jsou ale strašně důležité a krásně napsané. A tak jsem se poprvé v životě rozhodla, že to vezmu i s nimi,“ řekla.
Potřetí v krátké době, po Vlastnících a pohádce O vánoční hvězdě, se Ramba setkala před kamerou s Vojtou Kotkem a oba spolu hrají rádi.
„Jako kdyby se uzavřel kruh. V době, kdy jsme byli pár, jsem Terezku Zdeňkovi v divadle představil. A naše profesní napojení i lidské přátelství je velmi silné, “ řekl Kotek a zároveň přiznal, že je skoro až pyšný, že může v Betlémském světle hrát.
„Před kamerou jsem u Honzy poprvé, ale úzký vztah mám k němu i Zdeňkovi od dětství (Kotkův otec byl dlouholetým členem Divadla Járy Cimrmana – pozn. red.). A jsem rád, že je to zrovna tento projekt, protože hraji reálnou i napsanou postavu, což dává svobodu a otevírá pole pro fantazii. Navíc trávit s nimi všemi čas je sám o sobě zážitek,“ dodal.
Jan Svěrák vždy pracoval se stejným týmem nejbližších spolupracovníků. Jeho kameramanem je od Kolji Vladimír Smutný, o němž říká, že jsou jedno tělo, jedna mysl. Střihačem byl už od Obecné školy Alois Fišárek. Ale právě tady došlo ke změně.
„Stříhat bude náš Franta. Vystudoval to, stříhal už film Matky, který ještě neměl premiéru. Se mnou dělal černobílou verzi filmu Po strništi bos. Měl dobré nápady. A tak jsem si řekl, že tak jako táta kdysi přizval ke spolupráci mě, je teď má trochu rodinná povinnost přizvat svého syna. Ale hlavně je to výjimečná příležitost prodloužit dobu, kdy můžeme být spolu. Přesně jako mně se to stalo s tátou. Strávím s Frantou čtvrt roku, což bych jinak nestrávil. Lojza Fišárek to sice nerad, ale pochopil. Stejně jako kdysi Jiří Menzel, když řekl tátovi: Škoda že jsi nedal syna k poště,“ dodal Jan Svěrák.
Může se vám hodit na Zboží.cz: