Článek
Ota, gymnaziální učitel ve výslužbě, čeká na oční operaci, která rozhodne o tom, jak prožije zbytek života. Vlastně tedy ani není divu, že je nerudný a vrtošivý. Příkře odmítá pomoc, kterou mu nabízejí syn se snachou: i když vidí pramálo, přece jen je to soběstačný muž a hodlá jím i zůstat. Než planě čekat, rozhodne se, že musí ještě jednou vidět (kdo ví, jak operace dopadne…) tu, která ho v mládí tak okouzlila – herečku Janu Furtákovou, s níž prožil krátký, ale nezapomenutelný románek.
A tak se vydává do ústavu sociální péče, kde dnes Jana žije a sekýruje každého, kdo jí vstoupí do zorného úhlu. Ve spolubydlících seniorech se snaží vzbudit aktivitu za každou cenu a nesnesitelně vzdoruje všem snahám vrchní sestry o klid v domově. Ale když přijde pozvánka na herecký konkurz, její život dostane náhle jasný cíl. Ti dva se pak setkají a podniknou cestu, jejíž konec by mohl být ještě jedním začátkem.
Filmy o podzimu života mívají dost společných znaků. Rezignaci je v nich přiděleno záporné znaménko, optimismu a aktivitě kladné. Na pranýři je nezájem dětí o staré rodiče. Mladší generace té starší málokdy rozumí. V horším případě probleskuje sladkobolný, v lepším černý humor. Na této obecné šabloně není nic tak divného – podob stáří není vzhledem k již omezeným možnostem seniorů zase tolik, a ač to může působit pohádkově, takoví, kteří neztratili elán, byť je neduhy trápí, opravdu existují. A osamělost není nutně podmíněna věkem.
Zasahuje tam, kde by dojetí mohlo přesáhnout poctivou míru
Marek Epstein tedy do této šablony napsal další příběh. Jeho velkým pozitivem je právě humor, který sice nesrší z plátna každých pět minut, ale když zazní, pak je originální, chytrý a opravdu vtipný, skvěle zasahuje tam, kde by dojetí mohlo přesáhnout poctivou míru.
Horší je to s některými situacemi, mezi nimiž se objevují i taková klišé jako přelézání odemčených vrat, pohřeb někoho jiného, než by měl divák očekávat, nebo jednání vrchní sestry, zřetelně inspirované Velkou sestrou z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem.
Generační pnutí je tu trochu nelogické – proč musí být Ota od prvního momentu až nenávistný vůči své snaše? Vždyť její dialog, v němž říká manželovi, jak ráda by stejně pomohla svým (zřejmě tedy již zemřelým) rodičům, patří ve filmu k nejpůsobivějším: v té jediné kratičké větě je o vztahu rodičů a dětí obsaženo velmi mnoho.
Škodí také velmi dlouhá expozice. Poté, co se s hlavními postavami seznámíme, opakovaně sledujeme už jen rozmělňování jejich charakteristik, a byť nepostrádá vtip, je přece jen natažené. Až po pětačtyřiceti minutách se Ota s Janou setkají a vydají na cestu. Teprve pak dostane film větší sevřenost a spád, ale přesto je i nadále trochu vleklý, v režii staromódní, příliš postavený na dialozích a detailech.
V menších rolích česká herecká špička
Ke společným znakům filmů o seniorech patří i to, že bývají psány pro konkrétní lidi, a tudíž je zdobí herecké výkony – slabým hercům by nikdo film nepsal. Vzpomeňme na Babí léto, v němž excelovali Stella Zázvorková a Vlastimil Brodský, Romea a Julii na konci listopadu s Danou Medřickou a Karlem Högrem i mnohé další. Také nyní tedy jde především o příležitost k hereckému koncertu ústřední dvojice.
Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý ji využili beze zbytku – v každém záběru dokazují, že jsou výsostní profesionálové, kteří neztratili schopnost vtáhnout diváky mezi sebe a předat jim emoce svých postav. Zejména Bohdalová, která dostala větší a vděčnější part, doslova ovládá plátno.
Naštěstí se podařilo i do menších a malých rolí obsadit českou hereckou špičku všech generací (Aňa Geislerová, Tatiana Vilhelmová, Lenka Vlasáková, Ivan Trojan, Marek Taclík), takže výkony ostatních ty dva ústřední podporují, slouží filmu a oběma bardům. Zejména u takových mistrů, jakými jsou Jiřina Jirásková, Viktor Preiss a Josef Somr, je přijetí malých roliček obdivuhodně kolegiální a úctyhodné.
