Hlavní obsah
Věra Martinová natočila novou desku. Foto: Lucie Levá

Věra Martinová: Kytara je můj další orgán, bez kterého bych nefungovala

Zpěvačka Věra Martinová je v jednom kole. Druhý únorový den jí bylo šedesát let, dokončila své nové album Meritum, na 25. března chystá křest v pražském Divadle Hybernia a nadále koncertuje s kapelou složenou z mladších spoluhráčů. To oni ji přiměli, aby nové album nahrála.

Věra Martinová natočila novou desku. Foto: Lucie Levá
Věra Martinová: Kytara je můj další orgán, bez kterého bych nefungovala

Býváte často označována jako Královna české country. Co si o tom myslíte?

Když jsem to slyšela poprvé, samozřejmě mě to potěšilo. Dnes už to se mnou ale nedělá prakticky vůbec nic. Beru to tak, že to ke mně patří a že je to pro mnohé moderátory různých pořadů či koncertů oslí můstek k tomu, jak mě uvést.

Dříve jsem se tím označením cítila být dost omezená, protože patřilo k jedinému hudebního stylu. Dnes už mě ale neomezuje v ničem. Pro mě je důležité, abych byla sama sebou, ať už v country či pod vlivem rocku, blues, soulu, šansonu nebo třeba bluegrassu.

To všechno jsou styly, které vás inspirují?

Přesně tak, a našly by se i další. Je to hudební směsice, kterou jsem nasála během života, vytvořila jsem si k ní vztah a ona pak ze mě proudila v podobě písní. Jestliže se mi dařilo zachovat si svůj charakteristický výraz, bylo úplně jedno, s jakým žánrem jsem zrovna koketovala.

Věra Martinová

Foto: Lucie Levá

Kalkulovala jste kvůli tomu někdy?

Jsem osoba těžce nepřizpůsobivá, nejsem stádovitý typ. Proto jsem se v roce 1987, po pětiletém působení v kapele Schovanky a předtím i v jiných, rozhodla pro sólovou kariéru. Chtěla jsem si o svém životě a o tom, co budu dělat, rozhodovat sama.

Pokud kolem mě bylo něco zajímavého či skvělého a já to chtěla do své práce dostat, pak jsem se tím ráda nechala ovlivnit. Jiný kalkul ale na mé cestě nebyl. Dělám to, co mě baví a naplňuje.

Sólová dráha vám dala svobodu. Co vám vzala?

Vzala mi pohodlí. Být součástí něčeho je většinou snadnější, než být sám za sebe. Jsem od té doby odpovědná za spoustu lidí, kteří se mnou nějakým způsobem spolupracují. Svou činností a koncerty živím kapelu, zvukaře, techniky, zodpovídám se pořadatelům koncertů.

Občas jsem z toho unavená, někdy jsem si i řekla, že se na to vykašlu. Ale takové propady jsou u člověka běžné. Vrátí se to zpátky. Nikdy jsem tedy s hudbou dobrovolně nesekla a nehodlám to ani udělat.

Potkala vás nějaká velká krize?

Před několika lety jsem byla ze své práce opravdu hodně vyčerpaná. Skončilo to zápalem plic. Říkala jsem si, že tohle přece není ta svoboda, za kterou jsem se vydala, a velmi jsem zvažovala, jestli mám dál pokračovat. Nakonec vyhrála láska k hudbě, ale ty dny předtím byly velmi vážné.

Věra Martinová

Foto: Lucie Levá

Ve vašem repertoáru jsou písničky, které publikum miluje. Mám na mysli Až na vrcholky hor, Malý dům nad skálou, Pláčou tvoje modré oči, Toulavý džíny, Dala jsem lásku řekám a dalším. Vlastně byste s nimi mohla dokola objíždět koncertní místa a lidé by byli spokojeni. Vy jste se ale rozhodla nahrát nové album Meritum. Proč?

Mám za sebou stovky natočených písniček, ale máte pravdu v tom, že kamkoli přijedu, lidé chtějí slyšet ty, které jste jmenoval. Už před lety jsem tedy došla k závěru, že skládat a nahrávat nové je tak trochu zbytečná práce.

Moji mladí kolegové z kapely to však vidí jinak a svou chutí nachystat nové album mě v dobrém smyslu slova nakazili. Mají v sobě stále tvůrčí přetlaky, které já už nemám. A písničky mého kytaristy Jakuba Juránka jsou opravdu krásné.

K nahrání desky mě také inspirovalo mé životní jubileum. Myslím si, že je to nejhezčí dárek, jaký si mohu dát. A těším se na koncert 25. března v Divadle Hybernia v Praze, na kterém ji pokřtíme.

Album jste nahrávala pod dohledem producenta Borise Carloffa, což je spíše zástupce alternativní scény. Bylo snadné se napojit na jeho vnímání hudby?

Já ho právě kvůli tomu oslovila. V mé kapele hraje houslistka Bára Šůstková, která je rovněž členkou skupiny Vesna. S ní jsem natočila duet, jenž se nahrával ve studiu u Borise Carloffa. Jeho přístup k práci mi byl sympatický, a jelikož byly sympatie vzájemné, řekli jsme si, že bychom spolu mohli v budoucnu něco udělat.

Věděla jsem, že příchod člověka, který není ponořený v mém žánru, bude přínosný. Kdybych si desku produkovala sama, dopadla by zvukově podobně jako předešlé. Boris má navíc obrovský přehled o tom, co se v hudebním světě děje, a skvěle zachází se zvuky. Na výsledku je to znát. A kromě toho si myslím, že propojování žánrů v hudbě je správná cesta.

Countryová hudba je žánr, který má kořeny v Americe. Napadlo vás někdy, že by bylo lepší narodit se tam?

Já o tom takhle nikdy neuvažovala. Nechtěla bych žít jinde než tady. Amerika je na mě příliš chaotická, i když u nás už je to také docela divoké. Neměla jsem ani touhu expandovat do zahraničí. Hudební základ country je v Americe, a to ostatní v mém repertoáru je nadstavba, která vznikla tady a v důsledku dává mé hudbě originalitu.

Co chcete svým posluchačům písněmi sdělit?

Jsem normální zpěvačka, která chce lidem přinášet radost a potěšit je. Primárně je to můj úkol. Když lidé na mých koncertech září, když mezi námi poletuje pozitivní energie, je to největší odměna za mé poslání. Žádné hluboké poselství ve svých písničkách nepřináším.

Opravdu cítíte mezi sebou a publikem na koncertech energii?

Ano. Dokonce říkám, že lidé si z velké části připravují koncertní zážitek sami. Když do nás na začátku svou energii takříkajíc napumpují, je to jako když foukají do ohně. My na pódiu se rozhoříme ještě víc, a tak vznikne energetické spojení. Ta energie v nás zůstává ještě dlouho po koncertech. Není možné jít hned spát.

Věra Martinová

Foto: Lucie Levá

Litujete ve své hudební minulosti něčeho?

Naučila jsem se nelitovat ničeho. Život beru tak, jak přichází, a události tak, jak mi je přináší. Všechno má nějaký smysl a já se pokaždé těším na to, až pochopím, jaký ho měla ta která věc konkrétně.

Má toto uvažování duchovní pozadí?

Nejsem žádný fanatik, ale věřím tomu, že když si člověk něco přeje a pošle to nahoru, bude mu vyhověno. Musí o to požádat. Mnohokrát v životě se mi stalo, že se děly věci, které jsem si přála.

Zkouším si to například při parkování. Objíždím po parkovišti, všude obsazeno a já si polohlasem přeju nějaké hezké volné místo. A vždycky se mi stalo, že před mým autem vyjel někdo z místa, jež bylo přesně takové, jaké jsem si představovala.

To mohou být náhody…

Před časem jsem si řekla, že by bylo dobré, kdybych mohla vystoupit ve Všechnopárty Karla Šípa. Nerada se někam vnucuju, ale věděla jsem, že by mým aktivitám pomohlo, kdybych se tam dostala. Připravovala jsem se na to, že Karlovi, kterého dlouho znám, zavolám a požádám ho o to. Než jsem to ale stačila udělat, zavolali mi z produkce, jestli bych do toho pořadu nechtěla přijít. A já to nepovažovala za náhodu, protože jsem si to přála.

A mám ještě jeden příklad. Když jsem byla mladá, chodila jsem s chlapcem, o němž jsem věděla, že má někde nějaký závazek. Slíbil mi, že ho vyřeší. Jednou jsem za ním jela autobusem do Brna. Pospávala jsem a najednou mě probrala myšlenka, že ke mně přijde a řekne mi, že se bude muset ženit. Snažila jsem se to zapudit, ale když jsem vystoupila z autobusu, přišel a oznámil mi, že se bude muset ženit. Ta věta zazněla jako první, přesně jako v té mé myšlence.

Jak takové věci nazvat?

Někdo tomu říká instinkt, někdo intuice, jiný vznešeně třetí oko. Těžko říct. Nejsem fatalista, ale tyto věci se podle mě dějí, a je jedno, jak je nazveme. V životě nám pomáhají, a jsou vlastně docela fajn.

Co pro vás hudba znamená?

Je to něco, co mě provází od osmi let a čemu jsem dobrovolně podřídila celý svůj život. Je mou součástí, bez které bych nemohla být. Kytara je můj další orgán, bez něhož bych normálně nefungovala.

Umělci obecně nechodí do důchodu, naopak zůstávají na scéně, dokud to jde. Proč to tak je?

Rozumím touze věnovat se umění až do posledních dní, protože je to vášeň. Zároveň bych byla ráda, kdyby v mém životě přišla doba, kdy budu skutečně odpočívat. Nikdy bych se nechtěla dostat do situace, že s hudbou budu muset přestat, umím si ale představit, že za pár let, kdy mě už bude zmáhat, odehraju jen pár vybraných koncertů ročně.

A buďme upřímní, nezanedbatelná je i ekonomická stránka. Kdo z lidí, kteří jsou schopni pracovat, odejde do důchodu žít jen z pár tisícovek od státu? To snad ani nejde.

Malujete ještě?

Už dlouho ne. Nemám pro to doma zázemí, chybí mi ateliér. Navíc jsem ztratila svobodu, kterou jsem v malování před lety našla. Když se mezi lidmi rozneslo, že maluju, začali mi pořadatelé nabízet, abych spojila koncerty s vernisážemi. Najednou jsem se ocitla pod tlakem, který mi byl nepříjemný a nechtěla jsem ho podstoupit. A tak jsem s tím sekla.

Ale těším se na to, až jednou budu více malovat a koncerty budou jen po radost.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků