Článek
Jaké to je, být s Bombay Bicycle Club opět na turné?
Moc si užíváme, že zase koncertujeme, protože to nám během několikaleté pauzy chybělo asi nejvíc. Když jsme se loni dávali znovu dohromady, byl tohle hlavní důvod k návratu. Chybělo nám hraní a kontakt s fanoušky.
Od chvíle, kdy jste oznámili, že se vracíte na scénu, uběhl více než rok. Bylo rozhodnutí o comebacku snadné?
O tom, že bychom spolu opět něco začali dělat, jsme mluvili už od začátku roku 2018, takže to byl pomalý proces. Nejdřív jsme si říkali, že bychom uspořádali pár koncertů k loňskému výročí. Uplynulo totiž deset let od vydání našeho prvního alba. Diskuse se pak stočila k úvahám, že bychom mohli i něco nahrát, a bylo z toho celé nové album.
Přišlo nám trochu divné, že by se parta kluků kolem třicítky měla pouze ohlížet zpět a oslavovat minulou tvorbu. Došlo nám, že se musíme dívat do budoucna, přijít s něčím novým.
Co vám pauza přinesla?
Myslím, že ta přestávka byla zdravá. Začali jsme spolu hrát velmi mladí. Vyšli jsme ze školy a rovnou se stali muzikanty na plný úvazek. Nepoznali jsme život mimo kapelu, tak jsme se v roce 2015 rozhodli dát si pauzu.
Dva kluci se věnovali sólovým projektům, jeden šel na univerzitu a já pracoval jako studiový hráč. Bubnoval jsem s několika různými projekty a byla to skvělá zkušenost. Skupina mi ale chyběla. Říká se, že kapely jsou jako rodina, a já to tak opravdu cítím. S odstupem, který se za těch pár let vytvořil, nyní dokážeme docenit, co máme. Spolu toho dokážeme víc než každý zvlášť.
Někteří členové přiznali, že si mysleli, že se Bombay Bicycle Club nevrátí. Prošel jste si tím také?
Když jsme pauzu oznamovali, neměli jsme o budoucnosti žádnou představu. Nechtěli jsme říkat, že jsme se rozpadli nebo že je po všem, přestože konec hrozil. Respektive byla to varianta. Tehdy jsme si neřekli, že je to jen na čas. V jednu chvíli jsme dokonce začali rozprodávat část našich nástrojů. To bylo těžké. Ano, byly okamžiky, kdy jsem si myslel, že jsme skončili. Nicméně jsme celou dobu byli v kontaktu.
V různých konstelacích jsme spolu pracovali, část kapely spolu i během pauzy bydlela. No a pak přišlo již zmíněné výročí, které podnítilo diskusi, jež vedla k tomu, kde jsme dnes.
Tvrdíte, že nahrávání nového alba bylo jedním z nejpříjemnějších. Čím to bylo?
Asi díky tomu, že jsme se jako lidi i hudebníci posunuli. Když jsme nahrávali předchozí desky, byli jsme mladí a ve studiu jsme se moc nevyznali. Museli jsme spoléhat na producenta, který tak snadno převzal vedení. Tím neříkám, že bychom nebyli spokojení s výsledky. Byli jsme nadšeni. Ale nyní už víme, čeho a jak chceme dosáhnout.
Většina desky vznikla v Los Angeles s držitelem Grammy Johnem Congletonem. A už to, že jsme společně ve čtyřech strávili tři týdny v Los Angeles, bylo příjemné. Bylo to poprvé, co jsme spolu po dlouhé době všichni trávili čas. A John byl skvělý producent. Má trochu jiný způsob práce než my, ale sedli jsme si.
V roce 2007 vás NME nazvalo nejžhavější kapelou ze severu Londýna za hodně dlouhou dobu. Cítili jste se tak?
Upřímně řečeno, moc ne. Nikdy jsme, abych tak řekl, nedůvěřovali povyku, který kolem nás byl. Nepřipadalo nám, že vypovídá o tom, kdo jsme. Nadšené kritiky jsme se snažili vnímat realisticky a v klidu pokračovat v práci. Snažili jsme se nevěnovat příliš pozornosti tomu, co se o nás říká. Ať už to bylo dobré, či zlé. Navíc jsme kapelu budovali postupně, nevystřelili jsme přes noc díky jednomu singlu.
Na co jste hrdý?
Nevím, jestli je hrdý správné slovo, ale jsem šťastný za mnoho nádherných vzpomínek z koncertů. Vybavují se mi vystoupení na festivalech Glastonbury či Reading a Leeds. Kapela nás dostala na mnoho skvělých míst. Když je člověk chycený v kolotoči turné, bere vše občas jako samozřejmost. Ale zpětně si uvědomuji, jak neuvěřitelné štěstí jsme měli.
A mám radost, že naše předposlední album bylo nominováno na Mercury Prize, to podle mě ve Velké Británii něco znamená. A vždy je hezké sledovat, když na koncert přijde víc lidí než minule.
Může se vám hodit na Zboží.cz: