Hlavní obsah
Stanislav Sucharda čerpal z klasického sochařství i z modernismu (Bílá hora, 1910). Foto: Jan Šída, Právo

Sucharda stojí mezi Myslbekem a Bílkem

Výstava Stanislav Sucharda 1866–1916: Tvůrčí proces, která trvá do 5. dubna 2020, představuje dílo sochaře a medailéra, jenž se významně zapsal do výtvarného umění na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ukazuje ho coby autora, který se dokázal vymanit z myslbekovské tradice klasického sochařství a dospěl až k modernímu výrazu, navazujícímu na secesní sochařství či symbolismus.

Stanislav Sucharda čerpal z klasického sochařství i z modernismu (Bílá hora, 1910). Foto: Jan Šída, Právo
Sucharda stojí mezi Myslbekem a Bílkem

Stanislav Sucharda (1886–1916) pocházel ze staré řezbářské a sochařské rodiny, která působila na Novopacku. Díky tomu získal řemeslnou jistotu, kterou dokázal zásluhou svého nesporného talentu smysluplně rozvinout a vytvořit kvalitní díla. Lidé mnohdy ani neví, že chodí každý den kolem budov v centru Prahy, které zdobí jeho skulptury. Nebo že mnohé náhrobky na vyšehradském Slavíně pocházejí právě od něj.

Celá výstava je rozdělena na několik kapitol, z nichž je každá věnována určitému tématu (Medailérská tvorba, Pohanství či pomník Jana Husa). Zároveň tam najdeme i práce jeho současníků, aby bylo co nejlépe vidět, kdo a jak ho ovlivnil. K těm, kteří měli na Suchardu v prvotní fázi jeho tvůrčí kariéry zásadní vliv, patřil Josef Václav Myslbek, u kterého se učil. Autor sochy na Václavském náměstí mu předal především smysl pro využití hmoty tak, aby cele sloužila celkovému vyznění sochy. Na druhou stranu je třeba říci, že Myslbek byl příliš zakotven v klasickém sochařství devatenáctého století, které čerpalo především z renesančních a barokních klasiků.

To je patrné třeba ze sádrového modelu Záboj a Slavoj, ze kterého vzniklo jedno z kamenných monumentálních sousoší na Palackého mostě (na tvorbě se podílel jako pomocník i Sucharda). Dvě figury slovanských udatných junáků s dravcem na ramenou a vavřínovým věncem v ruce jednoho z nich vyjadřují romantizující téma reflektující obrozenecké ideje o vzniku našeho státu.

Podobným způsobem je pojatý Suchardův sádrový model Anděl z roku 1897, jehož neobarokní socha zdobila zlonický kostel. I tato figura evokuje rozmáchlými gesty, výrazem tváře i dynamikou pohybu klasické sochařské postupy.

K modernějšímu stylu sochařské tvorby se sochař posunul díky spolku výtvarných umělců Mánes, jehož členy byli mladí umělci, a také díky pražským výstavám modernistů Augusta Rodina a Antoina Bourdella.

Skulptura Anděl vychází ještě z barokního pojetí.

Foto: Jan Šída, Právo

Dílo Hlava Krista (1900), bronzová busta na dřevěné desce, má už markantní secesní a symbolistické prvky. Připomíná práce sochaře Františka Bílka, jehož syrové sochy působily v té době velmi moderně, byť většinou zobrazovaly proroky a mystiky. Podobný estetický rukopis lze identifikovat u modelu Suchardovy skulptury Smutek (1903), která se stala součástí náhrobku na Olšanských hřbitovech, a pak v sádrovém finálním modelu Jana Husa pro pomníky v Železnici a Pečkách.

Ovšem jeho nejslavnějším sochařským dílem je bezpochyby monumentální sousoší Františka Palackého, trůnící na pražském Palackého náměstí. Celé dílo tvůrce pojal coby určitou glorifikaci národního obrození, na němž měl Palacký velkou zásluhu. Na výstavě jsou sádrové modely ženských hlav, které zdobí podstavec pomníku. Právě na nich je vidět tvůrcovo mistrovství, protože ukazuje, že pomník propracoval opravdu do posledního detailu každé sochy.

Jako určité memento působí poslední kapitola výstavy Pohanství / Bílá hora, která poukazuje na sochařovu fascinaci antickým i slovanským pohanstvím, ale také na výrazné ovlivnění komplexem porážky na Bílé hoře. Obrozenci a vlastenci chápali tuto bitvu jako symbol zmaru, který se projevoval i po staletích.

Model alegorického symbolu národní tragédie Bílá hora (1910), který je ve finální podobě součástí Palackého pomníku, kříží živočišnou erotiku a mystiku. Ležící nahá dívka s polámanými křídly připomíná spíše padlého anděla než umírající národní identitu. Přesto je na skulptuře jasně vidět, jaký estetický posun Stanislav Sucharda udělal. Stojí symbolicky mezi klasickým odkazem Josefa Václava Myslbeka a nekonvenčním sochařstvím Františka Bílka.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků