Hlavní obsah
Lily Brooks-Dalton tvrdí, že nepíše proto, aby byly její knihy zfilmovány. Foto: archiv autorky

Spisovatelka Lily Brooks-Dalton: Svět scénářů je jiný než ten knižní

Knihu v originále nazvanou Good Night, Midnight si vybral George Clooney jako svůj první projekt pro streamovací službu Netflix. Film koprodukoval, režíroval a zahrál si i hlavní roli, vědce Augustina. Americká spisovatelka Lily Brooks-Dalton říká, že některé scény ztvárnil přesně tak, jak si je představovala ona sama, jinde do filmu přidal nové nápady. Postapokalyptický film Půlnoční nebe měl premiéru loni, nyní v češtině pod stejným názvem nakladatelství Práh vydalo jeho knižní předlohu.

Lily Brooks-Dalton tvrdí, že nepíše proto, aby byly její knihy zfilmovány. Foto: archiv autorky
Spisovatelka Lily Brooks-Dalton: Svět scénářů je jiný než ten knižní

Jak dlouhá doba uběhla od první myšlenky na knihu Půlnoční nebe po moment, kdy jste začala psát?

Uvažovala jsem o příběhu tak půl roku až rok. Měla jsem práci na plný úvazek a nezbývalo mi moc času. Nicméně věřím, že je prospěšné nechat nápad trochu uzrát a ustálit v představivosti, než ho začnete zaznamenávat na papír.

Poté, co jsem dokončila Půlnoční nebe, jsem měla nápad, o němž jsem si myslela, že je skvělý. Začala jsem na něm překotně pracovat. Nenechala jsem svou ideu, aby se v klidu usadila, a nedopadlo to dobře. Každý to tak jistě nemá, ale já potřebuji čas.

Jak těžké bylo stvořit postavy, které jsou patrně posledními lidmi ve vesmíru?

Že jsou poslední na světě, jsem si při psaní moc nepřipouštěla. Pro mě to byli především lidé. Že už nikdo jiný nežije, nebylo tak podstatné. Soustředila jsem se hlavně na to, aby všichni byli pravdiví a uvěřitelní. Aby měli charakter, který se čtenáři bude zdát povědomý a možná někoho takového mohl v životě potkat.

Vidíte při psaní příběh živě před očima?

Rozhodně ano, mám hodně filmovou představivost. Snažit se vybavit si při psaní scény, podobně jako bych je viděla, je pro mě důležitá součást procesu. Takže sledovat, jak se mé představy filmují a doopravdy zhmotňují na plátně, bylo velmi zvláštní a naprosto skvělé.

Realizovali je tvůrci v podobném duchu, jako jste si je představovala, nebo je vizuálně viděli jinak?

Je zajímavé, že některé části jsou úplně jiné, ale jiné naopak přesně takové, jako by na filmové plátno vypadly z mé hlavy. Dvakrát jsem navštívila natáčení. Když jsem přijela na Island, kde se točily arktické scény, nemohla jsem uvěřit, jak blízké to je mým představám. Procházela jsem se po ledovci a říkala si, že to bude naprosto v pořádku.

Když jsem přijela, dali mi mapu míst, na nichž se filmovalo. Říkala jsem si, že to není možné, že jsem tam už musela být. A pak mi došlo, že názvy v té mapě nejsou místní, ale jsou to místa, která jsem sama vymyslela. To byl legrační pocit.

Co ještě jste si vysnila přesně tak, jak to vypadá ve filmu?

V jedné scéně se George Clooney, tedy Augustine, s dívkou Iris snaží dostat z observatoře k jezeru a procházejí sněhovou bouří. Vidět, jak kolem nich víří bílá nicota stejně jako v mých představách, pro mě bylo silné.

George Clooney ve filmu Půlnoční nebe

Video: Netflix, Novinky/Reuters

Na druhou stranu jsou ve filmu scény, které v knize ani nejsou. Třeba když astronauti vzpomínají na své rodiny a ty se zhmotňují jakoby holograficky. To báječně vymyslel George. Mě by to nenapadlo, a přitom to skvěle funguje.

Byl váš sen, aby knihu někdo zfilmoval?

Upřímně jsem o tom příliš nepřemýšlela. Vtipné je, že hodně lidí si myslí, že je to cíl každého spisovatele. Ale hlavním cílem každého spisovatele je napsat skvělou knihu.

Samozřejmě je skvělé, když ji chce někdo adaptovat, je to vzrušující zkušenost. Ale kvůli tomu nepíšu. Když jsem knihu vydala, byl to pro mě celistvý příběh. Film je skvělý, ale je nad rámcem mých očekávání a přání. Víc, než v co jsem vůbec mohla doufat.

Bavila jste se s tvůrci o tom, co je na vaší knize zaujalo?

Oslovily je samotné postavy a to, že řeší podobné otázky, jaké si v životě pokládá každý z nás. Má kniha je o smrtelnosti. Nikdo z tohoto světa nevyvázne živý, takže jak naložíme s časem, který máme? Stavíme se ke svému okolí s dostatečnou péčí? Jsme přítomní? Jasně, je to sci-fi, ale promlouvá ke každému z nás. Myslím si, že právě to filmaře zaujalo. Možná se ale mýlím.

Je pro vás nyní těžší psát, když už víte, co všechno může následovat? Že existuje šance, že vaše postavy bude hrát například George Clooney?

To je dobrá otázka, protože Good Morning, Midnight jsem dokonce napsala ještě předtím, než byla vydána má první kniha. Až potom jsem zjistila, jaké to je, když vaši tvorbu někdo sleduje a hodnotí. S další knihou jsem se pak hodně prala.

Nejdřív jsem uspěchala začátek, což už jsem zmínila, a ani potom nebylo psaní lehké. Pracovala jsem na knize, kterou brzy odevzdám a stane se další, kterou vydám. A do toho všeho ještě přišel film Půlnoční nebe, což způsobilo, že jsem se cítila pod ještě větším tlakem.

Kniha vznikala dlouho i kvůli tomu, že to je trochu ambicióznější a rozsáhlejší dílo. Je to příběh jednoho života na pozadí klimatických změn. Je o rodině, která žije na Floridě na břehu oceánu a hladina pomalu stoupá. Je to také trochu dystopický příběh, ale i realita. Zajímavý mix spekulací ohledně budoucnosti, ale i pojednání o tom, co se opravdu děje právě teď.

Žijete v Los Angeles. Píšete i scénáře?

Jasně, díky tomu, že žiji ve městě filmu, jsem o tom moc nepřemýšlela a pustila se do toho. V posledních dvou letech se podílím na psaní scénářů. Je to příjemné zpestření a úplně jiný svět, než je ten knižní. Tempo psaní je daleko svižnější a přímočařejší. Dodává mi to i inspiraci k vlastnímu psaní a příběhům. A je hezké občas pracovat na něčem, co mi netrvá tři roky.

Bylo vám málo přes dvacet let, když jste vydala autobiografickou knihu. Vždy jste chtěla být spisovatelkou?

Už dost brzy, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to správná cesta. Chvíli trvalo, než jsem uvěřila, že psaní může být zaměstnáním. Vždy jsem se nicméně zajímala především o beletrii a neměla v úmyslu psát o sobě. Kniha Motorcycles, I’ve Loved začala vznikat jako soubor esejí, které jsem psala na univerzitě.

Napsala jsem první a bavila mě, probudila se ve mně chuť napsat něco dalšího o motorkách a vlastních zkušenostech. Tak jsem pokračovala, až mi jednoho dne vyučující vnukl myšlenku, že pokud bych svým esejím dala jednotný narativ, mohla by z nich vzniknout kniha. Tak jsem to udělala.

Pořád jste vášnivou motorkářkou?

Ano, i když nyní žádný stroj nevlastním. V Los Angeles se strašně těžko parkuje už s jedním vozem. Představa, že budu mít ještě motorku, je šílená. Dřív jsem to řešila tak, že jsem dobrovolničila v časopise o motorkách. Měl stáj plnou nádherných strojů, které jsem si mohla půjčovat na novinářské jízdy. To byl skvělý způsob, jak svou lásku ukojit.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků