Hlavní obsah
Spisovatel Josef Formánek posílá na podzimní trh svou novinku, Knihu o tichu. Foto: Milan Malíček, Právo

Spisovatel Josef Formánek: Kdysi jsem šel do všeho hodně nadoraz

„Nejtěžší není knihu fyzicky napsat, to v součtu psacích dní uděláte za pár měsíců. Nejtěžší je vymyslet téma, nechat ho v sobě působit a být ho plný, žít jím. Doslova jím být těhotný a čekat, až se najednou protrhne hráz imaginace a vy vidíte v obrazech celou knihu ještě dřív, než je napsána,“ tvrdí spisovatel Josef Formánek (51).

Spisovatel Josef Formánek posílá na podzimní trh svou novinku, Knihu o tichu. Foto: Milan Malíček, Právo
Spisovatel Josef Formánek: Kdysi jsem šel do všeho hodně nadoraz

O říjnovém Velkém knižním čtvrtku vychází jeho Kniha o tichu. Psal ji tři roky. Doma, na samotě v severních Čechách i v milované Indonésii. Vypráví v ní o různých podobách klidu, který společně s laskavostí přináší vnitřní štěstí.

Slovo štěstí se ve vaší novince v různých formách opakuje. Co vás napadne, když vám dnes někdo popřeje good luck?

Zasměju se. Tahle slova souvisejí s nabídkou, kterou jsem kdysi dostal od osudu, jejž jsem se dřív snažil jaksi přechytračit, a dopadem na tvrdou zem jsem zjistil, že to nejde. Záhy jsem objevil, že nejlepší je brát věci tak, jak k nám přicházejí. Nespekulovat nad nimi, neobcházet je, a důvěřovat tomu prvnímu, co v konfrontaci s nimi cítím.

K vašemu posunu a proměně patří i víra v Boha. Jak často slýcháte, teď cituji z vaší nové knihy: „já ti to neberu, že jsi viděl nějaký zasr... skřítky nebo přiblblý víly, ale nemůžeš se vysr... na ty pohádkový bytosti a bejt zase normální“?

To jsou slova mého dobrého přítele, který se mnou podobně žertuje. A já dávno vím, že víra je nepřenosná. Jsem dalek toho, abych o ní kohokoli přesvědčoval, snažil se mu ji vysvětlit. Všichni mí dobří staří kamarádi mě brali takového, jaký jsem byl, a berou mě i takového, jaký jsem dnes. Vzali v potaz, že jsem věřící člověk, který abstinuje. Do mého života přišli i noví přátelé, kteří vnímají svět jako já, mají za sebou podobné životní zkušenosti s vírou, s těžkou životní situací či s vítězným bojem s černým drakem, jakýmkoliv vnitřním démonem.

Trailer k filmu Úsměvy smutných mužů

Video: Bontonfilm

 

Část vaší nové knihy se opět odehrává v Indonésii. Kdy jste tam byl naposledy?

Před rokem. Kniha o tichu totiž vypráví část mého života chronologicky. Začíná v autě vyprávěním s jedním starým kamarádem. A cesta do Indonésie přišla po téhle jízdě. Potkám tam nejen staré přátele v pralese, ale vždy i nový příběh. Pokaždé mě tam něco nebo někdo osloví. Což se stalo i nyní. Potkal jsem tam lovce tygrů. Jeho děda byl šaman, on sám závodně boxoval, aby toho nakonec nechal a vrátil se do pralesa lovit tygry jako jeho předci, tedy do doby, než to vláda domorodcům zakázala.

Čím vás právě on zaujal?

Byl neuvěřitelně vyrovnaný, šel z něho obrovský klid a smíření. Laskavě pomáhal druhým, nikoho se nesnažil napálit. Jeho slovo platilo. Život si řídil sám, tím, jak mile se choval k ostatním... Už během svého života se stal mezi místními legendou. V jeho případě se mi poprvé stalo, že mě nezaujal jeho příběh, byť sám o sobě velmi zajímavý, ale fascinoval mě hlavně on sám jako člověk. Přitom vím, že Lovec tygrů by byl krásný název knížky, jenže já silně zatoužil po něčem jiném: po jeho klidu a vnitřním tichu.

Jak se tyhle věci Evropanovi učí?

Začal jsem podle jeho vzoru důsledně, krok za krokem, praktikovat laskavost a stav, ve kterém může přijít vnitřní ticho. Záhy jsem zjistil, že se věci kolem mě mění. Pochopil jsem, že se už nepotřebuji s lidmi kolem sebe o čemkoli dohadovat, že jakékoliv spory vlastně úplně z mého života zmizely.

Režisér Dan Svátek (druhý zleva) je Josefovým přítelem. Společně chystají podle spisovatelovy knihy již druhý film. V tom prvním: Úsměvy smutných mužů o mnohých podobách alkoholismu, zářil herec David Švehlík. Hrál právě Josefa Formánka.

Foto: Jan Handrejch, Právo

S tímhle odešly i zbytky starého stylu života: nůž proti zdi. Kdysi jsem šel do všeho hodně nadoraz. A při nárazu jsem většinou jen zlomil střenku a zbytečně se poranil. Všem přátelům teď radím: buďte laskaví k okolí, ono se vám to vrátí. Z vnějšího světa totiž dostáváme zpět jen to, co do něj vysíláme.

Stará dobrá rada v praxi?

Jenže já ji nevyčetl, došel jsem k tomu tím, že tak žiju. I o tom je má Kniha o tichu. Je plná příběhů z celého světa od polárního kruhu, amerického jihozápadu, pralesů, ale i od nás. Jsou o lásce, naplněných nadějích a zvláštních věcech mezi nebem a zemí. Sama se poskládala podle toho, koho jsem potkal.

Z části se odehrává, jak jsme již řekli, v autě. O čem v něm nejraději přemýšlíte vy sám?

Když v něm sedím jako spolujezdec, většinou rád poslouchám, o čem vypráví řidič. Hodně mlčím a něco se tak i dozvím, něco mě pobaví, něco dojme a u něčeho se rovnou ptám: je tenhle příběh volný? Tuhle větu často používal Arnošt Lustig, když jsem se s ním potkal – ještě k ní dodával: ty bejku. Zní-li odpověď vypravěče: ano, říkám: možná ho někdy použiju.

Píšete si ji hned do pohotovostního notýsku?

Ne, ukládám si ji v hlavě k dalším příběhům. A jedu-li v autě sám, tak si pouštím příjemnou, ambientní hudbu Patrika Kee. Snažím se při naslouchání těm niterným tónům o ničem nepřemýšlet.

Spisovatel projel v minulosti velkou část světa. Z cest si přivezl řadu suvenýrů. Za svůj druhý domov považuje Indonésii.

Foto: Foto archív

Je to moment, kdy nejsem s rodinou, kdy nemusím být vědomě přítomný v rozhovorech s manželkou a dětmi. Jako řidič starého kabrioletu si stáhnu střechu a často se nechávám unášet klidnou jízdou. Nikam nepospíchám. Vypnu myšlenky točící se dokola, pouze sleduji provoz, jedu a jen tak jsem.

Žijete na samotě u lesa. Jak často z ní vyrážíte podobně do civilizace a kam?

Většinou mířím za čtenáři, na autorská čtení pořádaná po republice, ale teď aktuálně jedu číst třeba i do Varšavy. Jinak nemám potřebu naši samotu moc opouštět. Je mi tam dobře.

Autorská čtení vám asi kvůli koronaviru hodně odpadla. Čím jste vyplnil volný čas?

Paradoxně jsem díky pandemii dopsal tuhle knihu. Dala mi čas se soustředit na tvorbu samotnou. Získal jsem díky ní ne několik dnů či týdnů, ale dokonce měsíců na to, abych dodělal resty. Dala mi klid... K psaní se potřebuju odloučit od okolního světa. Žít jen se svými příběhy.

Jak tahle vaše potřeba jde dohromady se dvěma malými dětmi a ženou v domě?

Nastavil jsem si řád, který všichni naštěstí přijali. Mám v něm čas na běhání, na otužování, na hraní s dětmi, večery věnuju manželce... Ty hodiny, co mi zbývají mezi tím, věnuju psaní. K tomu mi pomáhá i skutečnost, že mám doma pracovnu v podkroví. Je mým územím.

Oporou v nesnázích mu byla hlavně rodina. Žijí společně v bývalé hájovně. Fotografie z podzimu 2013.

Foto: archív, Právo

A moje milovaná, skvělá žena chápe, že když se do ní zavřu, jsem v práci a nikdo by mě neměl rušit. Všichni si uvědomují si, že když tvořím, nemusí to na první pohled tak vypadat. K téhle činnosti totiž patří i dlouhé chvíle, kdy jen koukám z okna na pomalu plující mraky a čekám na inspiraci, na ty vzácné chvíle, kdy milostivě dorazí až v úplném tichu mysli.

Nezasvěcený by mohl situaci nazvat: prokrastinace a civění do blba.

(směje se) To by mohl...

Vrátíme se k příběhům, které jste si uložil do hlavy. A bylo jich víc v době, kdy jste byl „na dně“, nebo k vám přicházejí spíš teď?

Po proměně – poté, co jsem přestal pít alkohol a stal se ze mne věřící člověk, následovalo absolutní zklidnění. Přišlo za mnou krásné ticho. Z mého života zmizela velká část zvuků, dojmů z okolního světa. Říkal jsem si až zděšeně: co teď budu dělat, když jediné, co umím, je vyprávět příběhy? To nové ticho mi ale přineslo jiné lidi, jejich příhody, věci, o nichž jsem do té doby nepřemýšlel.

Zjistil jsem, že jsem se změnil nejen jako člověk, ale i jako spisovatel. Jsem trpělivější. Naslouchám... Po veřejných čteních za mnou i najednou začalo přicházet čím dál více vypravěčů se svými příběhy. Jako by mi tím vraceli mou otevřenost v knihách. Rád si je vyslechnu. Většinou totiž po skončení akce nepospíchám domů, ve městě, kde se pořádá, obvykle spím.

Spisovatel Josef Formánek posílá na podzimní trh svou novinku, Knihu o tichu

Foto: Milan Malíček, Právo

Pojďme k jiné vaší knize, Dvě slova jako klíč. Letos se podle ní měl natáčet film. Část scén se odehrává i v Indonésii. Tam jste, co vím, kvůli koronaviru zatím nevyrazili.

Termíny odletu se kvůli situaci s koronavirem různě posouvaly. Jisté je, že Indonésie se cizincům zřejmě uzavřela na dlouhé měsíce. S kamarádem, režisérem Danem Svátkem, který mimochodem dělal i divácky velmi úspěšné Úsměvy smutných mužů, jsme se zatím dohodli na startu natáčení Dvou slov na jaře 2021. Ale i to je ve hvězdách... Jako všechno... Nezbývá než si jen něco tiše přát.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků