Článek
Co vás baví na historických románech?
Jednak romány a jednak historie. Pro literaturu i pro dějiny mám slabost, a když to může existovat v jednom balíčku? Od umění obecně chci, aby pro mě odkrývalo, kdo a jaký je člověk. A mám pocit, že právě historické romány mají v tomto jedinečnou příležitost. Jejich prostřednictvím lze nahlížet na fenomén člověka v různých kulturních, geografických a dějinných souvislostech. Jedná se o svého druhu laboratoř, v níž lze pozorovat lidskou duši vystavenou podmínkám velmi odlišným od podmínek našich.
Existuje nějaká historie, vůči které máme dostatečný odstup, anebo je každá historie živá tím, jak se proměňují její výklady?
Pro mě v tomto směru platí zásada britské historické školy. Historie se dá dělat na událostech starších sedmdesáti let, neboť tehdy už pomřeli všichni přímí aktéři, a lze tedy předpokládat, že věcnost už dokáže převážit nad emocemi. Pochopitelně, o čím vzdálenější dějiny jde, tím budou aktéři mrtví s větší jistotou a debata může být věcnější; já osobně mám nejraději období přelomu letopočtu. Na druhou stranu smrtí aktérů ještě neumírá historie. Ta dle mého zůstává živá tehdy, dokud dokážeme vyprávět její příběhy. A příběhy jsou možná vůbec tím nejpodstatnějším, co si můžeme z historie odnést. Příběhy o lidech, které odkrývají člověka.
Váš první román Čarostřelec sklidil vedle nadšené čtenářské odezvy i určitou kritiku za historické nepřesnosti. Do jaké míry si spisovatel historických románů může dějiny přizpůsobovat a jaký poměr reality a fikce považujete v tomto žánru za ideální?
Jasně. V Čarostřelci jsem se pár nepřesností dopustil, nijak zásadních, ale to nic nemění na tom, že je to trapné. V ideálním světě by si autor neměl přizpůsobovat historii vůbec. To znamená, že může například vyplnit bílá místa na mapě historického poznání, vyfabulovat si, k čemu nejsou fakta, ale tam, kde fakta existují, se jich přidržet. Takový postup ovšem nelze uplatnit vždy, zvlášť pokud člověk svým příběhem zasahuje do dobře zmapovaných dějin.
Domnívám se, že zkreslení historických souvislostí je ospravedlnitelné jen tehdy, pokud se tím vyzíská nějaká hodnota vyšší než faktická správnost. Dobrým příkladem v tom směru je pro mě seriál HBO Černobyl. Zástup vědeckých pracovníků, kteří se snažili zabránit nejhorším důsledkům katastrofy, je tu ve své podstatě zredukován na tři hlavní protagonisty, a fakticita tedy v tomto směru dodržena není. Na druhou stranu vyprávění díky tomu dokáže zůstat srozumitelné, nerozmělní se v zástupu tváří a jmen, a zacílené, dokáže odkrýt všechny zásadní aspekty tehdejší tragédie.
Promítáte do svých knih i současná společenská témata?
Nečiním tak s nějakou explicitní záměrností. Ale jak už jsem říkal, píšu, abych odkrýval člověka, pročež se mi pak čas od času stává, že motivy knihy zarezonují s aktuálním děním, a to se pak neostýchám spíchnout obojí textem. Příklad z románu Kapitán Stellwerther: Vilém pokýval. Ta krátká slovní výměna zcela vystihovala mentalitu Francouzské revoluce. Na otázku, jak se daří, odpovídal oslovený, bude se dařit. Změnit staré pořádky může totiž jen ten, kdo nemá strach z budoucnosti. Kdo věří, že bude líp. Ironií osudu zůstávalo, že kvůli takovémuhle bude líp se k moci začasté dostávali tyrani a lidé pak zbytečně umírali.
Psáno ve chvíli, kdy kvůli neschopnosti tehdejší vlády umírají stovky lidí denně na covid.
Ve vašem novém románu Kapitán Stellwerther se hrdinové Čarostřelce vydávají do Paříže v době Velké francouzské revoluce. Proč jste si za dějiště vybral právě revoluční Francii?
Mám pocit, že příběh si vybral tak nějak sám, kudy se bude vyvíjet. Je pravda, že Francouzská revoluce mě už roky fascinovala a bylo skvělé ponořit se do studia jejích souvislostí pořádně. Na druhou stranu já se snažím pouze psát a postavy přitom nechávám, aby dělaly to, co odpovídá jejich nátuře, aby příběh mohl růst organicky. A samotného mě pak někdy překvapí, co všechno se může udát, aniž bych to předem plánoval.
Ve vašich románech hraje podstatnou roli náboženství a církev. Hlavní hrdina obou knih Vilém je bývalý jezuita, Francouzská revoluce předznamenala dobu osvícenství a společenského odklonu od Boha, vy sám se hlásíte k postkatolictví. Co pro vás tedy náboženství a církev znamenají?
Já jsem byl vychovaný v katolické rodině. Ale hodně přemýšlím a hodně čtu, a tak jsem měl s tím, jak současná církev vypadá, čím dál větší problém. Až jsem nakonec ve svých třiceti z církve odešel. Pro mě je zásadní novozákonní étos. „Miluj svého bližního jako sám sebe,“ zjednodušeně řečeno. Demokratické hodnoty: svoboda, spravedlnost, rovnost před zákonem.
Jenže jakkoli tyto hodnoty původně vycházejí z křesťanského učení o hodnotě každého jednotlivého člověka, církev se v průběhu času stává v prosazování těchto hodnot stále méně věrohodná. Vždyť i jednou z roznětek Francouzské revoluce bylo, když autentické křesťanské hodnoty, rovnost, sociální spravedlnost, bylo možno použít k přímé kritice církve, neboť církev možná o svobodě mluvila, ale ve skutečnosti se snažila mít své věřící pod kontrolou, čímž pomáhala udržovat tehdejší monarchické zřízení. Tento rozpor se mi stává i jedním z dílčích motivů aktuální knihy.
A snad ještě pár slov k postkatolicismu. Pro mě neznamená negaci, nýbrž překročení. Církev už podle mě není a nedokáže být platformou vhodnou k prosazování autentických křesťanských hodnot, příležitost přijmout dobře mířenou kritiku propásla někdy na konci dvanáctého století. Křesťanských hodnot se ale kvůli tomu nezříkám, pouze se snažím hledat vhodnější způsoby, jak je prosazovat.
Může se vám hodit na Zboží.cz: