Hlavní obsah
František Niedl psal už na konci osmdesátých let. Foto: Jaroslav Špulák, Právo

Spisovatel František Niedl: Své hrdiny nikdy nenechám umřít

Hned několik sérií, ať už historických, či detektivních, má na kontě František Niedl. Jeho nová kniha Já, rytíř je sedmým dílem ságy Rytíři z Vřesova, která se odehrává ve čtrnáctém století. Niedl, jenž patří k nejpilnějším spisovatelům v České republice, se ve svých dílech vydává i do zahraničí.

František Niedl psal už na konci osmdesátých let. Foto: Jaroslav Špulák, Právo
Spisovatel František Niedl: Své hrdiny nikdy nenechám umřít

V nakladatelství Moba vychází nějaká vaše kniha tak dvakrát do roka. Máte pořád dost inspirace i chuti psát?

Chuti k psaní mám dost, rovněž se mi dostává inspirace. Dokonce se musím krotit. Poptávka po mých knihách by byla, já ale našel hranici, za kterou nechci jít. Kdybych psal víc, nebyl by asi v mých příbězích náboj, který každý mít musí, a také by mě to nebavilo. A věci, které mě nebaví, dělám nerad.

Nápadů na další příběhy mám spoustu. Je jich tolik, že je určitě všechny nezpracuju, protože tak dlouho na tomhle světě nejspíš nebudu.

Proč jsou vaše knižní série z různých století?

Čelím tím stereotypu. Pomáhá mi to také zachovat příběhům svěžest a jako autora mě to nutí být stále ve střehu. Všechna témata a historická období, kterým se v literatuře věnuju, mě zajímají.

Ze starých časů mám rád zejména gotiku, tedy druhou polovinu dvanáctého století až začátek šestnáctého. Přitahuje mě rytířství té doby a osobnosti Jana Lucemburského, Karla IV. nebo Václava IV.

V pozdějších časech u nás vládli panovníci, které nepovažuju za naše a nejsou pro mě ani moc výrazní. Mám na mysli hlavně Jagellonce nebo Habsburky. Vyhýbám se také období po Bílé hoře a neoslovuje mě současnost.

V mých dílech jsou naopak romány z první světové války, z období první republiky, druhé světové války i detektivky odehrávající se ve Francii nebo Spojených státech. Když už ale píšu knihu ze současnosti, odehrává se v zahraničí.

Je vaší ambicí objevovat v minulosti něco nového?

Rozhodně ano. Proto mě těší, když se na besedě se čtenáři dozvím, že jsem jim například dobu husitskou ukázal v jiném světle, než jak ji znali. Jsem totiž zásadně antirevoluční typ. Za revolucemi nevidím jenom to, že něco změní, ale i hrůzu, která s nimi přichází. Je jedno, jestli jde o revoluci husitskou, francouzskou nebo říjnovou. Všechny daly a dávají průchod špatným lidským vlastnostem.

Pro příklad ostatně nemusíme daleko. Podívejte se, co se děje v Americe. Policista v Minneapolisu udělal chybu, když zaklekl na krk zatýkanému černochovi a ten v důsledku toho zemřel. Následující protesty jsou samozřejmě legitimní, ale nesou s sebou také násilí a rabování, což je podle mě nepřípustné.

Běh historických událostí respektujete, že?

Ano. Ve svých historických románech příběh vyfabuluju a zasadím do skutečných událostí. Za mým vztahem k historii je kus romantiky. Bohužel jsem ji nestudoval, jsem elektrotechnik. Vždycky jsem ale rád navštěvoval hrady a zámky a více než dvacet let jezdím v Českém Krumlově na koni v družině Petra Voka při Slavnostech pětilisté růže.

Loni už jsem jet nechtěl, protože mi předtím dva roky po sobě dali takové herky, že se mi někteří lidé smáli. Jenže nakonec kvůli mně objednali koně od skupiny historického šermu Argo a tím mě dostali. Byl to krásný černý kůň, úžasné zvíře. Letos se ale bohužel z důvodů koronavirové epidemie slavnosti neuskuteční.

František Niedl ve svém království

Foto: archiv umělce

Svou první knihu Skleněný vrch jste vydal v roce 1989 a potom jste se k psaní vrátil až po roce 2000. Co jste dělal v mezičase?

Můj čtvrtý román, který nakonec vyšel o sedmadvacet let později, se jmenuje Čekání na nekonečno. V roce 1988 jsem ho odnesl do nakladatelství Československý spisovatel, kde byl s nadšením přijat.

Je to autobiografický příběh, ve kterém jsem vzpomínal na dobu svého vojákování v letech 1968 až 1970. Hlavnímu hrdinovi jsem v něm přisoudil rakovinu, která ho donutila rekapitulovat. No a na sobě jsem její první příznaky pocítil asi měsíc poté, co jsem knihu odevzdal vydavatelství.

Nemoc pak propukla a já si kladl otázku, jestli jsem si ji nepřivolal. V další mé tehdy již napsané knize Slunce na útěku, což byla sci-fi z Ameriky, jsem totiž psal o příznacích nemoci z ozáření. A v rámci léčby jsem si ozařováním prošel. Měl jsem z toho zvláštní pocit.

Všechny své knihy, které jsem měl napsané a nevyšly, jsem tenkrát hodil do šuplíku, kde pak ležely řadu let. Některé sem tam vyšly, nové jsem nepsal. Když jsem se vyléčil, založil jsem si cestovní kancelář. Deset let jsem jezdil za sluncem, bavil se a žil naplno.

Co vás přimělo vrátit se ke psaní?

Podnikatelský život na cestách mě nakonec přestal bavit. Bylo to pořád dokola, a tak jsem si v roce 2000 řekl, že buď budu dál olizovat známky a posílat dopisy, anebo se vrátím k psaní.

Rozhodnutí bylo jasné. S manželkou jsme zavřeli cestovní kancelář, která prosperovala, a já se začal věnovat knihám. Byla za tím i určitá nevysvětlitelná prozřetelnost, protože později u nás začaly některé cestovky krachovat.

Bylo vaší touhou být respektovaným spisovatelem?

Takové ambice jsem zpočátku neměl. Seděl jsem doma a psal si knihy pro sebe. Potom jsem jednu odnesl do nakladatelství Moba a od té doby v něm vydávám všechny další.

František Niedl rád jezdí lodí.

Foto: archiv umělce

Vaše knihy byly brzy populární. Změnilo to váš postoj k psaní?

V zásadě nezměnilo, ale dělá mi radost, když se mi potvrdí, že to, co dělám, dělám dobře. Teď už je u mě na prvním místě čtenář. Píšu pro lidi, kteří jsou schopni si vyhodnotit příběh i úroveň knihy. A protože jsem na kritiku dost citlivý, těší mě každá pozitivní.

Jednou mi jedna recenzentka pochválila román Čekání na nekonečno. V dobré víře napsala, že je z něho patrná vyzrálost autora. Překvapilo mě to, protože, jak jsem už zmínil, vyšel až sedmadvacet let poté, co jsem ho napsal. Byl jeden z mých prvních.

Uživíte se jako spisovatel?

Když přidám penzi, která není vysoká, tak to asi zvládnu. Mám ještě další aktivity, takže mi to k živobytí stačí. Kdybych měl žít jenom z toho, co mi vydělá psaní, musel bych psát neustále. To by mě ale nebavilo. Raději bych se nechal najmout jako kapitán na říční plavbu, protože mám rád lodě, anebo postavil někomu dům, jelikož jsem technicky docela zdatný.

O čem píšete teď?

Odevzdal jsem nakladateli poslední díl série Rytíři z Vřesova nazvaný Cesty rytířů. Dohodli jsme se, že další psát nebudu, protože nechci, aby mí hrdinové zevšedněli. Už teď mě ale tu a tam někdo přemlouvá, abych pokračoval.

Stejně tak mě lidé přemlouvají, abych napsal další román ze série Hynek Tas z Boru, kterou jsem po čtyřech knihách ukončil. Odpovídám, že v posledním dílu bylo Hynkovi nějakých osmačtyřicet let a ve své době to už byl starý člověk, tak ho nechám na pokoji.

Víte, já své hrdiny nikdy nenechám umřít. Není to kvůli tomu, abych se k nim v budoucnu vrátil. Je to proto, že s nimi jejich příběh prožívám a stali se mými přáteli. A zabíjet přátele by člověk neměl.

Momentálně dokončuju třetí pokračování amerických detektivek o inspektoru Prévitovi. Dopsat ho chci na podzim, aby mohl na jaře příštího roku vyjít.

Láká vás vymyslet si ještě nějakého nového hrdinu?

Vařit z jedné vody je příliš jednoduché, takže mě to láká. Navíc nejsem přítelem dlouhých ság ani televizních seriálů. Autor by podle mě neměl dlouhodobě těžit z popularity jednoho svého hrdiny, ale měl by najít jiného.

Na nové postavě jsem začal pracovat od hradu. Vyhlédl jsem si jeden nedaleko Karlštejna. Je z doby Jana Lucemburského, studuju k němu podklady. Postava, která s ním bude spojená, bude jiného naturelu než všechny mé předešlé.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků