Hlavní obsah
Laura Mvula říká, že zažíváme podivné časy. Foto: archiv Struny podzimu

Soulová zpěvačka Laura Mvula: Některé hlasy musí do krásy dorůst

Festival Struny podzimu zahájí britská soulová zpěvačka, skladatelka a klavíristka Laura Mvula. Koncert se koná 15. října ve Foru Karlín. Mvula před šesti lety debutovala albem Sing to the Moon, za které si vysloužila řadu nominací a cen. Výrazný úspěch měla i navazující deska The Dreaming Room z roku 2016. O rok později přijela poprvé do České republiky na festival Colours of Ostrava, kde bylo její vystoupení kvůli bouřkám kratší, leč skvostné.

Laura Mvula říká, že zažíváme podivné časy. Foto: archiv Struny podzimu
Soulová zpěvačka Laura Mvula: Některé hlasy musí do krásy dorůst

V Praze se představí v jiné hudební poloze – se symfonickým orchestrem. Doprovodí ji Filharmonie Brno vedená dirigentem Troyem Millerem. Před blížícím se koncertem v Praze jsme se zpěvačkou hovořili o snech či o tom, že jsme často obklopeni hudbou, která nás štve.

Jak prožíváte letošní rok?

Ještě uvidíme, jaký bude celkově, jsme teprve za polovinou, ale mám pocit, že se něco proměňuje. Zažíváme podivné časy, ale co se tvorby týká, nové skladby vznikají v klidu a bez stresu. Zklidnila jsem se.

V lednu jste koncertovala s a capella skupinou Black Voices v Londýně. Vede ji vaše teta, díky ní jste se naučila zpívat. Jak jste společné vystoupení prožívala?

Od doby, kdy jsem začala se svou kariérou, to bylo poprvé, co jsem se s nimi spojila. Byl to výjimečný okamžik, ten koncert byl pro mě moc krásný zážitek. Někdy člověk docení význam toho, co pro něj určité věci znamenaly, až když se za nimi ohlédne po delší době. Má teta a Black Voices mě naučili všechno. Co jsem dokázala, je vlastně výsledek jejich práce. Jsem svým způsobem jejich produkt, i když to je podivné slovo. Rozhodně mi pomohly jejich modlitby, to, že mi přáli.

Když jste kdysi poprvé nahrála vlastní hlas a pak ho slyšela, rozplakala jste se. Když se ohlédnete, byl to nedostatek sebevědomí, nebo ta nahrávka opravdu zněla hrozně?

Zaprvé je přirozené, že když se člověk poprvé slyší, zní sám sobě divně. Ale proto jsem neplakala. Opravdu to neznělo dobře, neuměla jsem zpívat. Musela jsem najít svůj hlas a naučit se ten svůj pískot ovládat. Myslím, že s hlasem je to často jako s některými lidmi – často do krásy musí dorůst.

V Praze vystoupíte s orchestrem. Dává vám pocit síly, nebo se člověk před ním jako zpěvák naopak cítí menší?

Podle mě se děje obojí zároveň. To těleso má obrovskou energii, zpívat s ním je překrásné. Zároveň ale cítím pokoru a zpočátku to bylo náročné. Dlouho jsem se cítila jako podvodník. Nechápala jsem, jak je možné, že s nimi mohu opravdu zpívat a hrát na piano. Ale miluji to. Je to pokaždé výzva. Zaplatit orchestr je náročné, často jsou obecně podfinancované a na zkoušky je velmi málo času. Připomíná mi to občas situaci, kdy vás vpustí do zábavního parku a vy máte pouze deset minut, ale chtěli byste stihnout všechno.

Ale jsem šťastná, nikdy jsem si nemyslela, že se dostanu do situace, kdy budu moct vyprávět, s jakými všemi orchestry jsem nahrávala, a porovnávat, jak se liší. Nebo že budu na hudební scéně delší čas, takže se mě lidé budou třeba ptát, jak se proměňuje.

Mě zaujalo, když jste v rozhovoru, který se konal na Oxfordské univerzitě, hovořila o tom, že dnes je tolik nové hudby, že už je vlastně těžké říct, co s vámi rezonuje. Je to kvůli všudypřítomnému rozptýlení a nedostatku času?

Nevím přesně, ale ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy kamarádům říkala, že jsem slyšela nějakou písničku, kterou si doopravdy musí poslechnout. Že by mě něco nadchlo natolik, abych se snažila všechny přesvědčit, že to stojí za to. Ke starší hudbě jsem si dokázala vytvořit daleko silnější vztah. Ale možná už jen stárnu.

Mám pocit, že nás neustále obklopuje hudba, která nás vlastně štve. Když třeba jedete taxíkem a řidič pouští rádio, které nechcete poslouchat. Má britská nátura mi většinou nedovoluje požádat, aby ho vypnul.

Zdají se vám o hudbě sny?

Ano, často. Dřív jsem s hudbou usínala a prolínala se mi do snů. Pouštěla jsem si třeba Gershwina a pak se mi zdálo o tom, že jsem koncertní pianistka. Po tom jsem nějaký čas doopravdy toužila, ale byla to jen krátká epizoda.

Už jsem zmínila rozhovor v Oxfordu. Na začátku se vás ptají na vaše hrdiny. Jako první jmenujete otce. Jak vás ovlivnil?

Až když jsem vydala první album a začala jsem veřejně vyprávět o svém zázemí, došlo mi, jaké jsem měla štěstí a jak bohaté hudební prostředí mě obklopovalo a jak moc mě ovlivnilo. Otec možná není úplně nejlepší muzikant, ale byl první člověk, kterého jsem slýchávala zpívat a hrát na klavír a na kytaru. Byla jsem ohromena. Miloval jazz a Milese Davise. Zpočátku se mi to zdálo jako podivná hudba, ale později jsem jí taky propadla.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků