Hlavní obsah
Zrní, zleva Ondřej Slavík (bicí), Jan Unger (zpěv), Jan Fišer (housle), Jan Juklík (kytara) a Jan Caithaml (baskytara). Foto: Zuzana Veselá

Skupina Zrní: Slabiny proměňujeme v přednosti

Nebeský klid, tak pojmenovala své nové album kladenská kapela Zrní. Původně folková pětice se před časem pustila po cestě žánrové rozmanitosti a stejně jako na předešlém počinu Jiskřící (2017) i tentokrát přijala do svého charakteristického rukopisu prvky elektroniky.

Zrní, zleva Ondřej Slavík (bicí), Jan Unger (zpěv), Jan Fišer (housle), Jan Juklík (kytara) a Jan Caithaml (baskytara). Foto: Zuzana Veselá
Skupina Zrní: Slabiny proměňujeme v přednosti

Nahrávání písní probíhalo v pražském studiu Jámor pod dohledem zvukového mistra a producenta Ondřeje Ježka a producenta Jonatána „Pjoniho“ Pastirčáka. Oba už s kapelou pracovali a mají na jejím hudebním vývoji zásadní podíl. Na albu hostují dětský sbor BezNot a zpěvačka Lenka Dusilová. Na otázky odpověděli zpěvák Jan Unger a houslista Jan Fišer.

Kdy jste se rozhodli pokračovat v na minulém albu započatém zvuku?

Unger: Věděli jsme, že chceme opět spolupracovat s Jonatánem Pastirčákem a Ondrou Ježkem. Naše setkání bylo, myslím, dost kreativní a oboustranně zábavné, takže jsme se těšili na další. No a tím pádem bylo jasné, že zvukově navážeme na minulou desku.

Fišer: Pokud jde o elektroniku, za její přítomností stojí především Jonatán. Když jsme s ním začali před třemi lety na Ondřejovo doporučení spolupracovat, otevřel nám dveře ke zvuku, k němuž nás to přitahovalo už dávno. O elektronice jsme se v kapele bavili už tak před deseti lety, nevěděli jsme ale, jak ji do naší hudby zabudovat. Ondra Ježek náš sound definoval a rozšířil nám obzory. S Jonatánem se součástí našeho zvuku stala napevno elektronika.

Co je dnes stylovým základem vaší tvorby?

Unger: Skládáme písničky, při jejichž aranžování jsme otevření všem možným vlivům. Ale nechceme znít jako někdo jiný, jako představitelé nějakého žánru.
Fišer: Máme myslím poměrně charakteristický zvuk, který nás dělá originálními. Pohybujeme se na hraně alternativy a pop music. Hrajeme to, co se nám líbí.

Vaším poznávacím prvkem je i zpěv. Jeho nositelem je přitom neškolený zpěvák.

Unger: K definici hudby Zrní patří i to, že naše slabiny jsou zároveň našimi přednostmi. Můj hlas je toho příkladem. V životě jsem byl u učitelky zpěvu asi třikrát, ale můj neškolený hlas je i díky tomu rozpoznatelný a pro kapelu charakteristický. Samozřejmě mě to i trochu limituje, protože kolikrát nezazpívám to, co bych v nějaké skladbě zazpívat chtěl.

Není to rozhodně černobílé, ale vzdělání je v umění v něčem ošemetné. Ať už je to zpěv, hraní na nástroj, psaní textů, skládání nebo i aranžování. Často může být ze vzděláním dělaných věcí cítit jistá sterilita, blížení se něčemu stejnému, potlačení autenticity. A právě autenticita je pro nás zásadní.

Zrní

Foto: Zuzana Veselá

Jaké slabiny ještě Zrní má?

Fišer: Pokud jde o mě, vím, že byť jsem školený muzikant, na housle hraju často falešně a bojuju s rytmem.

Unger: Tím pádem ale pro mě Honza hraje na housle jako nikdo jiný. Vnáší do toho něco osobitého. Fišer: To je ten princip. Nikdo z nás není excelentní hráč, ale za dobu, kdy si jdeme svou cestou, jsme si vypracovali originální jazyk a určitou zručnost a řemeslnost. Hodně je to vidět na nové desce.

Kdyby tedy některý člen ze Zrní odešel, nahradit ho by byl asi problém…

Fišer: Velký problém. Navíc jsme lidsky silně provázáni a spojuje nás příběh kapely.

V posledních letech jste vystupovali na listopadových koncertech v Praze na Národní třídě, nedávno jste se objevili v programu Havlovy děti Havlovi a na nové desce jsou v textech vaše společenské a politické názory. Jste aktivistická kapela?

Unger: Na každé naší desce bylo několik textů, které se vyjadřovaly k situaci ve společnosti. Na nové je to ale mnohem přímočařejší. Chceme zpívat o tom, co kolem sebe vidíme, a k tomu politika a situace ve společnosti patří. Mnoho muzikantů se toho snaží vyvarovat, což chápu a respektuju. Pro mě je to nicméně důležité, protože bych měl jako textař a zpěvák pocit, že něco přehlížím. Přesto rozhodně nejsme aktivistická kapela.

Jste ve skupině názorově jednotní?

Fišer: Pokud jde o vnímání světa a společenské situace, jsme naprosto jednotní. Jsme spolu už skoro dvacet let, což je pro každého z nás více než polovina života. I díky tomu si tak skvěle rozumíme. Stoprocentně zajedno však nejsme v názoru na to, jak moc bychom se k těm věcem měli ve své tvorbě vyjadřovat.

Unger: Náš bubeník Ondra měl například pocit, že v písni Neposlušnost je názor vyjádřený moc černobíle. Dokonce se mu prý zdál sen, ve kterém se se mnou o tom textu hádá. Ale popovídali jsme si o tom, vysvětlil jsem mu, jak jsem to myslel a jaké to pro mě má ještě další roviny, a vzal to. Mimochodem písnička Neposlušnost je jednou z těch, které odpovídají tomu, jak jsme chtěli celé album hudebně původně vést. Mělo být našlápnuté a drzé. Nakonec takové celé není, protože se to v průběhu nahrávání vyvinulo. Je to dost pestrá deska.

Zrní

Foto: Zuzana Veselá

Zajímavá je velmi naléhavá písnička Mír a déšť a odpuštění. Co pro vás znamená?

Fišer: Měli jsme soustředění, na kterém jsme jamovali, a tak vznikaly základy budoucích písniček. Ve skladbě Mír a déšť a odpuštění zůstala nejvíce zachovaná původní forma, která vznikla na tom soustředění. Je v ní větší psychedelie, nemá dané tempo, vyvíjí se, graduje.

Osobně ji vnímám jako poctu hudebním kořenům. Na desce jsou dvě skladby, které jsme nahrávali dohromady. Tohle je jedna z nich. Druhou je Štír a motýl.

Je na ní i duet s Lenkou Dusilovou Poletíme spolu na bílém koni. Jak vznikl?

Unger: Známe se s Lenkou už dlouho, křtila nám první album Voní z roku 2009. Jsme v kontaktu a jsme také na podobné vlně. Nejprve jsem ale na ten duet oslovil Radůzu. Moc se jí do toho chtělo, ale když dostala svůj part s textem, dospěla k závěru, že jí to takříkajíc nejde do pusy, a omluvila se.

Potom jsme se domluvili s Lenkou. Její part v té skladbě je posazený hodně hluboko. Řekla nám, že tak hluboko ještě nikdy v žádné skladbě nezpívala. A já jsem z toho, jak to zazpívala a co do toho vnesla, nadšený.

Pro koho jste text psal?

Unger: Pro ženu za pípou na loňském festivalu Krásný ztráty. Čekal jsem na pivo a všiml si, že je velice nervózní. Přede mnou byli asi tři lidé, ona se celá třásla a najednou řekla: Já už to nedávám. Spadla pod pípu a my netušili, co se děje. Než jsme ale stačili zareagovat, zvedla se a pokračovala v práci.

Měl jsem v té době v hlavě melodii, ale chyběl mi nápad na text. V té frontě jsem se rozhodl, že bude o té paní.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků