Hlavní obsah
Za skupinu Rybičky 48 odpovídali Petr Lebeda (vlevo) a Kuba Ryba. Foto: Lucie Levá

Skupina Rybičky 48: Na pódiu budou hořet marshally

Kutnohorská čtveřice Rybičky 48 má před sebou výjimečný rok. Již 14. února začne koncertem v Pardubicích série čtyř velkých vystoupení. V létě se objeví na festivalech a 28. listopadu oslaví své osmnácté narozeniny vystoupením v pražské O2 areně. Na otázky odpověděli zpěvák a baskytarista Kuba Ryba a kytarista Petr Lebeda.

Za skupinu Rybičky 48 odpovídali Petr Lebeda (vlevo) a Kuba Ryba. Foto: Lucie Levá
Skupina Rybičky 48: Na pódiu budou hořet marshally

Je pro vás po náročném koncertním zápřahu v posledních třech letech tento odpočinkový?

Ryba: My ho tak nebereme. V poslední době se ale kolem naší kapely dělo hodně věcí, a tak jsme chtěli, aby si od nás lidi trochu odpočinuli. Existujeme osmnáct let a dlouho jsme postupovali po malinkých krůčcích, které nebyly moc vidět. V posledních letech jsme ale udělali velké skoky. Dostali jsme se do pozice hlavních hvězd festivalů, odehráli jsme velké koncerty ve Foru Karlín v Praze, na Výstavišti v Brně i v pražské Lucerně a pořád jsme hráli.

Letos oslavíme osmnáctiny čtyřmi velkými koncerty, v létě budeme třeba na Hradech CZ, Benátské! nebo na Sázavafestu a v listopadu uzavřeme rok koncertem v pražské O2 areně. Potom si dáme delší koncertní pauzu.

Přizpůsobili jste těmto pro vás dobrým časům systém chodu kapely?

Ryba: Samozřejmě mnohem víc přemýšlíme o tom, jak a kam dál půjdeme. Pořád to ale vychází z toho, jak se cítíme. Nepíšeme si, co budeme při koncertech mezi písněmi říkat, a nebráníme se pití. Víme ale, že neexistuje, abychom přišli na pódium opilí, během prvních skladeb sebou flákli a koncert neodehráli.

Lebeda: Naši kapelu jsme vždycky brali vážně. Předloni jsme ale hráli jako hvězdy na majálesech, což byl jeden z cílů, za kterými jsme předtím šli, a najednou jsme si uvědomili, že teď už se musíme zlepšovat, tak abychom byli lepší než my sami. Že už není tolik kapel, kterým to budeme chtít natřít, protože jsme si získali dobrou pozici. První koncert v téhle roli nám moc nevyšel. Museli jsme si o tom pokecat, oklepat se a jít dál.

Rybičky 48 míří ke své rockové maturitě.

Foto: Ondřej Soukup

Zkrátka jste řešili novou situaci…

Ryba: Vyhovovala nám předtím role outsiderů. Naplňovalo nás, když jsme někam přijeli za pár stovek a na pódiu jsme to pak natřeli hlavním hvězdám. Teď jsme se dostali do fáze, kdy to ostatní chtějí natřít nám.

Musím přiznat, že jsem se s touhle pozicí srovnával celé loňské léto. Nepřinesla mi pocit pýchy a zadostiučinění, spíš mě srazila. Na koncertech jsem měl větší trému, cítil jsem větší odpovědnost a vůbec jsem nechápal, proč se mi to děje. Ačkoli mi pak došlo, že jsem něco podobného prožíval, už když nás čekal první koncert v kulturáku.

V roce 2018 před námi bylo vystoupení pro pět tisíc lidí v Brně. Den předtím mi volal náš kytarista Michal Brener a zeptal se mě, jestli to na nás není trochu moc. Odpověděl jsem, že koncert je přece vyprodaný. A on se mě bezelstně zeptal: „A dokážeme na to pódium vůbec vlézt?“

Lebeda: V listopadu budeme mít koncert v O2 areně a jsme z něho nervózní už teď. Je to typ vystoupení, na které se člověk nemůže připravit. Odehraje ho rovnou naplno.

Působíte jako kapela, která nemá vnitřní problémy. Je to tak?

Ryba: Máme se rádi, ale občas se také pohádáme. Naší výhodou však je, že si dokážeme hned sednout a vyříkat si to. Jak řekl Petr, kapelu bereme vážně a víme, co pro nás znamená. Nechceme, aby skončila na hádce mezi námi. Takže když mě někdo naštve, nejdu za dalším členem, ale jdu rovnou za tím, kdo mě naštval, a vyřešíme to spolu.

Lebeda: Víme, že nejlepší je upřímnost. Když člověk lže, může ho později na té lži někdo nachytat. Na upřímnosti ho nenachytá nikdo.

Zleva kytarista Petr Lebeda a zpěvák a baskytarista Kuba Ryba.

Foto: Lucie Levá

Změnil se v posledních letech vztah lidí z hudební branže k vám?

Ryba: Pořadatelé velkých festivalů, kteří nás dříve nechtěli brát, jsou teď příjemnější, někdy vysloveně příjemní. Vztahy se členy jiných kapel se ale nezměnily. Když někdo z nich v minulosti naše kroky zpochybňoval, řešili jsme to s ním na rovinu. V tom nejhorším případě jsme ho požádali, ať nás nechá být, protože děláme to, co chceme. Vyříkali jsme si to a vztahy se srovnaly. S těmi, kteří na to jdou poctivě, si fandíme a přejeme si.

Před časem mě třeba potěšilo, když za námi přišel Tomáš Klus a řekl nám, že nás sleduje už spoustu let a že jsme jedna z mála kapel, která si úspěch zaslouží, protože jsme si ho poctivě vyjezdili na koncertech. Cením si toho, že to zaregistroval a řekl.

Budete už muzikanty až do smrti?

Ryba: Nemám jiné východisko. Chci to tak od začátku. Když jsem hrál před mnoha lety za pár stovek se zábavovou kapelou, už jsem věděl, že chci dělat muziku do smrti. Netušil jsem jen, jestli se mi to povede.

Lebeda: Já byl rodiči odmalička vedený k muzice, ale když jsem přišel s tím, že kvůli ní nedokončím školu, a potom, že odejdu z práce, setkal jsem se s velkým odporem. Pro rodiče bylo zaměstnání mimo kapelu jistotou. Probírali jsme to pak ze všech stran a oni mé rozhodnutí nakonec přijali. Dnes se těm hádkám už smějeme. Budu rád, když mi ta hudba vydrží až do konce.

Skupina Rybičky 48.

Foto: Ondřej Soukup

Čím budou následující čtyři velké koncerty a ten listopadový výjimečné?

Ryba: Budeme hrát déle než dvě a čtvrt hodiny, tak dlouhý žádný náš koncert nebyl. Ze starých písní, které by řada lidí ráda slyšela, ale běžně se do koncertního programu nevejdou, jsme udělali směsku. Vznikla šestiminutová skladba složená z refrénů.

Scéna bude velká, dojde na spoustu blbostí, které potěší, prostě bude to velká rocková show. A na pódiu budou hořet aparáty Marshall.

Opravdu?

Ryba: Ano, prostě rokenrol.

Lebeda: Koncert 28. listopadu v pražské O2 areně bude naše rocková maturita. Budeme na něm slavit osmnáctiny. A protože máme rádi příběhy, vnímáme ty čtyři nadcházející koncerty jako stužkovací večírky. Nechali jsme pro fanoušky vyrobit stužky, které dostanou a odnesou si je domů. Když s nimi přijdou v listopadu do O2 areny, obdrží, jako ostatní, maturitní šerpy a navíc pásky, které je budou opravňovat k tomu, se s námi setkat. Nemůžeme se setkat se všemi, s těmi nejvěrnějšími ale musíme.


yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků