Článek
Příští rok kapela oslaví dvacet let od svého založení. Jak na dobu jejího vzniku vzpomínáte?
Hráli jsme tehdy, kdekoli to šlo. Žádné místo pro nás nebylo moc malé nebo divné. Hráli jsme všude. V obývácích, nejmenších klubech, klubech mládeže, letištních hangárech. Kapelu jsme založili na konci školy a od té doby jí žijeme. Mně a basákovi táhlo na osmnáct, ale bubeníkovi bylo teprve čtrnáct, takže ho po koncertech musela vyzvedávat maminka. Byl moc mladý na to, aby se s námi toulal někde venku po nocích.
Kdy jste začali objíždět větší štace?
Odhaduji, že po prvním roce koncertování. Od začátku jsme usilovali i o koncerty v zahraničí a v celém Německu. Naši vrstevníci, kteří založili kapely ve stejné době, většinou hráli v okolí svého bydliště. Nás ale zajímala Evropa. Brzy se nám začalo dařit vyjednávat koncerty v Rakousku, Švýcarsku či Nizozemsku. Na první opravdové turné jsme vyjeli zhruba po roce a půl. Vzali jsme partu přátel, aby nám předskakovala, takže to byl báječný výlet s kamarády. Něco jako škola v přírodě.
Jaké bylo nahrávání prvního alba Heart To Believe, které vyšlo v roce 2005?
Vybavuji si spíš okamžik, kdy jsme nahrávali první dema. Měli jsme pocit, bůhvíjak nejsme dobří. Když jsme si to pak poslechli, zarazili jsme se a uvědomili si, že možná zase až tak skvělí nejsme. Takže jsme začali makat, aby se to zlepšilo.
Nahrávání desky pak bylo vzrušující. Měli jsme první nahrávací smlouvu, producent byl náš kamarád a měli jsme na práci docela dost času. Je běžné, že se nahrávání počítá i v řádu dnů. My tehdy měli asi dva nebo tři měsíce. Mohli jsme se soustředit a pracovat na nejlepší desce, jaké jsme byli schopni. Pro mladou kapelu to byl splněný sen. Dneska se to dělá úplně jinak, Billie Eilish nahrála svou desku u bratra v pokoji.
Jak svět na váš debut reagoval?
Ještě nijak zásadně, fungovali jsme dál podobně jako předtím. Zlom přišel až s druhou deskou Time To Ingnite v roce 2007. Tehdy se o nás začala zajímat televize, turné bylo větší, předskakovali jsme kapelám Yellowcards či Sum 41, naše publikum se rozrůstalo a dostali jsme se i do hitparád. S každou další deskou jsme rostli a posunovali se dál. Nicméně to, že už brzy oslavíme dvacet let, se mi zdá naprosto neuvěřitelné. Všechno se děje hrozně rychle.
Letos jste vydali album Ja als ob. Poprvé na něm zpíváte německy. Proč?
Nebyl v tom velký plán. Náš baskytarista během diskusí o albu navrhl, abychom to zkusili. Byl to jen pokus. Kdybychom měli pocit, že to nezní přirozeně, zůstali bychom u angličtiny.
Nicméně po první písničce jsme do toho vpluli a další se psaly skoro samy. Uvědomili jsme si, že nám rodný jazyk sedí a vyjadřujeme se ještě snadněji. Už jsme čtyři nové skladby hráli malým skupinkám nejvěrnějších fanoušků a bylo to fantastické, všichni zpívali.
Jaké další novinky na albu kromě změny jazyka jsou?
Velmi brzy jsme zjistili, že změnou jazyka se pro nás změnilo i vše ostatní. Jinak skládáme a napadají nás nová témata. Vždy jsme věnovali textům maximální péči, ale v rodném jazyce si uvědomíte, že není prostor pro chybu či třeba nadbytečnou větu. Musíte přesně vědět, co chcete říct, a říct to dokonale.
Jakým tématům se na novém albu v textech věnujete?
Je to pestré. Chodíme po světě s otevřenýma očima, a když nás něco zaujme, napíšeme písničku. Na desce jsou zamilované skladby, jsou na ní i takové, ve kterých ventilujeme svou frustraci ze současného stavu světa, i písně, v nichž žertujeme. Je to směs všeho, stejně jako život.
Jedna skladba se jmenuje Beyoncé & Jay-Z. Čím si zasloužili, že o nich zpíváte?
Jedna naše známá nám vyprávěla, že už nesnese dívat se na zprávy, protože se děje příliš zlého. Řekli jsme jí, aby si poslechla tuhle písničku, že jí slibujeme tři minuty radosti. Je to ale trochu podvod, protože v ní mluvíme o všem, co se ve světě děje. V půlce, kdy už si myslíte, že to máte skoro za sebou, přijde ta nejhorší myslitelná zpráva. Jay-Z a Beyoncé se rozvádějí.
V České republice jste hráli už mnohokrát. Co u nás máte rádi?
Miluji trdelník. Rád vzpomínám na koncerty na festivalu Mighty Sounds, vystoupení v Praze i na dalších akcích. Většinou hrajeme v německy mluvících zemích. Vážíme si toho, že i v Praze na nás chodí stovky lidí.
Už se moc těším na turné. Minulý rok jsme měli jen pár koncertů, pro nás to byla nezvykle dlouhá pauza od turné. Takže se nemůžeme dočkat, až budeme opět hrát.
Může se vám hodit na Firmy.cz: