Režisérka Andrea Sedláčková: Jsem most spojující naše dvě kultury

Je to především velká čest. Každé ocenění přináší pocit, že vaše tvorba, o které můžete v různých stadiích pochybovat, měla a má smysl. Být vyznamenána francouzským státem je pro mě, bývalou politickou uprchlici, dvojnásobně cenné. Mám pocit, že jsem se stala jakousi malinkou součástí francouzské kultury, protože předchůdcem Řádu umění a literatury byl Řád svatého Michala, jenž se uděloval od patnáctého do půlky devatenáctého století.

Původně byl určen pro šlechtu, ale v sedmnáctém a osmnáctém století se stal řádem za občanské zásluhy, kterým bylo vyznamenáno mnoho umělců, architektů, sběratelů a literátů. Následně republikánská Francie považovala rytířské řády jako přežité, ale ministr André Malraux znovu obnovil tradici v roce 1957.

Řád umění a literatury oceňuje osoby, cituji, které se zasloužily o uměleckou nebo literární tvorbu či o vliv umění a literatury ve Francii a ve světě.

Předpokládám, že byla pozitivně ohodnocena má práce filmařky v obou zemích, kniha Moje pařížská revoluce, kterou jsem napsala, a nejspíš i to, že jsem jedním z mostů spojujících naše dvě kultury.

Nedomnívám se. Je to jako s jakoukoli poctou, je to fajn, ale v umění stále začínáte od nuly a spíš je rozhodující již odvedená práce, jestli za to stála, anebo ne. I když součástí vyznamenání je taková malá zelená stužka, kterou si můžete vetknout do klopy saka. Mnozí Francouzi jsou na tento znak pozitivně citliví, je to přece jen známka, že jste v životě nezahálel.

Připravuji film o česko-francouzské malířce Toyen pro Českou televizi a francouzsko-německou stanici ARTE. Natáčení začne za čtrnáct dní a budeme točit v Praze, ale především ve Francii, v Paříži, v Ile de Sein, Saint Cirque Lapopie, Chateau Lacoste, což jsou místa spjatá s životem a dílem Toyen.

Snímek vzniká za podpory Národní galerie v Praze, která zrealizovala grandiózní výstavu ve Valdštejnské jízdárně, jež následně poputuje do Kunsthalle v Hamburku a pařížského Musée d’art moderne. Film o Toyen je úžasná, i když náročná práce.

Zprvu jsem vycházela z premisy, že se o životě malířky nic neví. Tudíž jsem se rozhodla věnovat pouze její tvorbě s tím, že obrazy budou komentovat nejen kunsthistorici, ale také sběratelé, tedy lidé, kteří s plátny Toyen žijí každodenně. Budu natáčet i obrazy, které nejsou z nejrůznějších důvodů vystaveny.

Obrátila jsem se na majitele aukčních síní a české i francouzské galeristy, protože mě zajímal kontrast mezi skromnými poměry, v nichž umělkyně žila, a horentními sumami, za něž se nyní její dílo prodává.

Částí filmu bude též pátrání po inspiracích díla Toyen. Nakonec jsem původní nápad přece jen doplnila silnou linkou biografickou. Pomohla mi spisovatelka Milena Štráfeldová, která publikovala nedávno o Toyen román To je on a podělila se se mnou nezištně a velkoryse o své rešerše.

V Paříži jsem hledala, za značné pomoci kunsthistorika Karla Srpa a významného francouzského galeristy Marcela Fleisse, pamětníky, kteří Toyen zažili osobně. Naštěstí se malířka ráda obklopovala mladými lidmi, takže někteří z jejích přátel žijí a pomohou mi sestavit, myslím, trochu jiný portrét, než si představujeme.

Toyen patří k našim nevýznamnějším malířům dvacátého století. Její dílo je naprosto fascinující, stejně jako modernost malířčina životního přístupu, nekonvenčnost, emancipovanost. Neznámá je také její politická angažovanost.

A pak je pro mě důležitá osobní rovina, ačkoliv se s Toyen samozřejmě nijak neztotožňuji, to bych si nedovolila. Ale stejně jako ona jsem opustila z politických důvodů Československo a žila velkou část života ve Francii, takže mohu pojmout či pochopit jak její českou, tak francouzskou realitu.

Kniha je dopsána a odevzdána nakladatelství Prostor Aleše Lederera. Vyjde v říjnu a jak název Lásky napovídá, bude o milostných vztazích. Nebo lépe řečeno, o jednom páru, v jehož historii se mimo vůli hlavní aktérky ocitlo mnoho dalších žen. Název také evokuje Směšné lásky Milana Kundery, jehož život a dílo v románu hrají velkou roli.