Hlavní obsah
Martin Františák má rád lidské příběhy. Foto: Jiří Vaněk

Režisér Martin Františák: Divadlo potřebuje čas od času zažít katarzi

Básník, dramatik a režisér Martin Františák je od ledna uměleckým šéfem Švandova divadla v Praze. V této funkci vedl už brněnské Divadlo Polárka, ostravské Divadlo Petra Bezruče a činohru brněnského Národního divadla. V sobotu 21. září má ve Studiu Švandova divadla v jeho režii premiéru hra Pavla Jurdy Hadry, kosti, kůže, která vypráví o soužití básníka Vladimíra Holana a herce Jana Wericha ve vile na pražské Kampě.

Martin Františák má rád lidské příběhy. Foto: Jiří Vaněk
Režisér Martin Františák: Divadlo potřebuje čas od času zažít katarzi

Svou první smíchovskou sezonu začínáte premiérou původní hry. Je to součást vaší představy o tvorbě Švandova divadla?

Chceme navázat na linii autorských her a přizvat ke spolupráci autory jak české, tak zahraniční. V příští sezoně uvedeme novou českou hru Kateřiny Tučkové o osobnosti Sira Nicolase Wintona a v další sezoně by pro nás měla napsat hru irská dramatička Marina Carr. O tématu jednáme, ale předpokládám, že by to mohl být další z jejích textů nasycených ženským mýtem. A možná ten mýtus bude mít i cosi společného s Prahou.

Na základě hry o Holanovi a Werichovi i siru Nicolasi Wintonovi soudím, že vás zajímá divadlo, které odráží společenská témata?

Má autorská cesta začínala hrou Doma o malé valašské vesničce Karolince v době jejího sociálního rozpadu. Tím, že v Karolince zrušili sklárnu, narušili i téměř stoletý řád. Dílčí společenské problémy v sobě skrývají často i obecnější témata a mě zajímá konkrétní detail v dané situaci a na daném místě, který může mít dramatické rozměry.

Tak tomu jistě bude i u Nicolase Wintona, jehož příběh mi připomíná situace z biblické knihy Job. Tímto tématem jsem se zabýval už v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde jsem režíroval hru Josepha Rotha Job. Zajímá mě příběh rodiny, jež je danými okolnostmi přivedena do prostoru tragédie. To platí už od antiky.

Budete mít čas i na svou spolupráci s amatérským souborem v Karolince?

Určitě si ji najdu, protože ji potřebuju. V tuto chvíli píšu pro Karolinku hru Katr, která je situována spíše do historie, ale mluví o společnosti, prožívající krizi skrze akcent na materiální statky, které nabourávají zbytky tradičních hodnot. Katr ve smyslu rámové pily, výrobního prostředku, který dokáže vydělávat rychleji a tím měnit vztahy ve vesnici. Premiéra, ať už ji budu režírovat já, nebo někdo jiný, by měla být na jaře příštího roku.

Těší mě, že pokračujete v psaní, protože ve vaší tvorbě vidím návaznost na vesnické drama, jež má v českém dramatu a divadle velkou tradici–

Vilém Mrštík i František Hrubín, kteří vesnické drama psali, byli básníci. A mně se zdá, že mizí propojenost poezie a divadla ve smyslu básníků píšících pro divadlo. Je velká škoda, že současné divadlo básníky nepodněcuje k práci na dramatických textech. Pro mě byla v tomto smyslu nesmírně cenná ostravská spolupráce s Janem Balabánem, který projevil velký cit pro dialog, a věřím, že by nastal čas, kdy by si začal pohrávat i s divadelní formou. Bohužel už na to kvůli jeho úmrtí v roce 2010 nedošlo.

Čím vás zaujal příběh soužití Holana a Wericha?

Samotné okolnosti jejich životů jsou přitažlivé. To, že se narodili ve stejném roce a ve stejném roce i umřeli, že jejich děti zasáhl podobný osud, že je oba dělilo jen jedno patro domu na ostrově, to, že oba svou existenci cítili jako život na ostrově. Werich ho nazýval Kampaňana a Holan Isola, ale bylo to společné vnímání místa, kde lze prožít zbytek svobody. Ale vedle toho tu jsou i jejich rozdílnosti: Holan je básníkem hlubokého vnoření do spodních vod řeky Hádes, zatímco Werich geniálním římským klaunem.

Přitom oba ve své době byli vrcholnými osobnostmi v těch částech české společnosti, ve kterých se pohybovali. Holan jako guru české poezie stojící mimo oficiální proud, autor, který přiléhá k velké vlně katolických básníků, a Werich jako představitel středního proudu, který přesto neztratil svou velikost a kvalitu. Zatímco Holan hledal svou Isolu v izolaci za zataženými závěsy, Werich potřeboval komunikaci s diváky. Ale každý z nich se snažil vyboxovat kousek svobody, byť každý naprosto jiným způsobem. Oba příběhy přitom hovoří k dnešku, o tématu vyrovnání se s tlakem společnosti, o drobné politické kolaborací umělců z účelových důvodů.

Jak jste hledal představitele obou osobností?

Luboše Veselého znám ještě z Brna. Je to herec s tajemstvím a schopností intimního vyjádření. Šlo mi i o to, nakolik je herec přitahován osobností a dílem Vladimíra Holana, a Luboš je ochoten pronikat do temných intimit jeho tvorby i osobnosti. To je vzácné.

S Miroslavem Hanušem jsem chtěl spolupracovat už léta, povedlo se to až teď. Ale jsem rád, protože to, co prožíval v Divadle v Dlouhé s Honzou Bornou, v něm probudilo určitý druh klaunství, které nepostrádá i smutný proud.

Hra je jmenuje Hadry, kosti, kůže. Jak byste název rozklíčoval?

Je to název fragmentu sbírky Vladimíra Holana z válečných let. Na jedné straně jsme to my, to, co po nás zbude, na druhé je to ono strašidelné vyvolávání kožkaře, které jsem ještě slýchal jako kluk na vsi a které mě děsilo. Je v tom naše existence i divadelní gesto.

Jak jako umělecký šéf vnímáte pozici Švandova divadla v kontextu pražského divadla?

Rád pracuji s kontinuitou. Chci ji udržet ve smyslu pěstování autorského divadla. Jako druhý úkol vnímám potřebu formovat soubor a prohlubovat jeho dovednosti. Vedle autorské tvorby se budeme zabývat i pevnými texty, na jejichž podkladě by výrazné režisérské osobnosti pracovaly s hercem. Takže bych byl rád, kdyby Švandovo divadlo bylo přitažlivé činoherní divadlo, které je schopné být kreativní i v té autorské oblasti. A skrze obě cesty vyzývat diváka ke komunikaci. A to jak v rovině zábavy, tak i v rovině dramatu.

Divadlo potřebuje čas od času zažít katarzi, jak soubor, tak i diváci. Prožívat v dobrém smyslu katarzní otřes, který léčí a posouvá dál. A nejlepší je, když se odehrává teď a tady, na místě, kde žijeme a kde s diváky komunikujeme. Svět čekají konflikty a krize a v těchto zápasech bude divadlo hrát nezastupitelnou roli skrze vyprávění srozumitelného lidského příběhu.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků