Hlavní obsah
 

Režisér Biser Arichtev: Naše postavy jsou sympatičtí lidé

Zítra večer čeká diváky třetí pokračování třináctidílného seriálu Kukačky. Jeho ústředním tématem je záměna dětí, nyní již předškoláků, v porodnici, tedy téma, které se může dotknout každého. Všichni jsme něčí děti, většina lidí jsou i rodiče. Jak ale řekl režisér Biser Arichtev, nejde jen o úzké téma, ale o hlubší pohled na rodinné vztahy.

 
Režisér Biser Arichtev: Naše postavy jsou sympatičtí lidé

Jaké jsou reakce diváků na první dva díly?

Na sociální sítě jich chodí nespočet, většinou pochvalných. Setkávám se ale i se zajímavými dotazy. Jedna maminka se mě například ptala, zda se může na Kukačky dívat osmileté dítě. Manžel má prý obavu, aby mu téma nezamotalo hlavu. Odpověděl jsem, že záleží na konkrétním dítěti, jak bude takový příběh vnímat, na jeho citlivosti i schopnosti odlišit seriálový příběh od reality.

Někteří lidé mi zase píšou, že se bojí na Kukačky právě kvůli tématu dívat. Těm bych rád vzkázal, že se bát nemusí. Jde v nich především o rodinné vztahy vesměs normálních, sympatických lidí, a i když je asi těžké si tu situaci pod jejich vlivem nepředstavit a nepřemýšlet, co by to s člověkem a jeho vztahy udělalo, seriál je docela pohodový.

Mám ale velkou, jako každý ješitný chlap až neskromnou radost z toho, že z reakcí na Kukačky vyplývá, že lidé mají rádi i mou předchozí práci, hlavně seriály Vyprávěj a První republika. Dokonce František Filip, kterého si teď v souvislosti s jeho úmrtím hodně připomínáme, mi vzkázal, že se mu má práce líbí. A František Filip, to je pro mě ikona televizní tvorby. Beru to jako ocenění pro celý tým, s nímž už dlouho spolupracuji.

Byl jste u Kukaček od začátku, nebo jste přišel až k hotovému scénáři?

Byl jsem už u synopse. Producenti mi nabídli, že pokud chci, mohu na scénáři spolupracovat. Moc jsem ale zasahovat nemusel, protože se ubíral správným směrem. Honza Coufal je chytrý a zkušený scenárista, který dokáže nahlédnout téma z mnoha úhlů. A myslím, že velmi dobře odlišil a současně propojil prostředí velké vesnické rodiny a malé pražské. To bylo ve scénáři od začátku zajímavé. O situacích nemluvě. Režírovalo se mi opravdu dobře.

V nejznámějším českém případu záměny novorozenců v Třebíči se na osudnou chybu přišlo, když dětem ještě nebyl ani rok. Diskutovali jste v týmu, zda je vůbec reálné, aby se to zjistilo po tolika letech?

Diskutovali. A shodli jsme se, že většina lidí o skutečnosti, že rodičům, kteří mají oba krevní skupinu A, se dítě s krevní skupinou B narodit nemůže, vůbec neví.

Zítra uvidíme teprve třetí díl, ale zdá se, že v seriálu nepůjde jen o problém záměny dětí, ale celkově o rodinné vztahy, zejména mezi rodiči a dětmi?

Ano, rodinné vztahy jsou v seriálu velmi důležité a mně se líbí, že jakkoli je téma náročné, protagonisté jsou lidé z masa a kostí. Jsou to navíc prima lidé, nemají v sobě intrikánství, nejsou to podrazáci. Je tam sice nějaký spor z minulosti, ale to na věci nic nemění. I proto si postupem času s nimi začneme klást otázku, zda vůbec v takové situaci existuje dobré řešení.

Jak jste vybíral obsazení?

Od začátku jsme to brali jako herecký seriál. Věděli jsme, že máme silné téma, ale že budeme potřebovat vyjadřovat velmi bouřlivé emoce. Původně jsem chtěl obsadit neznámé herce, aby měl divák nulovou výchozí platformu, aby nemohl ani odhadnout, co od které postavy čekat. To se mi prosadit nepodařilo, a tak jsme nakonec zvolili zajímavý kompromis méně známých a známých herců.

Jsem nadšen například z výkonu Sabiny Remundové. Je sama matkou tří dětí, žije ve velké rodině v jednom domě, zná tedy to prostředí velmi důvěrně a postavu svou životní zkušeností obohacuje. A moc se mi líbí, jak je veliká. Je držákem celé rodiny, když se zvedne, má člověk pocit, že pohne zeměkoulí. Ale současně je nesmírně krásně křehká.

Jeden z chlapců trpí Aspergerovým syndromem. Jak se dařilo jeho představitele Viktora Sekaninu vést k výkonu, který nesází jen na přirozenost?

Před natáčením jsem viděl asi tři sta dětí. Rodiče nebo prarodiče dětí posílali videa, z těch jsme udělali předvýběr asi sedmdesáti dětí pro kamerové zkoušky a ty pak dále prosívali. Oba kluci, Viktor Sekanina i Theo Schaefer, tak prošli třemi nebo čtyřmi koly. U Viktora bylo úžasné, že je mu podobné chování, jaké má jeho Jakub, blízké. Navenek je emocionálně velmi úsporný, což do role výborně zapadlo.

Víte, u dětí to bývá tak, že na začátku je to baví, ale pak je většinou začne zdlouhavé natáčení nudit. My je přesto musíme udržet ve hře. Tentokrát jsme najali hereckou koučku Veroniku Duchkovou, která kluky nejen připravovala, ale i zabavila, když netočili.

Ale nejtěžší bylo dostat z Viktora záchvaty, kdy jde z jeho postavy tak strašlivá síla, že je to až neuvěřitelné. A Viktor je takový malý šestiletý klučina… Ale bojoval statečně.

Zajímavým prostředím je i motokros. Netušila jsem, že jezdí už tak malé děti.

Ani já ne. Motokros je atrakce, která přináší adrenalin a je fotogenická. Moc mě bavilo ji na Slapech točit. Theo musel mít doubla, protože kdyby se zranil, nemohli bychom pokračovat v natáčení. Jezdil za něj kluk, který opravdu motokrosové závody v této kategorii vyhrává.

Vaše žena Veronika byla v době natáčení těhotná. Co tématu říkala?

Veronika nečetla scénář, neznala detaily. Viděla seriál až teď při vysílání a zatím se jí líbí. To spíš mě se novináři od začátku ptali, jestli si nebudu dítě hned po porodu až moc hlídat.

A hlídal jste?

Ne. Z mnoha důvěryhodných pramenů vím, že dnes už se to prakticky vůbec stát nemůže.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků