Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek: Je nutné vrátit se k normálu

Jsme nezisková organizace, takže zisk by neměl být primárně účelem našeho konání. Z čistě ekonomického hlediska nejde o dohnání ztráty, kterou jsme kvůli zavření divadla nabrali, ale o to, aby se dále neprohlubovala. A to se zaplaťpánbůh daří. I když teď nemáme všechna představení vyprodaná, mohu říct, že v přímých nákladech se červen vrátí. Ale máte pravdu, je to opravdu spíš gesto ve smyslu pozitivní informace do společnosti.

Všichni se nás ptají na ztráty za poslední tři měsíce, ale to není nejpodstatnější. Podstatné je, že pokud by se koronavirová krize vrátila na podzim třeba jen na měsíc, bude zasažená a možná i ztracená celá následující sezona. A rozhodně není možné hrát od září se stávajícími omezeními, potřebujeme naplnit Velký sál minimálně sto padesáti diváky, ideálně celý, což je tři sta lidí. O tom se stále dokola snažíme přesvědčit ty, kteří o nás rozhodují.

To je moc hezké, ale divadlo je podnik s velkou setrvačností, v jehož provozu se jakýkoli zásah projeví s dost velkým zpožděním. Není to jako vytáhnout ráno v obchodě roletu. Musíme začít něco vymýšlet, vytvářet a také to divákům nabízet daleko dřív. A informace dostáváme na poslední chvíli, takže je nestačíme v praxi využít.

Od lidí, kteří o nastavení podmínek rozhodují, postrádám bohužel jasnou koncepci, vizi, racionální výhled. Proč v autobuse nebo v restauraci mohou sedět lidi vedle sebe bez rozestupů a v divadle ne? Proč v divadle nemůžeme otevřít bufet, zatímco v restauraci přes ulici sedí vedle sebe lidé bez roušek u vína?

Obecná rozhodnutí tohoto typu mě vracejí před listopad 1989, kdy jsou znesvéprávněným občanům centrálně nařizována opatření, která nedávají v lokálním smyslu logiku. Navíc každé divadlo je úplně jiné, takže centrální direktivy jim spíš škodí, než prospívají.

O pražských divadlech by podle mě měla rozhodovat Praha na doporučení příslušné hygienické stanice obeznámené s konkrétními dispozicemi jejich vnitřních prostor. O mimopražských krajský hygienik, nikoli plošně premiér nebo ministr zdravotnictví. Ze strany pražského magistrátu přitom vnímám velkou snahu o spolupráci.

Scházíme se na pravidelných poradách, na kterých společně hledáme rozumná řešení. Myslím, že stát v tomto směru podporuje občanskou negramotnost místo toho, aby se snažil přenastavit myšlení lidí. V každém případě bude o čem hrát. Otázka je, pro koho?

Hlavní smysl divadla spočívá v tom, že je to záležitost sdílená, a to jak jeviště s hledištěm, tak i v hledišti navzájem. Čím více jsou prostory divadel těchto smyslů a funkce zbavené, tím větší důsledky to má na kvalitu prožitku. Moji rodiče například rádi půjdou do divadla, i když je jim téměř osmdesát let, ale v roušce tam prostě nevydrží. Také herci jdou do rizika, že covid-19 mohou dostat, a já je nemohu nutit, aby hráli, zvláště patří-li do rizikové skupiny.

Jako divadelník i jako ředitel odpovědný za další lidi neustále hledám, jak se má člověk chovat a co je vlastně nyní podstatné. A čím dál víc jsem přesvědčený, že důležitější je návrat k normálnímu životu než se nechat paralyzovat strachem. Nejvíc se obávám toho, jaké stopy tahle situace zanechá v lidské psychice a chování. I já jsem se strachem musel zpočátku bojovat a stále zvažuju, kam můžu jít a kam už radši ne. Takže chápu obavy diváků. Ale zároveň ke své radosti nevidím žádný zásadní propad v prodeji vstupenek na září. Takže bych se nebál rozjet provoz divadla naplno.

Ne. Mimo jiné proto, že tím bychom brali prostor scénám, pro něž je letní hraní existenčně nezbytné. Ale budeme v létě zkoušet, abychom měli hotové inscenace, které mohou mít v září premiéru. Musíme být připraveni, zvlášť pokud by byl opět přerušený provoz.

Je to sezona už připravená novým uměleckým šéfem Martinem Františákem a dramaturgy Davidem Košťákem a Martinou Kinskou. Zahájíme ji českou premiérou Cyrana z Bergeraku v úpravě dramatika Martina Crimpa, která obnažuje téma nebezpečné moci těch, kdo vládnou slovem a tím i uměním manipulace lidmi.

Podobné téma přináší i dramatizace Orwellova románu 1984, kterou jsme mimochodem nasadili právě po zkušenostech s uplynulými měsíci.

Hru Srpnové světlo napsal pro soubor Martin Františák, adaptace filmu Adamova jablka uzavře trilogie filmových inspirací. A je tu i řada dalších titulů. Ale Švandovo divadlo už dnes nemusí za každou cenu hledat atraktivní tituly, aby přilákalo diváky. Má své publikum, které může formovat dramaturgickým směřováním a podobou divadla.

Jsem rád, že je v nové sezoně prostor pro mladé režiséry či spolupráci se Spitfire Company. Nerozlišuju divadlo na závislé a nezávislé, příspěvkové, či soukromé. Rád tyto sféry propojuju. Víc než na režii se dnes koncentruju na přemýšlení o divadle, na manažerské vytváření podmínek pro jeho nové podoby.

Ano, a dokonce dostává konkrétní podobu. Pracujeme na úpravě a naplnění nových prostor v Presslově ulici a ve vnitrobloku v ulici Elišky Peškové, kde by měly vzniknout nejen nové zkušebny, ale v případě vnitrobloku i komunitní kulturní prostor včetně infocentra smíchovské živé kultury.

Mám vizi kulturního levého břehu Vltavy, který by propojil linii od Dejvického divadla přes Rubín a Švandovo divadlo až po Meetfactory a umožňoval by i pořádání velkoryse koncipovaného festivalu, jak to známe z Londýna a jiných evropských či světových metropolí. Zároveň bych rád zapojil do naplnění tohoto prostoru DAMU, protože zatímco Švandovo divadlo představuje moderní měšťanské divadlo, vidím i potřebu pro naplnění představy o divadle mladé generace. Chtěl bych, aby měli mladí tvůrci šanci naplnit to, co cítil čtyřiadvacetiletý Daniel Hrbek, když zakládal CD 94 v Divadle v Celetné.

Může se vám hodit na Firmy.cz: