Hlavní obsah

RECENZE: Soukupová odpočítává čas rozpadu rodiny

Právo, Kristýna Čtvrtlíková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

8. 2. 2021, 8:40

Zkoumání partnerských a příbuzenských vztahů jsou esencí děl zavedené domácí literátky Petry Soukupové. V poslední próze Věci, na které nastal čas skládá do neutěšené kroniky zániku nukleární rodiny dříve vydané povídky s novými texty. Kvalitou ambivalentní román v nevšední formě vyniká detailním vykreslením postav, ale zapadá průměrností příběhu.

Článek

Zpočátku nezávazná známost očividně nekompatibilních jedinců Alice a Richarda se v samostatných výsecích děje, které časově poskočí vždy o měsíce až roky napřed, přelévá do vážného vztahu plného zádrhelů, z něhož už zřejmě není cesty ven. Když přibydou syn s dcerou, je už jejich manželství prakticky mrtvé. Vytrativší se láska ustupuje neustálému řešení problémů.

Utahaná matka se nevzdává kariéry, ale doma nastupuje takzvaně na druhou směnu. Na svůj úděl by nenaříkala, dělá to přece pro své děti, kdyby se jí částečně dostalo pomocné ruky. Otci usedlý životní styl vyhovuje, ale vidí v něm jen vlastní pohodlí. Nerozumí manželčiným požadavkům na jeho větší zapojení do výchovy a dalších povinností a za jediný úkol pokládá finanční zabezpečení potomstva.

Soukupová pronikavě zachytává všeprostupující neschopnost komunikování a vžití se do druhého člověka, do kterých nechává čtenáře nahlédnout ze všech perspektiv. Výměny názorů v páru nasáklé sobeckostí a pasivní agresivitou a dětskou ukřivděnost či hloubání nad pohnutkami rodičů má dobře odpozorované.

Střídání vypravěčů i spisovatelčin sloh s vypuštěnými uvozovkami je nejprve vtahující, ale poměrně záhy přesycující. V příběhu, který není ničím jiným než příliš doslovným popisem běžné krize vztahu, je na jednu stranu znát určitý progres.

Jednotlivé povídky příhodně ukazují jen význačné momenty společné historie ústřední dvojice, přičemž zůstává nevyjasněné, proč v trýznivém svazku zůstávají a ani se ho nepokouší zachránit.

Stále se opakující rozhovory protagonistů s neutuchajícími konflikty, které jsou převážnou výplní románu, ale s postupujícími stránkami uvadají do jednotvárnosti a ztráty důležitosti. Budiž autorce ke cti, že alespoň v závěru nechává na rozdíl od zbytku knihy rozhořet čtenářovo přemítání o tom, jak to s rodinou celé dopadlo.