Hlavní obsah

RECENZE: Peter Aristone je upřímný, ne však moc ochotný

Na albu 19 Days in Tetbury (2014) hostovali Mel C ze Spice Girls a James Dean Bradfield z Manic Street Preachers. Minialba Gold (2016) a Happiest Accidents (2017) produkoval Brit Sacha Skarbek, jenž pracoval s Adele či Jamesem Bluntem. Novinku pomáhal produkovat Mark Plati, jenž dělal s Davidem Bowiem. Slovenský zpěvák, hudebník a skladatel Peter Aristone si umí spolupracovníky vybrat.

RECENZE: Peter Aristone je upřímný, ne však moc ochotný

Přesto pořád patří k ne zcela objeveným talentům československé hudební scény. Dílem je to proto, že jsou jeho skladby prosty vtíravosti či lacinosti, dílem kvůli tomu, že jejich texty jsou anglické, což je okolnost, která v České republice cestu za posluchačem ztěžuje, a také proto, že Peter Aristone nemá na pódiu takové charisma, aby jím opravdovost svých písniček zásadně podpořil.

Změnit by se to snad mohlo s novým albem The Hit, které přináší jedenáct skladeb. Jako obvykle v nich takříkajíc nese srdce na dlani, o čemž svědčí osobní, sebezpytné, v životě neustále hledající a o řadě věcí pochybující texty. Coby kolekce jsou pak vcelku barevné.

Jejich pestrost není v autorském poskakování mezi žánry. Peter Aristone je už od svých sólových začátků na poprockové vlně, což stále trvá. Nejvýraznější úkrok na novém albu ostatně učinil v písničce Wishing Well, ve které zvuk harmoniky podtrhuje inspiraci countryovou hudbou. Mění se ale nálada písní, atmosféra, použité nástroje i nastolené emoce.

Vyzpívanou Far se zvuky smyčců a akustické kytary na začátku desky vystřídá nejdříve poklidná Missing The Moments, následně náladu hudby šedesátých let přinášející Fool’s Gold a pak komorní baladická Friends. Na konci alba se zase ke slovu dostane hrou smyčců podepřená Machine Hearts, v níž Peter Aristone do svého hlasu přijal poctivý kus rockového drajvu, stejně jako to učinil ve skladbě Baby of Mine.

Písničkové vrcholy má deska dva. Prvním je krásná (What’s So Funny ’Bout) Peace, Love & Understanding, coververze písně britského zpěváka a skladatele Nicka Lowea z roku 1974, s níž o pět let později celosvětově uspěl Elvis Costello. Peter Aristone zvolil volnější interpretaci, ze které se nevytratila rafinovaná a nosná melodie.

Peter Aristone vydává své nové album.

Foto: BrainZone - Ondřej Pýcha

Dobře jí sekunduje závěrečná Machine Hearts, ve které Peter Aristone svým pěveckým výkonem nenápadně podotkne, že disponuje kvalitním výrazem a dokáže se s ním pohybovat v širokém výrazovém spektru. Na pozadí této skladby znějí smyčce, v akustickém pojetí ji zdobí hudební intimita.

Peter Aristone i na albu The Hit upřednostnil ve své tvorbě pocit a prožitek před povrchností či podbízivostí. Z uměleckého hlediska je to naprosto v pořádku. Jeho písničky jsou čisté. Současně ale dlužno podotknout, že jim trochu chybí schopnost či ochota vyjít posluchači vstříc nějakým dalším nápadem.

Není to třeba praktikovat, když by to nemělo být přirozené. Hudební fanoušek to pozná a nepřijme. Nejlépe je k tomu na tvůrčí umělecké cestě dojít. Třeba hned na příští desce.

Peter Aristone: The Hit
BrainZone, 40:43

Hodnocení: 70 %

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků