Hlavní obsah
Marek Ztracený už dostal za prodej svého nového alba zlatou desku. Foto: Supraphon/Lukáš Kadeřábek

RECENZE: Autentický pop Marka Ztraceného

Tradiční atributy vyvěrající z historie českého středního proudu má v písních na novém albu Planeta jménem stres zpěvák Marek Ztracený. Zachytil a spojil v nich jeho etapy od šedesátých let po dnešek, dal jim bezstarostný současný zvuk a výsledkem je pro tuzemskou hudební současnost funkční popový tvar.

Marek Ztracený už dostal za prodej svého nového alba zlatou desku. Foto: Supraphon/Lukáš Kadeřábek
RECENZE: Autentický pop Marka Ztraceného

K mainstreamovému posluchači našel Ztracený jasnou cestu už na minulé desce Vlastní svět (2018). Jeho písničky jsou vlídné, zábavné, lehké a mají schopnost vtlačit se do mysli tak, že v ní nadlouho zůstanou.

Slouží mu k tomu i nenáročné texty. Více než básnivost je pro něj důležité, aby se rýmovaly, aby v nich sdělil to, co zamýšlel, a aby to bylo pochopitelné. Právě v tom je však slabina jeho tvorby.

Kdyby se více pídil po oné básnivosti, kdyby se jednoduchá sdělení pokusil zaměnit za neobyčejná, která si posluchač oblíbí pro zvukomalebnost či jazykovou neotřelost, jeho písně by to skokově vyneslo na vyšší metu.

Obal alba Marka Ztraceného.

Foto: Supraphon

Tím spíš, když ho k ní přibližuje i autentický pěvecký výraz, jenž má, pravda, mantinely v rozsahu, leč nepřekračuje je, neboť písně jsou mu utkané na míru. V barvě hlasu je pak přitažlivá nakřáplost, ve volných či pomalých skladbách umí být neodolatelně naléhavý.

Marek Ztracený je symbol současného českého popu. Tu pozici si vysloužil i tím, že nezastírá, že chce hudbou bavit lidi i sebe. I tím, že mu to jeho talent umožňuje dosíci.

Marek Ztracený: Planeta jménem stres
Supraphon, 36:38

Hodnocení: 75 %

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků